Gunther avenue
Domek, do kterého jsme se přemístili, se nám moc líbil. Byl proti všemu, kde jsme doposud přebývali, prostorný a měl zahrádku s ovocnými stromy kolem dokola. Strom s pomeranči a citróny a broskve, švestky, hrušky, úplná paráda. Těšili jsme se na úrodu.
Děti byly ve svém živlu. Zahrada byla vynikající. Hrály si tam každý den a obava o ně nebyla žádná. Mýlila jsem se, neboť i v uzavřené zahradě číhá nebezpečí.
Daniel vylezl na strom a spadl z dvoumetrové výšky dolů a byl chvíli v bezvědomí. Nahnalo nám to hrůzu. V nemocnici zjistili, že měl otřes mozku. Takže bez dohledu to stále nebylo možné. A než dítka vyrostou, čeká nás stále nové napětí a nepředvídanost. To už jsme měli dva roky života v Austrálii za sebou a sláva, začínáme chápat filmy v televizi. Doposud jsme se dívali a domýšleli jsme si, když jsme nerozuměli všemu. Vzalo to dva roky úmorného učení. Kdyby mně to řekl někdo předem, tak bych mu to nevěřila. Každý má na to svůj čas. My při práci a starosti o tři děti jsme to zvládli až za dva roky a bohužel perfektní to nikdy nebude. Kdykoli někde promluvíme, máme těžký český přízvuk a ihned se nás lidé ptají, odkud pocházíme. Dětem se to nestává, ty mluví stejně jako Australané. Doma si však stále udržujeme češtinu. Nechceme, aby děti na svůj mateřský jazyk díky nám zapomněli.
Po večerech, když už děti spaly, jsem čekala na Vladimíra, než přijde z práce,trochu jsme si popovídali, co je nového, a šli spát. Tím, že pracoval od tří hodin odpoledne a já od rána do tří, kdy jsme se míjeli, jsme se viděli jen ráno, než jsem šla do práce, a večer.
Děti chodily spát kolem sedmé večer a mně nastal odpočinek. Dívala jsem se na televizi, nebo jsem vařila na příští den a také jsem pletla nebo četla, a tak těch pár hodin samoty, než přišel Vladimír, rychle uteklo.
.jpg)