Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím (než bude zprovozněna funkce blogu) to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Přímo dušičkový začátek tohoto roku způsobil, že jsem se ani já necítila ve své kůži. Hledala jsem proto, čím bych si zlepšila náladu, jenže nic kloudného mne nenapadalo... „Až předevčírem!...“
"Co jsem to vlastně chtěla...?"
O všem - pro oči mé a mých přátel.
Narodil se mi totiž bratříček....
Bratříček
Hned v prvním povídání jsem se zmínila o tom, že brzy poté,co jsem oslavila své čtvrté narozeniny, spatřil světlo světa můj bratříček. Co jeho narození předcházelo, to také myslím stojí za zmínku...
Když mi táhlo na čtvrtý rok, začala jsem být čím dál, tím častěji bombardována dotazy, zda bych si nepřála sestřičku či bratříčka. A tenhle dotaz nepadal jen od mých rodičů, ale ptala se mě i babička, když přijela na návštěvu, ptali se mne sousedé i přátelé mých rodičů, kteří k nám přicházeli. Zpočátku mě tato otázka nechávala v klidu. Po pravdě řečeno, po sourozenci jsem nijak netoužila. Měla jsem přece svou milovanou Julinku a nikoho dalšího jsem nepotřebovala. A když už, tak bych brala již dospělého bratra - takového, jako měla Julinka. Ten přijížděl občas na návštěvu a sestřičku pak rozmazloval spoustou dárečků. Jenže často pokládaná otázka časem zahlodala i v mém myšlení a já se začala zajímat, jak bych sourozence mohla získat. Nikdo mi sice nesliboval, že to bude velký bratr, ale co kdyby?!
Maminka mne poučila, že malé děti v naší ulici nosí vrány (žádní čápi, prosím!) a že je zapotřebí vránu k nám přilákat. Byla jsem žena činu. Dále jsem se už neptala, vnořila se do bedny s hračkami, až mi koukal jen zadeček, a po chvíli se vynořila s malou žlutou miskou. Miska byla součástí kuchyňských vah v mé kuchyňce. Poprosila jsem maminku, aby mi do ní nasypala trochu máku. Nevím proč, ale byla jsem přesvědčena, že máku žádná vrána neodolá. Pak jsem plnou mističku postavila na okenní římsu. Druhý den, sotva jsem se probudila, běžela jsem misku zkontrolovat. Byla prázdná! Hurá! Vrána zabrala! Od toho dne jsem misku plnila denně a každé ráno ji nacházela prázdnou...
A pak přišel ten říjnový den, kdy mne tatínek probudil o něco dřív než obvykle. Když jsem se ptala po mamince, řekl mi, že ji bolí hlava a že si šla lehnout. Sdělil mi, že se domluvil s Julinčinou maminkou, a že já budu u nich skoro celý den - i na oběd! No to byla novina! Hrozně jsem se těšila, protože jsem Julinčinu maminku měla stejně ráda jako Julinku. A to mě čekalo ještě jedno skvělé překvapení! Julinčina maminka to dopoledne dělala domácí nudle. To znamenalo, že odkrájela okraje tenoučkých plátů těsta, rychle je opekla na rozpálené plotně a obě nás s Julinkou podělila. To byla dobrota! A jak krásně křupaly! Tak mi den s Julinkou příjemně utíkal. Po obědě nás Julinčina maminka vypravila, abychom si šly hrát ven. Byly jsme v nejlepší hře, když jsem zaslechla, že mne někdo volá. Blížil se ke mně tatínek a už z dálky volal:"Pojď se honem podívat! Máš bratříčka!" Nechala jsem Julinku jejímu osudu a běžela jsem mu naproti volajíc:"A je velký?" Tatínek mě vzal za ruku, stručně mi vysvětlil, že bratříček je zatím malinký, ale určitě vyroste, a vedl mě domů. Když mě dovedl do ložnice, napřed jsem si pomyslela, že maminku zřejmě ještě hlava bolet nepřestala, protože pořád leží. Teprve pak jsem si všimla, že drží v náručí peřinku, z níž jsem nejprve uviděla jen velký volán."Pojď se podívat na bratříčka!" zvala mě k sobě maminka. Rozpačitě jsem přistoupila k posteli a natáhla krček, abych viděla, co se skrývá pod tím volánem. Uviděla jsem malou hlavičku s červenou tvářičkou. V tu chvíli se tvářička svraštila, otevřela se pusinka a ozval se pronikavý řev. Ztuhla jsem a nebyla mocna slova. Maminka začala to, co vydávali za mého brášku, houpat v loktech a tatínek mě pobízel k odchodu slovy:"Pojď, půjdeme do kuchyně na svačinu. Bratříček se taky musí napapat!" Odcházela jsem z ložnice pomalu a pořád jsem se otáčela na maminku. V kuchyni jsem zasedla za stůl, nachystaného krajíce a mléka jsem se ani netkla a na tatínkovy dotazy, jak se mi bratříček líbí, jsem chvíli neodpovídala. Pak jsem si hluboce povzdechla, otočila oči vyčítavě na tatínka, zakousla se do chleba a s plnou pusou pronesla:"Tak TOHLE tak honem nevyroste!"
Pohled z okna 