Jak jsem přišel o panictví (málem)
Díky starostlivé mamince, která, abych snad o něco nepřišel, mně v 22 letech podstrčila populární příručku “Když dospíváte v muže”, jsem si umínil, že je na čase, abych zjistil, jestli ztrátou panictví se podstatně změní můj pohled na život. Poučná knížka mně podala patřičné informace o pohlavní zdravovědě. Tomuto námětu se rodiče vyhýbali jako čert kříži. Do svých 22 let jsem věřil, že děti nosí čáp a že mám kladélko jenom na čurání. Z omylu mne vyvedla nejen knížka, ale hlavně životem protřelí kamarádi, kteří o panictví běžně přicházeli v 15 letech. I o pět let starší brácha se začal konečně o mne v tomto směru starat. Nemusím zdůrazňovat, že jsem nikomu dlouho nevěřil. Myslel jsem si, že si ze mne dělají šprťouchlata a vytahují se.
Nicméně, po získání patřičných informací, jsem posléze dospěl k názoru, že ke ztrátě panictví by byla dobrá další osoba, pokud možno ženského pohlaví, protože kluci přece jenom postrádají všechny ty ke ztrátě potřebné věci, tak výstižně popsané a ilustrované v mojí příručce.
Proradní kamarádi, kterým jsem důvěřoval, že mně v mojí probuzené touze se stát chlapem pomohou, mne však hanebně zradili. Všechno o mně totiž vykecali známým holkám. Ty pak na mne ukazovaly prsty a typicky vysokým ženským smíchem se hihňaly. Bylo mně stydno. Chodil jsem ze sklopenou hlavou dělaje, že posměšky nevidím a nevnímám. Nakonec mně pomohla hodná Anička. Dobrá to duše, která slíbila, ze mne seznámí s dobrou kamarádkou, která zrovna tak ještě neměla v milostném objetí žádného kluka.
“Hele, Aničko”, zaškemral jsem. “Tebe znám, ty jsi hodná holka. Ty bys mně třeba sama nepomohla místo nějaký kamarádky, kterou vůbec neznám?” zeptal jsem se nesměle.
“Tak to tedy tůhle,” řekla a dodala, že bych měl být rád, když mně dojedná rande s kamarádkou Martou.
Slib splnila. Rande pro nás sjednala v restauraci U Milenců v Košířích.
Kamarádi, ve snaze, abych se na ně už nezlobil, mně dali patřičné rady, jak holku ulovit.
“Bez šusťáku, džínsů a klobouku Tyroláku vyšperkovanýho odznáčky budeš mít smůlu a ani si neškrtneš,” zněly chlapské rady, které jsem vzal na vědomí.
Na schůzku jsem se dostavil oblečen podle rad kámošů s pugétem karafiátů a zpocenými dlaněmi o půl hodiny dříve. Marta, která přišla na čas, ze mne vyrazila dech. Krásná, štíhlá brunetka se smutnýma očima. Navíc úžasně vyvinutá, z čehož se mně udělaly barevné kruhy před mýma očima. Od první chvíle jsme si padli do noty. Marta byla sice poněkud zdrženlivá, ale u sklenky vína jsme si povídali několik hodin.
Na rande jsme chodili několikrát týdně. Ale rande to byla docela zvláštní, protože jsem nešli vedle sebe tak, jak se to obyčejně dělá, ale Marta, která se bála, že by se dostala do řečí a měla potíže s přísným otcem, šla na jedné straně ulice a já musel jít na straně protější. Konverzace se odbývala tím, že jsme na sebe hulákali banální holé věty přes ulici a přes hukot aut. Jen jednou se mi podařilo Martu vylákat do kina, kde pod rouškou tmy jsem žádostivě uchopil její ruku, čímž jsem jí dal výrazně najevo, že ji hluboce miluji.
Po určité době se mně Martička svěřila, že jí také nejsem lhostejný. Brácha mně poradil, že nastala chvíle kout železo dokud je žhavé. Jak ale podat návrh slušné sedmnáctileté dívce, že po měsíční známosti by bylo dobré zpečetit naši lásku tak jak se sluší a patří a nejenom v kině žmolíce si za tmy ruce. Samozřejmě, že se mně Martička nesvěřila, že je ještě panna. To mně prozradila Anička. Té jsem se také svěřil, že bych se hrozně rád už konečně pomiloval, ale že nevěřím, že k tomu dojde, protože je Martička tak stydlivá.
Anička opět nezklamala.
“Všechno jsem s Martou sjednala. Vysvětlila jsem jí, jak je úžasně krásné se jemně pomilovat a že láska bez pomilovaní není žádná láska. Taky jsem jí řekla, že ty samozřejmě nejsi žádnej zvrhlík, který by ji dostal a pak ji opustil. Marta mně slíbila, že tedy jo, že to pro tebe udělá.”
“Co pro mne? Snad taky pro sebe!”
“To já nevím, to už je mezi váma,” řekla Anička a popřála mně mnoho zdaru. Šibalsky na mne mrkla a dodala, že doufá, že nezklamu, což se prý dost často mužským, když se milují poprvé, stává.
To jsem se tak vylekal, že jsem se svěřil ostříleným kamarádům.
“No jo, kámo, to je potíž. To musíš v tu chvíli myslet úplně na něco jinýho než na sex. Nejlepší je myslet na fotbal,” řekl Vašek, který už měl něco za sebou
“A moc nechlastej. Dej si jenom na kuráž. Jinak usneš a uřízneš si vostudu jako trám,” dodal Martin.
Kluci mně pak dali ještě moře dalších rad, o kterých se zde nelze zmiňovat. Ale všechny byly zřejmě vyzkoušené, a tudíž užitečné, a já si je zapamatoval.
Ten osudný večer byl Marty táta na odpolední šichtě v Motorletu a měl se vrátit až večer. Takže skrovný byt v mezaninu byl prázdný a jenom čekal na naše vášně.
Já se u mojí Martičky objevil v šusťáku a Tyroláčku. Pod džínsami jsem měl nové červené trenky s bílým lampasem. To abych učinil příznivý dojem, až je ze sebe budu servávat.
Martička mne přivítala jen tak v růžovém župánku, na stole obložené chlebíčky a flaška Hořčáku. Hrozného vína jsem se ani nedotknul, snědli jsme něco chlebíčků, vedli zadrhávající řeči, protože jsme byli celí nervózní z toho, co nás čeká.
Martička stále pošilhávala po hodinkách a nakonec navrhla, že bychom neměli dále otálet, protože by se mohl vrátit táta a ten by nás zabil. Tedy hlavně mne.
Nakonec si bez dalších řečí Martička lehla do duchen, podívala se na mne a slabým hláskem zakníkala “Tak pojď tedy ke mně, miláčku, ať to máme za sebou!”
Nemusela mne, holka pobízet. Když jsem ze sebe, poskakuje na jedné noze, nervózně sundaval džínsy, přemýšleje kolik to minulou neděli hrála Sparta se Slávii a už už jsem se na Martičku vrhal, ta najednou začala argumentovat.
“A proč mně to chceš dělat, co na tom vy kluci vidíte. Já vlastně nechci. Já se bojím.”
To byla ledová sprcha. To vám nemusím říkat.
“Dobrá, Martičko, když nechceš, tak nechceš. Nutit tě nebudu. Ale budeš litovat a to už bude pozdě. Ahoj, jdu domu.” A oblíknul jsem se, na hlavu jsem si dal Tyroláček a byl jsem na odchodu.
“Nechoď, miláčku, nechoď pryč,” úpěnlivě žadonila Martička a téměř tragickým hlasem dodala “Pojď ke mně, pojď.”
Rituál rychlého svlékání opět začal, zrovna tak jako opětovné Martičky bědování, co z toho mám, co na tom vidím a proč to chci mermomocí dělat!
Co následovalo bylo rychlé oblékání, nasazování Tyroláčku a říkání “Ahoj, jdu domů.”
Za kliku dveří jsem ale nechytil, protože náhle zazvonil zvonek. Do krve by se do mne nedořezali. Ztuhnul jsem zrovna jako Martička, která, celá rozohněná, vstala z postele a šla otevřít.
“Honem běž a schovej se ve spíži”, zašeptala Martička a strčila mne do temné, mrňavé spížičky, kde jsem na jedné noze a s jednou rukou v láhvi s okurkama poslouchal scénu, která se přede mnou odvíjela.
V místnosti stanula tetička, která si přišla s neteří popovídat. Podivila se nad neupraveným vzhledem Martičky, která se vymluvila, že se necítí dobře, takže si šla lehnout. Tetku zřejmě pojalo podezření, protože si sedla na zadek a seděla a seděla, ne a ne jít domů. Já se jenom s hrůzou koukal na hodinky. Za půl hodiny se měl vrátit otec z odpolední směny!
Nakonec se přece jenom nějakou ženskou lstí podařilo Martičce tetku dostat z bytu ven.
Já se vyklopýtal ze spíže, padnul jsem Martičce kolem krku a děkoval Bohu, že to tak ještě dobře dopadlo. Alas!! Proradná a nedůvěřivá teta zaujala místo na chodbě nad schody od mezaninového bytu, kde číhala a čekala na Martičky otce.
V tu ránu jsem viděl všechno opět velice černě. Ano, mohl jsem oknem vylézt ven z bytu a nějakým způsobem se dostat přes pavlače z domu, ale jak? Martička panikařila zrovna tak jako já a po tvářích jí tekly rozmazané černé slzy.
“Jestli tě tu táta nachytá, tak je konec,” prohlásila skrz slzičky a já věděl, že to myslí vážně.
Měl jsem tenkrát více štěstí než rozumu. Tetka totiž na chvíli opustila svoje stanoviště před vchodem, čehož jsem využil k potupnému úprku z baráku. Jen drahý Tyroláček po mně zůstal viset na věšáku.
S Martičkou jsem se setkal po delší době. Vrátila mně klobouček, smutně se na mne podívala a konstatovala, že jsme měli tenkrát štěstí.
“A víš, že mne ani nemrzí, že jsem ještě počestná,” řekla.
“A víš, že mne děsně štve, že já jsem furt ještě panic,” odvětil jsem lakonicky a rozloučili jsem se.
Martičku jsem již nikdy v životě neviděl. Jako správný chlap jsem klukům tenkrát nalhal, jak jsem přišel o panictví, jaký to bylo báječný. a že teď po sexu přímo dnes a denně prahnu.
Nakonec jsem později přece jenom o panictví přišel. Ano, život se tím pádem změnil k lepšímu. Ale to už by bylo na příliš dlouhé povídání….
.jpg)
