POVÍDAČKY (1) Kdysi jsem, ze smutku, psala po večerech, co mě během dne potkalo. Pro potěšení svých přátel jsem těch asi padesát povídaček nechala vlastním nákladem vydat. Až mě teď Marie Zieglerová (Mara) pobídla; dovolte mi, kdo rád nahlížíte do SeniorTipu, nabídnout je i vám všem. Tož dobré počtení!
OBYČEJNÝ DEN Musím vypadat nějak obzvlášť hloupě, že mě často oslovují průzkumníci veřejného mínění. U Alberta oslovil mě pečlivě oblečený stařík, poté mě doprovázel mezi regály a položil mi při tom asi třicet otázek. Všechny se týkaly mé spokojenosti s firmou Albert. Odpovídala jsem vlídně, trpělivě a pravdivě, protože já přece nikam nespěchám.
Později v lékárně jsem nerada shodila reklamní tabuli s letáčky o tom, jak i ve stáří si můžu zachovat duševní svěžest. U řezníka koupila jsem prasečí ocásky.
Doma mě radostně přivítal můj slepý pejsek. Vyvedla jsem ho na louku plnou žlutých pampelišek a psích hovínek. Podél cesty kvetly bílé trnky. Cestou domů sbírala jsem oblázky a sotva jsme došli, začalo lejt jako z konve. Večer jsme oba spokojeně okusovali prasečí ocásky.
Nejlíp je doma.
NESPĚCHEJTE MARNĚ ! Ráno pršelo, já jsem musela vyvenčit pejska a potom ho vyfrotýrovat, přezout svoje zablácené boty a vzít si čistý kapesník a brýle a mobil a peněženku a deštník a spoustu dalších věcí, důležitých pro zdárnou návštěvu zubaře.
Pacifik mi neujel, do ordinace jsem dorazila včas. Všechno důležité si ale můžu dát za klobouk: zapomněla jsem doma svoje třetí zuby. Zděšeně se raduji: komu se honem stane, aby přišel k zubaři bez zubů ?
Mou zubařkou je moudrá paní doktorka Rektoříková a tak jsme si alespoň pěkně popovídaly a ona mě těšila: to máte jedno, berte to, jako že jste si vyjela na návštěvu.
Povídám jí: moje řeč, já vás vždy ráda vidím. A ona byla ráda i sestra paní Wíznerová byla ráda, že brzo vypadnu a ony se v klidu naobědvají.
Těšila jsem se, že pojedu vláčkem podél Sázavy domů a přitom si pěkně přečtu noviny, které jsem ráno stihla vzít ze schránky. A když vlak přijel a já se tam usadila, přišla jsem na to, že noviny jsem nechala ležet v čekárně na židli. Tak jsem holt nečetla a přemejšlela jsem si.
Vyjasnilo se a já hleděla na řeku, jak se v slunci třpytí.
VŽDY ZAKLEPAT ! V domě řádili instalatéři. Všude plno děr a prachu, voda žádná. Vladěnka se uchýlila na WC, odkud vyslala signál SOS voda. To uslyšel instalatér Loučka a galantně přinesl plný kbelík ze sklepení. Vstoupil do bytu usmívaje se a zamířil ke dveřím malé místnůstky.
Souběžně s mým zavoláním POZOR JE TAM VLADĚNKA zaklepal pravou rukou na dveře s obrázkem panenky, kbelík snaživě třímaje v ruce levé, stále s úsměvem. Viditelně hodlal vstoupit. V mžiku se však vzpamatoval a zvážněl.
Kbelík odložil u dveří a rozpačitě odešel, tiše našlapuje.
Musím vypadat nějak obzvlášť hloupě, že mě často oslovují průzkumníci veřejného mínění. U Alberta oslovil mě pečlivě oblečený stařík, poté mě doprovázel mezi regály a položil mi při tom asi třicet otázek. Všechny se týkaly mé spokojenosti s firmou Albert. Odpovídala jsem vlídně, trpělivě a pravdivě, protože já přece nikam nespěchám.
Ráno pršelo, já jsem musela vyvenčit pejska a potom ho vyfrotýrovat, přezout svoje zablácené boty a vzít si čistý kapesník a brýle a mobil a peněženku a deštník a spoustu dalších věcí, důležitých pro zdárnou návštěvu zubaře.
V domě řádili instalatéři. Všude plno děr a prachu, voda žádná. Vladěnka se uchýlila na WC, odkud vyslala signál SOS voda. To uslyšel instalatér Loučka a galantně přinesl plný kbelík ze sklepení. Vstoupil do bytu usmívaje se a zamířil ke dveřím malé místnůstky.