Terezie si přinesla na terasu kávu a usadila se do pohodlného měkkého křesílka. Zahrádku měla jako dlaň, kolem dokola zelenou hustou a nízkou zeď tújí, kterou převyšovaly bíle kvetoucí třešně od sousedů. Terezu ten pohled uklidňoval. Vysečená svěží travička, kterou nic nerušilo. Ani jeden záhon ani jeden květ. Slunce stálo vysoko na obloze a mezi stromy poletovali ptáčkové. Prostě pro stárnoucí ženu, která má všechny pošetilosti mládí za sebou, naprostá idyla.
Ale její tvář ještě není zbrázděna k nepoznání, její srdce ještě tluče pravidelně a její myšlenky se už ve fádním odpoledni nemají čeho výjimečného zachytit. Dopije slabou kávu. A jak cítí teplo slunečních paprsků na tváři, jako by ji někdo hladil a jak k ní doléhá švitoření ptáčků, jako by jí někdo zpíval a vyznával lásku. Pomalu zavře oči a vychutnává si tu pohodu, která by mohla být, ale není, která by se mohla vrátit, ale už se nevrátí, už nepřijde, už je příliš pozdě.
Její život je u konce, toho si je dobře vědoma. Není nad čím lkát. Byl to život veskrze dobrý. Potkala v něm svou velkou lásku a měla to štěstí, že se za ni provdala a měla s ní syna. A to není málo. Velkou lásku každý nepotká, anebo ne ve správný čas. Někdo ji hledá celý život, a ona se mu vyhne. Není to ptáček, který se dá polapit. Nedá se ani koupit. Buď má člověk to štěstí, že ji potká nebo ne. Ona to štěstí měla. Se vším všudy. S velikou touhou, závratí, nesmírným štěstím i s proudem slz. Ale ničeho nelituje. Byl to život bohatý a šťastný. A jak měla zavřené oči, představila si, jaké to jednou bude, až se před ní otevře tunel, na jehož konci bude světlo. A po chvíli se světlo ztratilo, na chvíli si zdřímla.
Ozval se zvonek. Terezie procitla a přemýšlela, kde je a kde má klíče. Ale to už na terasu přiběhla jako velká voda její pravnučka Vendulka.
„Bože dítě, jak ses sem dostala?“
„Branka byla otevřená.“
Hned skočila na trampolínu, skákala, smála se, byl jí plný dům i zahrada. Má obdivuhodnou schopnost zaplnit prostor, vyplnit prázdnou chvíli, pomyslela si Terezie. Jen škoda, že neposedí, u ničeho dlouho nevydrží, je jak z hadích ocásků. To už mám po spaní.
„Babičko, víš, že pod přístřeškem mají hnízdo ptáčci?“
„Jakpak bych to nevěděla?“
„Už jsi je viděla? Víš kolik jich tam je?“
„Nevím nic, ani jsem je neviděla.“
„Babičko, oni jsou moc malí na to, aby byli větší.“
„Vendy, pojď honem ke mně. Tamhle si sedl na trávu jejich tatínek a nese jim žížalu.“
„Kde?“ Vendy přiskočila k babičce. A skutečně. V trávě seděl malý černý ptáček s žížalou ve žlutém zobáčku. Najednou udělal frrr… a vlítnul jako šipka do hnízda. Za chvíli odletěl.
„Co je to za ptáčka?“
„Kos. Je to kosí rodinka. Maminka je menší a není tak černá. Počkej, za chvíli přiletí i ona.“
„Babičko, tady je takový malý žebříček, vylez si na něj a podívej se na ně,“ přemlouvalo ji dítě, „jsou tam tři.“
„Vendy, to myslíš tenhle ošklivý starý krám?“
„Když se ti nelíbí, tak já ti ho natřu.“
Než Terezie stačila protestovat, přinesla si Vendulka svoje křídy a zeptala se: „Babičko, jakou chceš barvu. Udělám ti ho filajovej, aby se ti líbil,“ rozhodla.
Popadla růžovou křídu a začala laťky žebříčku, který měl jen tři šprusle, barvit křídou narůžovo. Ručičky jí jen kmitaly. Pracovala svědomitě, žádné místečko na žebříčku nevynechala. Když byl žebřík celý růžový, postavila se od něj pár kroků a byla spokojená:
„Babičko, teď si na něj vylez a podívej se, jestli jsou tři a jak jsou maličký.“
