Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Lumír,
zítra Horymír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Memento mori, homo sapiens (3/4)
 
Věřím, že pokud si člověk skutečně uvědomí nevyhnutelnost a relativní brzkost konce, začne žít mnohem více v přítomnosti, pochopí, že ztrácí smysl ulpívat na věcech minulých, brodit se tím, co se již odehrálo a spekulovat ve věčných polemikách, co by kdyby tenkrát…, a současně odhodí úzkosti, obavy a strachy z budoucnosti, protože si uvědomí, že budoucnost může mít tisíce jiných podob, než jsou ty, které mu teď nahání strach, nebo že nemusí mít podobu vůbec žádnou. Prostě co bylo včera, to nikdy a nikdo nezmění. A stejně tak máme jen nepatrné šance ovlivnit, co nastane zítra (jasně, můžu si vybrat, jakou košili si obléknu, ale neovlivním, jak vyjde počasí). Jediná chvíle, kdy můžeme konat, je současný okamžik. Tak v něm sakra žijme, teď a tady. Uvědomme si, že je to to jediné, co doopravdy máme – svou přítomnost. A že je tak pomíjivá, že každou sekundu musíme žít naplno, šťastně (ať už se věnujeme čemukoliv) a smysluplně. Protože cokoliv jiného je urážkou života, který nám daroval celý vesmír.
 
 
V našich životech se mnohdy přizpůsobujeme společenskému očekávání. Korigujeme naše chování podle toho, s kým a za jakým účelem jednáme, co od něj výhledově očekáváme. Cenzurujeme to, co vypouštíme z úst, aby to souznělo se záměry, kterých plánujeme dosáhnout. Naše slova, činy a myšlenky se kolikrát rozchází, zrovna jako to, co povídáme jeden den a co druhý, nebo jak totožnou věc probíráme s tím a následně zase oním člověkem. Nosíme masky, hrajeme sociální role. Desítky. Stovky. Každý den, každý okamžiku. Je to v pořádku. Jen ale často pro všechny role, které zastáváme, zapomínáme na tu prvotní – na naše sice omezené (a se zbytkem vesmíru propojené v „ne-já“), ale v určité podobě existující individualizující „já“. Na jeho emoce, myšlenky, názory. Často ve stínu vědomí toho, co musím, co se ode mě očekává, s kým si to nesmím rozházet, na koho mám zapůsobit atd., ztrácíme autenticitu, upřímnost a opravdovost. Tedy sebe samotné.
 
A teď si představte, jak byste jednali, kdybyste se na tyto sociální konstrukty neohlíželi. Kdybyste sjednotili své myšlenky, postoje k druhým a svou řeč a činy. Už žádná přetvářka a faleš. Žádné společenské šachy a kalkulování se sociálním kapitálem, s reciprocitou, vzájemnou potřebností. Něco se nám nelíbí, tak to řekneme. Někdo nás naštval, tak mu to vpálíme zpátky – třeba i šéfovi. Cítíme se v bezpráví – ozveme se. Někdo nás potěšil – pochválíme ho. Neřešíme, co se od nás očekává a to věčné, protivné a úmorné: Co by na to řekli ostatní…?
Jestli mu nezavolám, tak… Mně se do toho nechce, ale aspoň to budu mít z krku… Kdybych jí řekla, co si o ní doopravdy myslím, tak… Takových vět znáte spoustu, že ano? A ta spletitá pavučina vzájemných vztahů, kdo co může vědět, před kým se zase co musí tajit, jaké témata jsou na rodinných oslavách přípustná, jaká nebezpečná a jaká striktně zakázaná… Kolikrát naše společenská konverzace připomíná spíše tanec mezi vejci. Lidská společnost je prolezlá pokrytectvím, falší, lží, vypočítavostí, přetvářkou, využíváním, manipulováním, vyhníváním (prostě to necháme a ono to nějak dopadne), překrucováním, mlžením… Společnost je tím prošpikovaná na všech úrovních, ve všech oblastech, v každé sféře našeho života, v níž se pohybujeme. Je to zhoubná nemoc, která jen bují a bují. A daří se jí z mnoha důvodů.
 
Věřím tomu, že žít s plným vědomím své definitivnosti a v orientaci na přítomný okamžik by spoustu z nás rychle přimělo řadu věcí razantně přehodnotit. Prostě by nám to bylo jedno. Ztratili bychom onen společenských strach. Přestali bychom se ohlížet na názory lidí, kteří jsou pro nás nepodstatní. Neodkládali bychom vyznání lásky osobě, kterou tajně milujeme, protože by se jinak nikdy nedozvěděla o vřelých citech, které k ní chováme. Na desítky nevinně vyhlížejících žádostí o drobnou laskavost bychom rázně řekli „NE“. Žádné hledání výmluv, složité zdůvodňování, diskuse o alternativách… prostě NE! Neudělám, nepůjčím, nepůjdu, nezajímá mě to. Není to má povinnost a nemusím ti prokazovat dobrou vůli. Vážím si svého času. Jen si upřímně vzpomeňte, kolikrát jste strávili čas s někým nebo nad něčím, co vás absolutně nezajímalo, k ničemu jste to nepotřebovali, k smrti vás to štvalo a nudilo, jenže… A co kdybyste si dopřáli ten luxus, řekli, že je vám to srdečně ukradené a odešli dělat něco smysluplného, naplňujícího a přinášejícího vám pozitivní energii? Bylo by to nevychované? Ranilo by to dotyčného? Zabouchli byste si kvůli tomu nějaké potenciální dveře? Hm… A žijete životy druhých, nebo svůj? Záleží na vašem vnitřním míru a harmonii, nebo na tom, co si myslí druzí? (A stejně, i když uděláte všechno tak, jak očekáváte, že to očekávají, tak vás pomluví, na to vezměte jed – tedy alespoň v Čechách.) Upřímnost může být někdy vnímaná jako neomalenost či dokonce hrubost. Jistě, některé věci totiž nejsou hezké. Ale v určitých ohledech bychom měli být jistým způsobem sobečtí.
 
 
Domnívám se, že kdybych viděl poslední zrnka písku v přesýpacích hodinách svého života, toužil bych veškerý zbývající čas strávit s těmi, které miluju. Nehádali bychom se a vystříhali se negativních emocí. Proč si pouštět jed do duše? Proč končit vztahy s těmi, na kterými nám záleží, rozkolem? Více bychom se na sebe usmívali. Chválili se. Zahrnovali se drobnými zdvořilostmi, projevovali si úctu i něhu navzájem. Více bychom používali slova jako děkuji, prosím, mám tě rád/a. Protože bychom chtěli, aby lidé, na kterých nám záleží, byli v naší přítomnosti šťastní. Abychom tu po sobě zanechali dobrou karmu a oni na nás vzpomínali s láskou a ne s bolestí, hněvem či nepochopením. Protože naše činy (neboli karma) je vskutku to jediné, co tady po nás jednou zůstane. To, jak na nás ostatní lidé budou vzpomínat, jakým způsobem jsme zasáhli do jejich životů. Nic víc světu ani druhým dát nemůžeme. Soudím, že neexistuje nic důležitějšího než ti, které milujeme a kteří milují nás. Není žádné větší hodnoty. Ale po hříchu právě ty často ponejvíce zanedbáváme a zraňujeme, protože víme, že nám to odpustí právě pro tu lásku… Necháváme se ovládat malichernostmi a nedůležitými lidmi a dopouštíme se pak provinění na našich nejbližších. Vytočí nás kolega v práci, ale schytá to naše partnerka. Nadřízený se na nás dopustil nespravedlnosti, ale seřveme děti, které se hádají o hračky. Kdybychom žili s vědomím pouhého teď a tady, nepřenášeli bychom si problémy z jedné sféry života do druhé. Řešili bychom je prostě tam, kde vznikly a to s těmi, kteří je způsobili. A beze strachu z budoucích následků. Bez společenského tlaku na to, co se očekává. Nebylo by dobré tak jednat vždy? Neprospělo by to všem a všemu? Jen si představte, jak krásně by se pročistily mezilidské vztahy, kolik záhad by se náhle vyjasnilo, kolik lidí by se v životě už nikdy ani nepozdravilo…
 
 
Pamatujme, že každá sekunda, kterou promarníme něčím nedůležitým na úkor andělů našeho života, je nenapravitelnou chybou. Všechno může počkat, když za vámi přijde manželka, aby vás políbila na dobrou noc, nebo malý synek, aby se pochlubil s obrázkem, na kterém namaloval tátu, a touží slyšet slova uznání a cítit dotek lásky. Nic není důležitějšího, i kdyby měl v příští sekundě zaniknout třeba celý svět.
 
Pokračování příště...

Memento mori, homo sapiens (1/4)
Memento mori, homo sapiens (2/4)

 
Tomáš Zářecký
* * *
Anotační obraz Hlubiny poznání - Zdeněk Hajný
 http://www.zdenekhajny.com/cz
Ilustrace  https://www.piqsels.com/cs Koláž Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autora
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Komentáře
Poslední komentář: 01.06.2022  17:49
 Datum
Jméno
Téma
 01.06.  17:49 Eva Střížovská
 01.06.  16:01 Přemek
 01.06.  11:25 Ivan
 01.06.  10:19 Jaroslava
 01.06.  09:12 Stanislav Vaněk
 01.06.  08:24 Von