Apríl, aneb turistická sezona zahájena Apríl, aneb jak jsme zahájili s Květou a Timmikem turistickou sezonu...
Tak včera TO začalo... Zima dlouhá, čtvrt roku pryč a zatím bez pořádného výletu. Květa navrhla - co takhle sekvojovce? Trochu jsem znejistěla, že by do Ameriky? Kdepak, rostou i u nás.
A jsme u toho, aby bylo jasno, Květa je zcestovalá turistka, nejen v cizině, ale i doma, s bohatými znalostmi. Komplexy si nebudu připouštět, ráda se nechám inspirovat. Takže, kdo neví, sekvojovce se nachází v obci Ratměřice, mezi Voticemi a Blaníkem. Z Prahy výlet odhadem na půl dne. Když se nám, resp,. mně za pomoci navigace (i ta z toho byla zblblá) podařilo najít obec, našly jsme v zámeckém parku dva sekvojovce. Nelze je přehlédnout, jsou krásné, monumentální, ale.... u nich cedulka "památné stromy" nic víc. Kdo si o nich předem nepřečte na Wikipedii, tak se nedozví ani, že se jedná o sekvojovce, které jsou staré přes 150 let, výšku mají 40 m a v roce 2002 měly na obvodu 548 cm!
Sekvojovce jsme shlédly, vyfotily a co s "načatým večerem", tedy dnem? Co takhle se podívat na Blaník (?) byla moje myšlenka. Květa vyslala mírně překvapený pohled, ale souhlasila. Najít parkoviště pod Blaníkem už nebyl problém a tak jsme vyrazili my dvě a Timmy (kdo neví, tak to je můj jorkšírek). Cesta celkem nenáročná, až k hlavě rytíře.
Tady možnost volby - po zelené značce směrem k Veřejovské skále (400m), kolik metrů dál k rozhledně se nedozvíte a nebo jít po červené značce 300 metrů na rozhlednu.
Volba padla jít po červené! To už bylo trošku horší, Timmy se hbitě změnil na kozu turističnou (tedy na kamzíka) na rozdíl od nás, cíl jsme s vypětím sil zdolaly. A když už jsme v cíli, tak přeci musíme navštívit i rozhlednu (pouhých 107 dřevěných schodů), to dáme!!! První dvě patra OK, postupně se schody měnily na schodožebřík! Timma, jak jinak, jsem nesla v náručí (schody v této podobě nezvládá). Když jsme zdolaly s Květou poslední "žebřík", pojala mě hrůza, nahoru to šlo, ale jak dolů se psem v náručí?
Nastoupila improvizace, přerovnat věci v batohu a usadit do něho Timmika. Nejprve trošku protestoval (aby ne) a mě se podařilo ve zdraví sestoupit dolů. Na okraj, pro Timma mám doma nový cestovní batoh, ale kdo plánoval Blaník? V bufetu nás čekala záchrana v podobě kafe a domácího štrúdlu (přesvědčila jsem se, že si ho zasloužím). Bylo to prozíravé rozhodnutí, to až později...
Ještěže jsem poslechla Květu a kafe si daly až po žebřících, to by stoupl tlak! Paní v bufetu si nás prohlížela (aby ne v tom momentě jsme tam byly nejstarší), ptala se, kudy jsme přišly a po naší odpovědi, že po červené, vytřeštila oči a vykřikla "cože po červené"! Jak nám v ten moment stouplo sebevědomí nemusím popisovat. Na dotaz, jak se dostaneme zpět na zelenou značku pravila nejprve po červené a potom odbočit na zelenou. To zní jednoduše, ale nemajíc s sebou turistickou mapu jsme se vydali po červené. První pochybnost se objevila, když byl před námi polom, který tam předtím nebyl. Protože na vrcholu vítr nefoukal, vyloučily jsme, že by šlo o čerstvou záležitost. Za námi sestupovali dva mladí a na dotaz jdeme-li správně na parkoviště, mladík vyndal mobil a prohlásil zpět k rozhledně a na opačnou stranu.
Zmocnil se mě pocit beznaděje, mapy v mobilu mám, ale ještě jsem se nenaučila s nimi zacházet..... tak zpět cca 150 metrů. Překvapení se dostavilo, paní z bufetu vyběhla ven a zvolala "vy mě tady bloudíte"! To, že jsme se v tom momentě stali středem zájmu nemusím zdůrazňovat. Když Apríl, tak Apríl... to jsme netušily, že červená značka protíná vrchol Blaníku a pokračuje dál... A přitom by stačilo upřesnit směr, kudy na parkoviště, ale asi bych toho chtěla moc. Vysvětlení máme, překročili jsme bludný kámen nebo kořen? Na zelenou značku jsme se trefili, jde se po vrstevnici, zdlouhavé, ale nenáročné. Konečně u auta, Timmy v tom momentu "omdlel" a my se vydali na zpáteční cestu. Přes Vlašim na D1 nebyl problém, ten nastal až na samotné D1. Mé přesvědčení, že je neděle, takže provoz bude OK se po krátké době změnilo, navigace mi po zapnutí sdělila, že před námi je kolona na cca 50 minut s přáním šťastné cesty! Těch avizovaných 50 minut se protáhlo na dvě hodiny (u nájezdu od Votic shořelo auto). Jak jsme s vděčností vzpomněly na štrúdl nemusím zdůrazňovat.
Co závěrem: naše turistická sezona je zahájena, bloudění na vrcholu Blaníku bude zapomenuto. Podle pověstí nic neobvyklého (ještě že jsem to nevěděla).
V noci jsem přemýšlela kolik svalů se nachází v nohách, spočítat se nedaly, ale určitě jich je hodně!
Přeji pěkné jarní dny a pokud se někdo rozhodnete pro návštěvu Blaníku tak pozor na vrcholu, pověsti nelžou....
zdraví Jana
P.s.: češtinářům se omlouvám za -i a -y, s ohledem na rod mužský v podobě psa.
.jpg)
