Jiný kraj, jiný mrav- říkává se. A je to pravda. Když jsem poslouchala vyprávění Martina Starého, byla to pro mě taková zvláštní pohádka z „jiného světa“. Ten rozhovor kdysi zaujal čtenáře Naší rodiny, třeba zaujme i vás.
Hvězdy nad Sumatrou – Jak zachránit ohrožené ptáky
Pan Martin Starý je milovník a ochránce přírody. Před nedávnem se vrátil ze Sumatry, kde se zapojil do projektu na záchranu sojkovce dvoubarevného, ptáka, jehož jediným domovem jsou přírodní lokality právě na tomto indonéském ostrově.
„Sojkovec není jediný, komu hrozí na Sumatře vyhubení,“ říká. „Pro záchranu tamní přírody není za pět minut dvanáct, ale spíš za minutu dvanáct. Ale vzdávat se to nesmí.“
Proč právě tento pták stojí na pokraji vyhynutí?
V této oblasti není rozhodně sám. Lidé tu nejsou zvyklí přírodu šetřit, vůbec si neuvědomují, co mohou svým nešetrným chováním způsobit. Sojkovci jsou závislí na prostředí pralesa, a toho v poslední době rapidně ubývá. Domorodci je proměňují v kávovníkové či banánové plantáže, rozsáhlé plochy jsou káceny a využívány k pěstování palmy olejné, jejíž vzrostlá kultura ničí druhovou rozmanitost rostlin i živočichů.

Druhým důvodem je zdejší tradice ptáčnictví a chovu ptáků. Tak jako u nás zdobí okna muškáty, v sumatránských rodinách jsou to klece se zpěvnými ptáky. Prodávají se na trzích a pytláci či překupníci si s jejich získáváním hlavu nelámou. Je to pro ně velmi výhodný obchod.
Je sojkovec něčím výjimečný?
Je oblíbený hlavně proto, že je to krásný, poměrně velký pták, který je navíc velmi učenlivý a umí nádherně zpívat. Žije ve skupinách, a pokud se podaří chytit jednoho, není obtížné dostat ani ty další. A tak v některých lokalitách populace úplně zanikne. Velká část chycených ptáků uhyne - stresem, přestanou přijímat potravu, ale i fyzickým strádáním. Chytáni jsou na lep, takže se jim většinou odtrhne ocas, v malých klecích se utlučou.

Co s tím?
Před dvěma lety vznikla při ZOO v Medanu, což je milionové město na severu Sumatry, nadace ISCP (Indonesian species conservation program) na záchranu sojkovců. Jejím cílem je zmapování populace, její průzkum a pozorování. Důležitým úkolem je chycené ptáky odkupovat, vyměňovat, nebo s pomocí správy národního parku či policie zabavovat a vracet je do přírody.
Říkáte vyměňovat?
Je to takový jednoduchý nápad. Vzácní sojkovci (mimochodem, za posledních deset let klesl jejich počet ve volné přírodě na čtvrtinu) by mohli být vyměňováni za stejně krásně zpívající a zároveň nikoli ohrožené kanáry. Je vždy lepší se po dobrém s domorodci domluvit. Dalším velmi důležitým úkolem projektu je ekologická výchova místních obyvatel.

Přesvědčit je, aby nechali ptáky žít ve volné přírodě, aby neničili pralesy, které jsou jejich přirozeným prostředím, aby neodhazovali odpadky, kde je napadne. Naděje je v mladých Sumatráncích, kteří se snaží o propagaci šetrného soužití s přírodou mezi staršími domorodci.
A jak jste se k projektu dostal vy?
Můj kamarád žil a pracoval v Jakartě a tady se seznámil s lidmi ze ZOO v Medanu, se kterými nadaci založil. Pomohl pak i s propagací u nás, v Česku se připojila ZOO Liberec, ale i dalších několik evropských zoologických zahrad, např. v anglickém Chesteru. Sehnali peníze, začali s budováním základny. Kamarád jako doktorand na Vysoké škole zemědělské v oboru chov exotického zvířectva dal dohromady partu studentů, kteří vyjeli na Sumatru pomáhat.

Nabídl jsem své ruce k dílu, připojil jsem se k nim. Je to smysluplná činnost a potřeboval jsem si odpočinout- hlavně psychicky. Začali jsme stavět úplně od základů, v místech, kde ještě pár měsíců před naším příjezdem byla jen tráva, křoví, pustina…
Co se vám za těch pár týdnů podařilo?
Vybudovali jsme zázemí – dům na spaní a vaření, učebnu na výuku angličtiny a ekologie, záchod, umývárnu nádobí, postavili jsme první dvě voliéry.

Do nich umístíme získané ptáky, tady po vyléčení vytvoří nové rodinné skupiny a poté budou vypouštěni zpět do volné přírody. Pokud bude projekt úspěšný, počítá se s jeho rozšířením na záchranu dalších ohrožených druhů ptáků. Základna by mohla v budoucnu sloužit i studentům jiných přírodovědných škol při různých výzkumech.
Jak se k vám chovali místní obyvatelé?
Na Sumatře jsou lidé velmi přátelští, skoro úsměvné bylo, jak byli udiveni naším pracovním nasazením. Oni sami se do práce příliš nehrnou, pracují jen tak, aby měli co jíst, kde bydlet, aby jim nepršelo na hlavu – tak dvě hodiny denně. Nejraději si chodí povídat. Kouří, vyprávějí, žádné starosti si nepřipouštějí. Naše evropská honba za penězi, kariérou, neustálý nedostatek času – to je jim naprosto cizí. Nejsou ochotni dřít se, hromadit mamon. Všechno dělají tak, aby to vyhovělo v daný okamžik, aby to dalo co nejméně námahy.

Občas nás vlastně i trochu zdržovali. Přicházeli si popovídat, posedět k ohni, my jsme potřebovali pracovat. Protože tam nebyla elektřina, svítili jsme večer pomocí benzínového generátoru a využívali jsme toho i k práci s elektrickými nástroji. Zajímavá pro nás byla jejich „mobilománie“. Naši sousedé, kteří nemají elektřinu, vlastní nejmodernější dotykové mobily, které si k nám chodili jednou za tři dny nabíjet.
Čím je Sumatra krásná?
Víte, jak nádherně, jak úžasně svítí hvězdy nad Sumatrou? Není tam téměř žádné osvětlení, které by rušilo noční nebe, hvězdy jsou krásně jasné. Když jsme večer nemakali a zrovna nepršelo, lehli jsme si na deku a dívali se vzhůru. Nezapomenutelný byl pro mne výstup na sopku, nebo třeba koupání v říčce, do níž vtékaly vařící sirné prameny, vyvěrající pár metrů odtud. V každém místě měla voda jinou teplotu- mohli jsme se koupat v teplé, studené, vlažné- podle chuti.

Navštívili jsme i blízký přírodní park Gurung Leuser, jeden z největších národních parků na světě. Je posledním útočištěm téměř vyhynulých a dříve zcela běžných sumaterských tygrů, nosorožců, orangutanů. Velkým zážitkem byly azurově modré vodopády, padesát metrů vysoké, kde voda s hukotem padala ze skal. Šlo se k nim tři hodiny pralesem. Uchváceně hledíte na tu přírodní scenérii, pak se podíváte pod nohy – a stojíte v odpadcích, které tu zbyly po pikniku před vámi. Nikde žádný odpadkový koš, nikde snaha udržet přírodu v pořádku. Dojmů mám plno, nádherných i smutných- to když jsem si uvědomil tu zkázu kolem sebe… Většina místních si ji nepřipouští, nechápou, že když velmi rychle nezmění své chování, tu nádheru kolem sebe definitivně zničí.
Jaký mají Indonézané vztah ke zvířatům?
To byl další chmurný zážitek, který jsem nemohl vydýchat. Jejich ZOO by u nás byla ihned zavřena pro týrání zvířat, podmínky jsou tam hrozné. Ve volné přírodě jsou nebezpečím desítky toulavých psů, mnozí končí v restauracích jako tradiční pochoutka, ale ani ti, kteří mají své majitele, nemají na růžích ustláno. Nikdo je nepohladí, nenakrmí, nestará se o ně. Využíváni jsou pouze jako pomocníci při lovu.
Co jste si ze Sumatry přivezl?
Vlastnoručně nasbíraná semínka květin, ovoce, palem, kamínky na památku. Děvčata si většinou kupovala tzv. sarongy – sešité pruhy látek, které mohou být sukní, šátkem, dekou. Kluci hlavně pletené rákosové klobouky. Přivezl jsem si ale spoustu zážitků.

Víte, chtěl bych se na Sumatru za rok, za dva ještě jednou podívat. Jak si vede naše základna, jak se daří projekt uskutečňovat. A do té doby chci pomoci odtud, z domova. Propagací- máme v plánu prodávat trička s emblémem nadace, hledáním sponzorů, dárců.
Na co jste se těšil domů?
Když je člověk v daleké cizině, začne si vážit toho, co má doma. Vím, zní to jako fráze, ale je to pravda. Nejvíc jsem se těšil na rohlík a na to, že když cvaknu vypínačem, rozsvítí se světlo…
Eva Procházková
Foto: autorka a archiv Martina Starého