Vařit se dá všelijak. Radostně, otráveně, s fantazií, levou zadní, nebo jen tak, pro nic za nic. Záleží na hodnocení strávníků. Šťourání, rýpání do kuchařky, ani kyselé ksichty neponoukají člověka k bůhví jakým kreacím.
V kuchyni lze ovšem zažít i nejedno překvapení. To jednou přišla má nejlepší kamarádka s receptem, který získala od paní ve svém zaměstnání. Jednalo se údajně o marmeládu z černého rybízu vyrobenou za studena. Nadšení bylo veliké, černého rybízu dostatek a tak nic nebránilo vyzkoušet onu zmíněnou lahůdku a připravit tak mým věčně hladovým miláčkům neobvyklý kulinářský zážitek. Co se týče mých dětí, vařit pro ně byla radost, tedy až do věku, kdy se dceři zapálila lýtka a začala držet dietu, aby byla na rozdíl od maminky štíhlá a krásná jednou pro vždy. Dokud tedy byla dcerou na svém místě, stalo se jídlo u nás věčným bojem o přežití, neboť syn a jeho věčně hladoví kamarádi doslova plenili naše zásoby.
Naštěstí mne vaření bavilo a uvědomila jsem si, že asi tím, že sama ráda jím, věnuji přípravě stravy náležitý čas i péči. Dnes, vzhledem k svým tělesným proporcím, bychom se museli bavit na trošku jiné úrovni. Ale zpět k té marmeládě… Ingredience se braly v poměru 1:1, tedy na kilo černého rybízu 1 kg cukru. Krystalového. Rybíz se obral z třapin, opatrně se to promíchalo a asi ½ hodiny se to šlehalo na robotu. Krásná hustá pěna přímo pobízela k neustálému ochutnávání a ulizování, až jsem při první várce dostala strach, jestli vůbec budu mít co dát do připravených skleniček. Tomu se nedalo vůbec odolat. Nejenže to náramně vonělo, ale pěna byla lehce nadýchaná, barva svádivě zářivá, chuťové pohárky se přímo třepotaly nedočkavostí a neposlušný jazýček sám vylézal s úst. Děti nebyly doma a já , se nemohla od skleniček odtrhnout. Pak jsem dala šlehat druhou dávku. Přeslazená pusa už nelačnila. Udělala jsem toho tenkrát asi 25 skleniček a podle návodu to šoupla do chladna, do špajzky. Tenkrát jsme bydleli na Chaloupkách v Komíně a spížku jsme měli na chodbě zakrytou lehkou tkaninou. Má kamarádka Liduška si počínala doma obdobně. Její skleničky putovaly do čerstvě vybílené špajzky a celá rodina odjela na dovolenou.
Uběhl týden, možná dva, to už si nepamatuji. Jednou jsem slyšela nějaké tlumené šustění, jako když s papiňáku utíká pára. A pak se jedna sklenička po druhé začala vybulovat a z pod víček vytékalo jakési tmavé lepidlo, ani trošku se nepodobající oné lahůdce, vyráběné se značným sebeovládáním nesníst to hned za tepla. Občas něco vybuchlo a s nedbalou elegancí nahodilo zespodu vyšší polici a drobné kapky ulpěly na víčkách sousedících skleniček. Myslela jsem si, že mně trefí šlak. Tak jsem všechny skleničky otevřela, obsah převařila a udělala z toho klasickou marmeládu. O celé záležitosti jsem však takticky mlčela. Před Lídou ani muk. To tak, aby se mně posmívala, že neumím ani podle přesně daného receptu udělat takovou mňamku?
Uběhlo pár měsíců a jednou se mně kamarádka ptala, jak jsem byla spokojená s tou pěnou, co jsme dělaly.
Zeptala jsem se:„Proč se ptáš?“
Odpověděla: „No víš, my jsme se vrátili z dovolené a všechny sklenice vybouchaly a z naší čerstvě vymalované špajzky byl rázem zamaskovaný strategický bunkr. Museli jsme malovat znovu.“ Pak jsem se teprve přiznala k tomu, že i mně se nedařilo o moc lépe, jen ten konečný efekt nebyl tak drastický. Teprve za moc dlouho se Liduška dozvěděla od té své kolegyně, že ten konečný našlehaný produkt se měl sterilizovat, že ona jí to zapomněla říct. A pak věřte zkušené hospodyni.
Další „fopa“ se stalo mému tatouchovi, když jsem byla asi před týdnem u další kamarádky, kterou vidívám tak 2x až 3x za rok. Pozvala mne na oběd a já, pamětliva maminčina ponaučení, že má-li být chlap v pohodě, musí být řádně nasycen jsem svému pantátovi nachystala čtvrtku pečené kachny, kedlubnové zelí a houskový knedlík. K tomu napařovací hrnec, protože obsluhu mikrovlnky odbývá slovy: “S takovým poťouchlými vymoženostmi nechci nic mít.“ Jako bych si vzala člověka z minulého století, ještěže mne nenutí vařit v kotlíku na otevřeném ohni.
Nic zlého netuše jsem odjela do Kohoutovic, za Věrou. Krásně jsme si poklábosili, zavzpomínaly na staré časy, ponadávaly na těžkosti spojené s naší tělesnou schránkou, dobře se najedly. Prostě príma návštěva. Když jsem přišla večer domů, zdálo se mně, že to v kuchyni nějak divně zavání. Taťka už byl ve svém budoáru a tak jsem ho nechtěla rušit.
Jak jsem dávala napařovací hrnec do mycího dřezu a rozdělala ho, byl celý černý, jako by opálený. Druhý den jsem se ptala co s tím hrncem dělal a on začal hučet: „To jsi mně nemohla dát do toho spodku vodu, to je tvoje chyba, máš předvídat, že mně to nenapadne!“
No, nepředvídala jsem. Nastrkal do něj celý oběd a začal to na plynu ohřívat. Prý mu bylo divné, že to nějak smrdí, ale teprve až přišla Irenka, otevřela hrnec a viděla ten modravý kouř pálícího se hrnce, říká:
„Ale tati, copak takhle se napařuje jídlo, bez vody?“
„Já nevím, že se do toho musí dát voda.“
On neví a to mně stále říká, že kdybych ho neměla, určitě bych zahynula. A dialog končil: „ A stejně jsem to jedl studený. Je to kvůli tobě, že furt někam couráš.“
Ale abych nepomlouvala rodinu, sama majíc máslo na hlavě. To takhle jednou přišel pan Láznička a přinesl nám několik litrů vlastnoručně vyrobeného moštu. Pan Láznička je přívětivý stařík, neobyčejně vitální, veselý a se smyslem pro humor. Je mu asi 80 let. Je malého vzrůstu, s brejličkami na nose a neustále tahá neuvěřitelné náklady v batohu na zádech, případně i v obou rukách. Je velký zahradník, pěstitel, výzkumník, v jádru velice hodný člověk, člověk, který ochotně donese, zařídí, sežene, poradí. Stačí se jenom zmínit. Díky němu máme na zahrádce kiwi, ostružinu beztrnnou, malino-ostružinu, mišpuli německou a mnohé další. Abych mu nějak oplatila ty dary, za které nechce ani korunu, loupu mu už druhým rokem ořechy.
Poděkovala jsem za lahve a protože toho bylo hodně, něco jsem nechala k okamžitému zkonzumování a další lahve jsem dala do ledničky a postupně jsme je odebírali. Naše kuchyně byla od vánoc krásně vymalována - tentokrát na zeleno. Příjemná hrášková zeleň. Malování kuchyně předcházela vždy bouřlivá výměna názorů „Budeme malovat! Jéžiši, už zas, vždyť jsme malovali loni.
Pak jsem si řekla, že je načase vypít tu poslední láhev moštu. Přinesla jsem ho do kuchyně, pro jistotu postavila láhev do dřezu a opatrně ho začala otevírat. Vybuchl silou dobře utajeného ekrazitu a elegantně nám vymaloval půlku kuchyně. Ani já jsem nebyla ušetřena, byla jsem olepená od hlavy až k patě. A místo abych zabránila nejhoršímu,, začala jsem se nekontrolovatelně smát. Kupodivu taťka nenadával, jenom otráveně konstatoval: „Tentokrát už malovat nebudu, přetřu jenom ty nejhůř postižená místa.“
