Nebude to již dlouho trvat a krásné mořské pláže u nás opět ožijí milovníky slunce a mořských vln. Současně s nimi se vyrojí na plážích i drobotina vybavená barevnými kbelíčky, lopatkami a formičkami na tvorbu báboviček a pustí se s chutí do intenzivní tvořivé práce. A to není holenku, jen tak. Nejprve je nutno vybrat to správné místo na pláži, kde je písek ještě dostatečně vlhký po předchozím odlivu, aby se dal dobře formovat, ale ne příliš blízko vlnám, které by mohly tvořící se dílo spláchnout. A potom můžeme pozorovat, jak vyrůstají (zejména v očích malého tvůrce) vznosné hrady a zámky, tunely v písku, vyžadující značné dovednosti a „chutné“ bábovičky, vytvořené ručkami malých kuchařinek, bábovičky, posypané suchým, bílým pískem, nahrazujícím v tomto případě moučkový cukr. Co na tom, že dílo, vytvořené malými tvůrci má daleko k dokonalosti, leckterý hrad postrádá požadovanou symetrii a mnohá bábovčička má okoralé kraje, nebo jí dokonce kousek chybí. To ovšem není podstatné a tato hra není samoúčelná, naopak vybavuje ten lidský potěr dovednostmi, které mohou v dalším životě potřebovat.
Sledujeme-li to však pozorně, neunikne nám, že sem tam se vyskytne chlapeček (popřípadě holčička, abych byl politicky korektní), který se budovatelského díla nejen nezúčastňuje, ale naopak, jakoby náhodou tu proboří pracně vybudovaný pískový tunel, urazí hradu cimbuří a rozšlápne bílým pískem okrášlenou bábovičku, jejíž tvůrkyně si potom s pláčem běží stěžovat mamince. Následek rozbořeného tunelu, nebo poničeného hradu potom závisí na temperamentu a fyzické zdatnosti budovatele a nezřídka malý Vandal utrží ránu lopatkou. Proč se tak děje, jak si tento negativní úkaz vysvětlit?
Existuje názor, že přírodou je člověku, jako jedinému živočišnému druhu, dána do vínku touha a potřeba tvořit a poskytuje nám k této činnosti jisté dispozice. U někoho jsou tyto schopnosti větší, u jiného poněkud menší, ale jak už se stává, na někoho se při rozdávání tvořivých schopností nedostalo a takový nešťastný jedinec potom může zabřednout do pravého opaku tvořivosti, tedy do jakési „negativní tvořivosti“, tedy vandalství. Pokud nemohu něco pěkného vytvořit, tak alespoň něco zničím.
Jak všichni víme, čas nestojí nehnutě a kdeže jsou ty doby, kdy jsme i my stavěli hrady z písku a dělali bábovičky. Potřeba tvořit však v mnohých z nás zůstala. Někdo napne plátno na rám a vykouzlí hezký obrázek, jiný vytvoří půvabnou zahrádku, plnou vonících růží. V jiném potom zaplane tvůrčí plamínek, napíše zajímavou povídku, fejeton nebo přivede na svět básničku. Tak jako již v případě zmíněných hradů a pískových báboviček, může jejich tvůrčí snaha mít daleko k dokonalosti, ale i tak může přinést nejen samotnému tvůrci potěšení, ale může přinést radost i jiným. Vzpomínáte si ještě na toho nezdaru, který rozšlapával bábovičky a bořil pracně vybudované tunely, o kterém jsem se již letmo zmínil na začátku mého článku? Mohu vás ubezpečit, že on a jemu podobní dobrodinci jsou stále mezi námi. Svědčí o tom ohyzdná grafiti, kterými „okrašlují“ okolí, poničená zařízení v parcích, úmyslně poškrábaný lak automobilů a podobně. Tato „negativní tvorba“ proniká také úspěšně na internet, kdy velice zdatní, ale bezcharakterní „experti“ rozesílají do světa viry, ohrožující chod počítačů. Ti méně schopní se potom spokojí s tím, že namočí pero do inkoustu plného jedu a poskvrní jím práci jiných.
Prosil bych milé čtenáře, aby tyto lidi neodsuzovali, naopak je nutno je politovat. Jak smutný je život jedince, který si musí kompenzovat nedostatek vlastních schopností tím, že poplivá práci jiných.