Vladimír Vondráček: Nostalgický sen
e známou pravdou, že jak člověk stárne, čím dál tím častěji se jeho vzpomínky vracejí do dětství. Člověk je prostě dítětem dvakrát! Vůbec nejhezčí pak je, když se do dětství vrátíte ve svém snu. Mně se to poštěstilo a rozhodl jsem se nenechat si ten nostalgický zážitek pro sebe. Ten sen byl černobílý a němý, jak se sluší na dobu, do které jsem se vrátil.
Sen začínal v současnosti a ocitl jsem v něm v neznámém velkém městě, ve starší velké budově, ve které v několika místnostech trůnila celá řada velmi zajímavých předmětů. Ta budova byla zajímavá už tím, že do ní nejčastěji chodili mladí a zejména malí tvorové, tedy děti, i když ti nejmenší samozřejmě téměř vždy v doprovodu dospěláků. Bylo to totiž muzeum hraček.
V jednotlivých místnostech si ve vitrínách, na stěnách i na podlaze hověly různé hračky. Od těch nejprimitivnějších, tedy různých kamínků, dřevěných kostek, klacíků a tyčí, přes malá i velká zvířátka, gumová, celuloidová a plyšová, loutky, panenky hadrové, chodící a mluvící nebo i čurající, až po ty nejmodernější elektrické vymoženosti, které někteří doprovodní dědečkové a babičky ani nedovedli pojmenovat. Mne ale nejvíc zaujala jedna středně velká místnost, nad jejímiž dveřmi se skvěl dlouhý mnohojazyčný nápis – BALLS, BALLONS, SPIELBALLS, PELOTERÍA, PALLA, MÍČE, LOBTY, MJÁČI.
Byla to jakási míčovna, ve které se ovšem žádný z těch stovek míčů nepohyboval vzduchem, byv hozen či nakopnut. Pravý opak byl pravdou. Všechny ty různě velké, kulaté nebo šišaté nesmyly zde v naprostém klidu dožívaly svůj zasloužený důchod ve vitrínách na sametových polštářích a vzpomínaly zřejmě na zašlé doby své slávy. A je docela pozoruhodné, že v této poněkud zešeřelé místnosti si spíše než děti přišli na své a společně s vystavenými exponáty si mnohem více zavzpomínali právě ti staří, tedy seniorky a samozřejmě ještě více senioři.
Míče patří opravdu k prastarým hračkám. Neví se jistě, zda do nějakého zmrzlého mamutího kulatějšího trusu nekopali naši předkové už v době ledové, každopádně o něj ale někdy zakopli a většinou ke své velké radosti, neboť byli na stopě potravě. Ve své staré šedivé hlavě pak mám jistotu, že si lidé těmi různými míči odedávna na všech životaschopných rovnoběžkách a úplně na všech polednících nejprve jen tak házeli a kopali, a teprve po drahných staletích, když je to přestalo bavit, vymysleli další způsoby míčových her. Při nich už ty různě těžké, velké i malé míče a míčky nelétaly jen tak zcela nazdařbůh mezi jednotlivými házeči a čutálisty či jejich skupinami, ale už cíleně – tedy do různých branek, děr a košů, přes různé sítě, za pomoci pouhých lidských končetin i za pomoci všelijakých tyčí, holí, pálek a kdo ví čeho ještě.
V tom zajímavém snu jsem se z přiložených prospektů dozvěděl, že s míčem si hráli už staří Egypťané, Řekové, Římané, na východě Číňané a na druhé straně zeměkoule pak například staří Olmékové, Mayové a později Aztékové. Pravděpodobně nejstarší míčovou hrou, při níž se do jakéhosi kulatého nesmyslu kopalo nohama, bylo – podržte se – čínské kudžu asi už ve 2. století př.n.l. Dalším vzdáleným předchůdcem našeho současného fotbalu je pak starořímské harpastrum. Na tabulkách u jednotlivých exponátů jsem se dočetl, čí noha nebo ruka dotyčný míč rozpohybovávala a po všech těch zajímavých informacích mne přepadla únava.
V sešeřelé místnosti jsem byl kupodivu sám, a tak jsem se neostýchal, usedl na jedno křesílko v koutě a než bys řekl švec, usnul jsem. A měl jsem sen ve snu!
Ocitl jsem se ve svém rodném městě v Českém ráji v době těsně po druhé světové válce.
V ruce jsem držel starou roztrhanou bavlněnou pletenou punčochu, vycpával ji dalšími starými hadříky a s vyplazeným jazykem sešíval velkou jehlou hadrák. Tyto míče totiž vydržely jen několik zápasů naší první poválečné „Bosé ligy na betóně“. Jelikož jsem nikdy nebyl příliš zručný, nestihl jsem šití v termínu, a tak jsme „my kluci, co spolu chodíme“ museli vzít za vděk náhradní zábavou. Ta ovšem byla také velmi nezvyklá a stojí za to ji podrobněji popsat. Byl to jakýsi „minibasket“ s pokud možno co nejvíce odřeným tenisákem.
Hrálo se to před vchodem do jednoho domu, kde po obou stranách širokých vstupních dveří byly na zemi kovové škrabáky na zablácené boty a na zdi ve výši asi jednoho metru byla dřevěná madla. Mezi těmi držáky a zdí byla mezera právě jen tak velká, že jí mohl propadnout tenisový míček. Ale to nebylo vše. Pod tím madlem byla vodorovná ploška, a tak se dal tenisák prohodit jak shora, tak i „buzarem“ odspoda, což platilo za dva body. Ten dům v Jičíně ještě stojí v nezměněné podobě a opravdu by mě zajímalo, zda ten náš „minibasket“ ještě okolní kluci hrají. Myslím, že ne!
No - a pak jsem se dvakrát téměř najednou probudil. Nejprve ve snu v muzejním křesílku a pak na svém starém dobrém „letišti“, kde už jsem nebyl sám.
* * *
Ilustrace © František Kratochvíl
Zobrazit všechny články autora