Alzheimer
Úvodem bych zde chtěl poznamenat, že nejsem lékař ani jiný vědecky pracovník v tomto oboru, tedy neoprávněn k nějakým vědeckým úvahám kolem tohoto popsaného ˝utrpení˝, které jsem sledoval se zájmem v pořadu vysílání německé stanice WDR, pořadu Planet Wissen. Bude-li náhodou tento článek číst nějaký lékař, tedy se omlouvám za překlad laika. Přiznám, že po celou dobu tohoto pořadu mě „seděla v zátylku jakási tichá hrůza˝, neb se již též nacházím ve věkové hranici o níž je zde zmínka. Tedy zde jen volně tlumočím o čem se hovořilo, a bylo ukázáno.
Jako host byl pozván do studia prof. Dr. Konrad Beyereuther, který je světově renomovanou kapacitou ve výzkumu Alzheimerovi nemoci, a problémem se zabývá již po 20 let. Působí na universitě v Heidelberku, tudíž je osobou velmi oprávněnou kolem tohoto „soužení“.
Alzheimer – to velké zapomenutí
Tato nemoc „Morbus Alzheimer“ vede k nezadržitelnému duševnímu rozkladu a zanechá postiženého jen jako „případ pro ošetřování“. Ročně jsou desítky tisíc lidí na celém světě touto nemocí postiženi. Většina z nich zůstává v domácím ošetřování, tedy odkázáni na péči fyzicky i duševně přetížených rodiných příslušníků.
Básník Jean Paul Friedrich Richter (nar.Wunsiedel 1763-zemř.Bayeruth 1825) popisuje „vzpomínky“ jako Ráj, ze kterého nemůžeme býti vyhnáni. Tato poetická slova přinášejí pramálo útěchy pro milióny lidí touto nemocí postižených, kdy pomalu ale nezadržitelně ztrácejí svou paměť. Tím pykají nejen nad ztrátou svého paměťového bohatství ve vztahu k realitě, ale i ve vztahu ke své rodině.
Do dnešního dne proti této zákeřně se plížící chorobě není žádného léku, který by tento pozvolný rozklad mozku zabrzdil.
Alois Alzheimer -
Bavorský lékař, popisuje svým kolegům o podivuhodné chorobě u jedné své pacientky Augusty D.,u které se před jejím úmrtím projevila velice rychle náhlá změna ve formě ztráty paměti. Popisuje dále, že se pacientka najednou nemůže orientovat ve svém bytě, přemisťuje různé přdměty z místa na místo, schovává se na různých místech, nebot´ věří, že jí někdo ukládá o život a počne hlasitě křičet. Shromáždění kolegové to považují za normální projev “stařecké slabosti”. Alois Alzheimer tímto konstatováním svých kolegů ale spokojen není. Věří,že se zde jedná o jakousi nervovou nemoc. Po smrti své pacientky nalezl při pitvě mozku u Augusty D. silné změny ve formě zničených nervových buněk, a velké množství uzazenin ve velikosti rýžového zrnka.Jeho okamžitá thése byla, že toto bylo příčinou duševního rozpadu u této ženy, ale nevěnuje tomu již další pozornost. Ještě však ale nebyl “vhodný čas” na přesnou diagnostiku, neboť v té době vznik nervových chorob byl prý přičítán vedením nezřízeného způsobu života, nikoliv tedy nemoc zapříciněnou látkovou výměnou.
Téměř sedmdesát let muselo uběhnout, aby věda pomalu zjistila spojení mezi symptomem u bývalé pacientky Dr.Alzheimera - Augusty D. a dnešními “rozmnoženými” případy rozkladu rozumu starých lidí. Tato nemoc byla tedy pojmenována po jejím „objeviteli˝ Dr Aloisovi Alzheimerovi. V dnešní době dle světové zdravotní organisace (WHO), je to dnes jeden z největších lékařských problémů po celém světě. Podle odhadů by v roce 2030 by snad mělo trpět ztrácením se paměti jen v samotném Německu 2.5 miliónů občanů.
Rozklad v několika stupních
Od diagnosy ku smrti postiženého pacienta trvá Alzheimerova nemoc průměrně sedm let. Tím, že se choroba projevuje až ve stáří, interpretují rodinní příslušníci prvé symptomy jako “stařeckou slabost”. Počíná to lehkou zapomětlivostí:hledají se brýle, peněženka je někde založená, pro něco se jde a najednou se neví pro co. Později postižení nepoznávají jim dříve dobře znamá místa a při mluvení ztrácejí “nit” hovoru. Především však krátce před tím prožité události jsou náhle zapomenuty. Mnoho pacientů z počátku jejich paměťové problémy “ututlávají” - zatajují. Celou řadu maličkostí si píší na malé papírky nebo mají u sebe noviny s aktuálním dnem vydaní, aby měli okamžitě “po ruce” datum dne. Ve druhém stadiu jsou již mozkové funkce silně zkráceny. Pacient nemůže již sám svůj denní život (použiji) “vymistrovat”. Dříve mu důvěrně známé osoby poznavá již jen zřídka, vlastní byt se mu stává cizím. Pacient dále již nedbá na svůj zevnějšek, počne se domnívat, že je někým pronásledován, a mohou se objevit i různé halucinace. Paměť zůstává čím dále tím více na “holičkách” nelze si již vzpomenout na dřívější záležitosti, natož pak i na vlastní dětsví nebo zemřeleho partnera . Osobní indetita zcela vybledne. Den a noc, sen a skutečnost nelze rozlišit. Nakonec se pacient stane případem pro ošetřování, opět se vrací po více jak polovině století k plenkám, musí býti krmen, umyt. Zná jen pár slov, chůze je obtížná a nakonec je odkázán jen na lůžko. Nejčastější příčinou úmrtí při Alzheimerově chorobě bývá zápal plic.
Smrt nervových buněk
Když si sama postižená osoba povšimne, že s jeho pamětí není něco v pořádku, má jeho mozek již několik let procesovou změnu za sebou. Nepozorovaně mezi tím již značné množství nervových buněk se svým spojením odumřelo. Po celý život miliardy zapojení mezi nervovými buňkami ukládají –dávají – do paměti naše vzpomínky, dělají tím vlastně kompletní “osobnost” člověka. Nu a nyní jsou nenávratně ztraceny.
Rozklad počíná na těch místech mozku, která mají co dělat s pamětí a informačním “zpracováním”. Zde se spojí vše co jsme se naučili s novými dojmy, sdělené nám našemi smysly, prostě co cítíme, vidíme, slyšíme, jak nám co v ústech chutná a pod. Tedy touto ztrátou nervových buněk a jejich spojeních nemohou již nadále ty patříčné smyslové dojmy býti přesně zpracovány, a s tím naučeným sloučeny. Vinu na tomto porušení nervových buněk nesou mimo jiné bílkovinové usazeniny, které již nalezl neurolog Dr.Alzheimer u své pacientky Agáty D. Tento tak zvaný amyloidní povlak tvoří stále větší odporu schopné hrudky, které se vsouvají mezi nervové buňky, tedy vytvoří jakousi isolační vrstvu. Tedy tímto způsobem nastane přerušení signálního přenosu.
Risikový faktor stáří
Proč dochází u některých mozků k chorobné změně mozkové tkáně a tím k Alzheimerově nemoci? Dodnes nezná nikdo tu správnou odpoveď. Největším risikovým faktorem je stáří. Alzheimerovo “utrpení” počne většinou postihovat lidi přes 65 let staré. Dle pana prof.Beyereuthera, přítomného při vysílání tohoto pořadu, trpí v Německu asi 5 procent touto nemocí lidé starší 65ti let. U věkové hranice 80ti až 90ti letých je to již dvacet procent a přes devadesát let pak čtyřicet procent. Tím je vlastně i vyvětlen vzrůst této nemoci, neboť začasů pana doktora Alzheimera odcházeli lidé z pozemského světa dříve nežli mohli tímto soužením onemocnět. Díky dnešní lékařské péči, hygieně, výživě již od ranného dětsví věková hranice rapidně stoupla. Žel, tribut za ta “vyhraná” léta je též i mimo jiné Alzheimer.
Bylo dále poznamenáno, že jen zřídka zapříciní tuto nemoc genetická chyba, kdy potom může býti zděděna. V takovýchto případech se tato choroba projeví již před šedesátým rokem věku. Jak dalece při této genetické náchylnosti hraje roli obvylký Alzheimer není dosud zjištěno. Také kolem mnoha ostatního při této chorobě jsou jen čiré spekulace. Zrovna tak mohou býti příčinou vzniku i dávná zranění na lebce a mozku. Jiná studie vidí příčinu ve spojeni s Alheimerovou nemocí v nízké krevní hladině vitaminu B 12 a kyselině listové.
Nejistá diagnosa
Alzheimer se v počátečním stádiu nedá zjistit rentgenem ani laboratorním vyšetřením. Z toho vychází lékař při určení diagnosy, které jsou mu pacientem jeho potíže popisovány. Lékař je posuzuje a vylučuje podobné symptomy. Příčinou zapomětlivosti může býti též zapříčiněno na příklad nádorem na mozku, depresivním stavem, virovým onemocněním.
Američtí vědci vyvinuli před nedávnem v této záležitosti nový diagnostický test, kdy pacient dostane injekci s molekulární látkou, která ukáže změny na mozku. Ale úplně, respektive s úplnou jistotou si mohou býti lékaři jisti až po pacientově smrti. Zde potom při otevření mozku se zjeví celá pravda –jeho zcvrknutím. Mikroskopická vyšetření ukáží přítomnost ničivých uloženin na mozku usazených.
Kvalita života
I přes notný lékařský a farmaceutický pokrok není do dnešních dnů žádný lék, který by tuto Alzheimeru nemoc zastavil nebo “přibrzdil na delší dobu. Dnešní nejnovější preparáty zadrží ten duševní rozpad jen velmi krátce. Úspěchy si lékaři slibují od hormonu Estrogenu, preparátů vitaminu E a záněty zastavujícími přípravky. Dnes jde tedy hlavně jen o to, aby byla pacientovi, pokud to jen lze, zachována životní kvalita, aby měl pocit své vlastní hodnoty, a to, pokud možno co nejdéle. Jedno nejdůležitější platící pravidlo je - stimulovat pacientovi vzpomínky, ale v žádném případě v tomto nepřehánět. Přísný paměťový tréning vede jen k pocitu vlastního selhání. Lepším způsobem je jeho dosud zachované duševní schopnosti vyžadovat mírně, a snažit se jej zapojit do událostí všedního dne. Prostě pacient potřebuje míti pocit býti užitečným, i když třeba neustale skládá několikráte již ty samé ručníky.
Alzheimerovi nemocní sice ztrácejí svůj rozum, ale nikoliv svůj cit. Až do jejich smrti jsou velmi citliví na atmosférické i emocionální dojmy. Důležité pro ně je hlasový projev i hlasové zabarvení – jeho tón, náplň projevu již tak důležitá není. Pacient cití velmi dobře zda jej má člověk rád nebo je nevědomky odmítán. Malé děti a eventuálně domácí zvíře je utišujícím balzámem pro jeho duši. S nemocným je potřeba jednat bez stížností a zprostředkovat mu pocit “tepla” a náklonnosti.
Tomáš Vodička, Švýcarsko
Pozn.: Z pořadu televizní stanice WDR-Planet Wissen
