Střípky z mocnářství
vám nabízíme neučesaně a na přeskáčku. Kyvadlo odporu k Rakousku se už přesunulo na opačnou stranu, a tak i ty střípky jsou spíše vlídné a úsměvné…
Franta Procházka - (II.)
Dlouhý a v něčem i plodný život původně plachého arcivévody Franciho jsem si rozdělil do tří částí. V té druhé se chci hodně věnovat císařským zvykům, povaze, snad i koníčkům. Ty ženské koníčky, tedy císařovy milenky, jsem už probral a on krom občasného lovu a návštěvy divadla mnoho jiných neměl. Až se dostaneme ke vzpurnému Ferdinandovi d Este, možná probereme i císařův odpor k cestě okolo světa, kterou nikdy žádný Habsburk nepostoupil. Až ten vzpurný nimrod z Konopiště.
Prvně jsem slyšel kolem sebe svištět dělové koule a jsem šťasten, zapsal si císař ještě jako mladičký arcivévoda. Už jsem ovšem zmiňoval, že jako válečník císař příliš neobstál, nakládačka od Prusů v roce 1866, ale kupodivu přinesla pro země mocnářství i mnoho pozitivního. Snad i císař si uvědomil, co už věděl Napoleon: S neschopností rakouských generálů je možno počítat jako se stálou skutečností. Po té nešťastné válce se začaly rušit nesmyslné hradby okolo měst, ta se rozrostla do šířky i krásy. Třeba o tom jak to vypadalo v Praze, vypovídá Neffova obsáhlá kronika Sňatky z rozumu, skvěle adaptovaná ČT.
Císař se zajímal o divadla. Prohlédl si výstavu soutěžních návrhů na stavbu budovy Národního divadla, kde ho zaujal zejména projekt Josefa Zítka. Divadlu věnoval 5 tisíc zlatých. Samozřejmě navštívil také Prozatímní divadlo, které na počest vzácného hosta nastudovalo Smetanovu Prodanou nevěstu. Na Pražském hradě udělil Františku Palackému Řád železné koruny druhé třídy „za zásluhy o vědu a zvláště dějepis český“. V závěru návštěvy rozhodl o zboření pražských městských hradeb, které městu dosud bránily v dalším růstu.
O stavu císařovy duše asi víc vypovídá úryvek z dopisu milované Sissi z roku 1866: Musím dále nést trpělivě svou samotu. Hodně už jsem v tomto směru musel vydržet a naučit se vydržet a člověk si nakonec zvykne… již o tom nebudu psát, jinak by naše korespondence byla příliš nudná…
Šest hodin týdně věnoval pravidelným osobním audiencím, kterých se mohl zúčastnit prakticky každý občan říše: „Vedle dam a pánů v elegantních toaletách resp. ve fraku a uniformě tísnilo se často mnoho sedláků v národních krojích nebo nuzně oblečených.“
O císařské šetrnosti přidám vzpomínku osobního komorníka: Když jsem císaře šetrně upozornil na to, že kožešina během dvaceti let užívání vykonala zajisté už sdostatek svou službu, odvětil císař lakonicky: „Ale – to by přece stálo mnoho peněz.“ Po dlouhém vyjednávání prohlásil císař, že je ochoten nechat si udělat nový kožich, ale pouze z liščí kožešiny, „aby to moc nestálo“. Konečně jsme se dohodli na dobré, ale lehké kožešině, která byla zhotovena dvorním kožešníkem za cenu osmi set korun. To bylo ovšem císaři, zastávajícímu stanovisko, že každý osobní výdaj je zbytečný, příliš mnoho peněz a stálo mne to opět mnoho potu a výmluv, než se císař rozhodl si kožich ponechat…
„Přesně o půl čtvrté přistoupil jsem denně k lůžku císařovu a probudil jej stereotypními slovy: Kladu se k nohám Vašemu Veličenstvu a přeji dobrého jitra, načež mi císař pokaždé poděkoval a otázal se po počasí. Pak vyskočil z postele a ranní toileta započala…
Jakmile císař skončil ranní toiletu, poklekl ke krátké modlitbě a odebral se pak, aniž by něčeho pojedl, k psacímu stolu, na kterém byla připravena akta přehlédnutá den předtím…
Obědval vždy na svém psacím stole… Oběd byl podáván najednou na velkém stříbrném tácu, který byl položen před císaře na stůl. Zde nacházela se v malebném nepořádku napravo vyřízená, nalevo nevyřízená dosud akta a mezi těmito akty císař obědval. Že se takto mnohdy i velmi důležitá akta vracela s mastnými skvrnami, nemusím podotýkat…. Polední přestávka pro císaře neexistovala. „Akta, akta,“ volával vždy, neměl-li jich dostatek, pravděpodobně v domněnce, že ve vyřizování akt leží státnická moudrost spravování velké říše…
28. května 1872 císařovna matka Žofie Frederika umírá. Je na zemi něco dražšího než matka? Mohou nás dělit jakékoli rozdíly, ale matka je vždycky matka, a když o ni přijdeme, pohřbíme v jejím hrobě i velkou část vlastního života.
Slavnostní a přitom srdečné přijetí, jakéhož se mi dostalo dnes v Praze, mne velice potěšilo. Pobyt v Praze jest mi vůbec velmi milým a příjemným a jak by ne, vždyť syn můj stal se již hotovým Pražanem. Děkuji vám, pánové! To říkal císař pražským radním v roce 1880. A není asi pravda, že bojkotoval české Národní divadlo. Při stejné návštěvě si stavbu prohlédl, věnoval na ni ze svých soukromých fondů několik darů. S potěšením vidím, že se divadlo národní blíží brzkému ukončení. Bude to stavba monumentální, důstojný stánek dramatické múzy, sloužící zároveň k okrase Prahy a ku cti národa, kterýž jej zřídil. Skvostná to vyhlídka. Jedna z nejkrásnějších v Evropě.
Prostřední část uzavřu císařskou tragedií, asi nejhorší v jeho životě. Sebevražda jeho jediného (legitimního) syna a následníka trůnu Rudolfa v Mayerlingu v roce 1889 je vlastně dodnes nevysvětlenou záhadou. Vztahy mezi císařem a synem určitě nebyly ideální. Takhle syn charakterizoval otce: Náš císař nemá žádného přítele, jeho charakter, jeho povaha to nepřipouštějí. Stojí opuštěný ve svých výšinách, se sluhy mluví s každým jednotlivě o jeho pracovních záležitostech, úzkostlivě se však vyhýbá rozhovoru, proto toho ví tak málo o myšlení a cítění lidí, o názorech a mínění lidu… Věří, že nyní žijeme v nejšťastnějším období Rakouska, oficiálně se mu to říká, v novinách čte pouze červeně zatržená místa, a tak je oddělen od veškerého styku s lidmi, od každé nestranné, opravdu dobře míněné rady.
Když došlo k tragédii, strávil u těla mrtvého syna celou noc. Svědkové uvedli, že do rána zcela zešedivěl. Během zádušní mše se přemohl jen s největším vypětím, ale v kryptě se pak rozplakal a zhroutil. Netajil se tím, že ztratil hlavní motivaci svého konání – nyní už jen bude plnit své povinnosti.
Nekončím tuhle část vesele, vím, ale císaře už mnoho velkých radostí opravdu nečekalo.
* * *
Zobrazit všechny články autora