Mezi nebem a zemí (13) - Nadpřirozené schopnosti Jana Mikoláška
Snad každému z nás se v životě stalo něco neuvěřitelného, kdy nebyl a není do dnešních dnů schopen si vyjasnit příčiny té záhady, která ho potkala. Zpravidla si záhadu různých nepochopitelných zázraků zdůvodníme jednoduchým konstatováním, že tady na Zemi jsou bohužel věci mezi nebem a zemí, na které svým rozumem nestačíme a snad nebudeme nikdy stačit. Rozhodně tyto příběhy jsou víc než zajímavé a zcela jistě zaujmou mnoho čtenářů. Proto jsme se rozhodli vás, čtenáře magazínu SeniorTip, požádat o jejich písemné zpracování a zaslání naší redakci. Jak často budou vaše příspěvky vycházet, bude záležet jen na vás, jak pilně budete vzpomínat a psát.
Těšíme se na vaše příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz . Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše texty redakčně upravíme tak, aby byly čtivé, případně je doplníme obrázky. Jinak nás a samozřejmě i autory potěší, když napíšete za článek komentář, jak se vám příspěvek líbil či jak vás inspiroval.
Za redakci Václav Židek
* * *
Nadpřirozené schopnosti Jana Mikoláška
Starší čtenáři budou jistě znát přírodního léčitele a úspěšného bylinkáře Jana Mikoláška, a nebo o něm aspoň přinejmenším slyšeli. Byl to neobyčejný člověk nadpřirozených schopností, které sám vnímal jako „dar od boha“. Dokázal podle moči rozpoznat různé choroby, které potom bylinkami léčil a tisíce lidí včetně významných osobností, jako byl prezident Antonín Zápotocký, Olga Scheinpflugová, Max Švabinský, Saša Rašilov, arcibiskup Beran a dokonce anglický král Jiří VI.., vyléčil.
Před jeho domem s ordinací v Jenštejně u Prahy čekalo každý den až do tří set lidí. Všechny stačil přijmout a podle moči určit diagnozu a o kousek dál u přepážky si pacient zakoupil předepsané byliny s návodem, jak je má užívat.
Já sám jsem měl možnost tohoto muže jako sedmiletý chlapec osobně poznat a s mými rodiči se u něho léčit. Vidím to jako by to bylo včera. Za dřevěnou přepážkou seděl přísně vyhlížející robustní muž a přijímal jako na pásu jednoho pacienta za druhým.
Já s rodiči jsme stáli ve frontě a já, vědouce o jeho mimořádných schopnostech, jsem na něho zíral jak na Pána Boha. Měl jsem z něho, jako většina s námi čekajích lidí, náležitý respekt. Mikolášek si zásadně nesnášel oslovení „pane doktore“, a nebo nedej bože, „pane profesore“. Něco takového ho dokázalo notně vytočit. Tohle ale nevěděla moje maminka a plná strachu se ho dovolila zeptat – pane profesore, můžete mi říci, co mi vlastně je? V tom momentě, až do této chvíle jinak klidně vyhlížející léčitel, na maminku s neskrývanou zlobou vyletěl. „Paní, nic vám není, jen máte ostrý jazyk.“ Potom se všimnul, že hned vedle stojí dítě a jako by ho ta hrubost zamrzela, když náhodou kolem nás procházela pěkně baculatá žena. Aby to snad napravil, usmál se na mne, pohladil mě po vlasech a jako by nic, mi povídá „To je ale tlustá bába, co?“ Pan Mikulášek totiž neměl v lásce lidi trpící obezitou. Byl přesvědčen, že většině případů si za svá onemocnění mohou sami.
Ve své autobiografii píše, jak jednou byl dotázán na elitu Třetí říše, která u něho také hledala pomoc. Na svou obranu odpověděl, že kdyby odmítnul, tak by to bylo pro něho sebevraždou, poněvadž během války mu šlo život a také se přiznal, že nikdy nebyl žádným hrdinou. Rovněž ho o lékařskou pomoc požádal několikrát Hitlerův tajemník Martin Bormann, který zpočátku pochyboval o jeho schopnostech, ale když se přesvědčil o jeho kvalitách zjištěných zvláštní lekařskou komisí, nejenom že unikl ze spárů pražského gestapa, byl doslova ohromen.
Pamatuji se z té doby, kdy jsem byl ještě chlapcem, jak mi můj tatínek vyprávěl, jak závistiví lidé chtěli jednou Mikoláška znemožnit a doběhnout. Přinesli mu v lahvičce kozí moč a jeho odpověď byla překvapující: „Vaše žena bude mít kůzlata!“ Jindy se mělo stát, když se podíval jako vždy na moč proti světlu, tak jenom oznámil stroze: „Mrtvé neléčím!“ Ta nešťastná žena pak běžela rychle do telefonní budky zatelefonovat do Prahy, aby se jen dozvěděla, že její manžel právě zemřel.
Jak už jsem se zmínil, moji rodiče a já jsme se u Mikoláška léčili až do doby, kdy byl tento úspěšný léčitel a bylinkář komunistickou policií uprostřed noci zatčen, v pyžamu odvlečen a obviněn z korupce. Byl odsouzen dne 23. ledna 1953 jako zločinec za krácení daní a předražování pytlíčků s čajem na nepodmíněné tři roky. Všechen majetek mu byl zkonfiskován. Do rána mu byly z jeho vily ukradeny všechny cennosti jako koberce a obrazy. K tomu mu byla také zabavena na 5 let deprivace čestných občanských práv. Tak se naše společnost vyznamenala. Tříletý trest byl mu při odvolání zvýšen na pět roků.
Nemoce, na které mě a maminku Mikolášek léčil, nebyly tak závažné jako zdrcující byl nález mého tatínka. Bylo to krátký čas po válce, kdy dostal tuberkulózu s dutinou v jedné plíci, tak zvanou kavernou. Soudruzi doktoři rozhodli – okamžitě odstranit jednu plíci operací, což táta razantně odmítnul. Měl slabé srdce, a tak by podobnou operaci určitě nepřežil. Začal se léčit sám s pomocí bylinkáře Jana Mikoláška. Výsledek byl neuvěřitelný, byl to hotový zázrak. Díra v plíci zarostla a úplně zmizela. Lékaři nemohli uvěřit svým očím.
Mikoláškův pětiletý trest byl zkrácen o rok a 23. ledna 1963 opustil slovenské vězení v Ilavě. Na Jenštejn se již nevrátil. Ubytoval se ve své vile ve Strašnicích v Praze, která mu byla primářem Karlem Urbánkem, bývalým ředitelem Státního zdravotního ústavu, přidělena. V roce 1968, když bylo Mikoláškovi osmdesát let, se ještě věnoval krátký čas své léčitelské činnosti. Zemřel v sobotu 29. prosince 1973 v půl osmé ráno a o devět dní později 7. ledna 1974 byl pochován na pražských Olšanech, kde má pamětní desku s tímto textem: Zde v pánu odpočívá po radostech a bolestech pan Jan Mikolášek, úřední znalec bylin. Bylinky ctil a miloval a těmi lidem zdraví dával. Vavrenka
Já s rodiči jsme stáli ve frontě a já, vědouce o jeho mimořádných schopnostech, jsem na něho zíral jak na Pána Boha. Měl jsem z něho, jako většina s námi čekajích lidí, náležitý respekt. Mikolášek si zásadně nesnášel oslovení „pane doktore“, a nebo nedej bože, „pane profesore“. Něco takového ho dokázalo notně vytočit. Tohle ale nevěděla moje maminka a plná strachu se ho dovolila zeptat – pane profesore, můžete mi říci, co mi vlastně je? V tom momentě, až do této chvíle jinak klidně vyhlížející léčitel, na maminku s neskrývanou zlobou vyletěl. „Paní, nic vám není, jen máte ostrý jazyk.“ Potom se všimnul, že hned vedle stojí dítě a jako by ho ta hrubost zamrzela, když náhodou kolem nás procházela pěkně baculatá žena. Aby to snad napravil, usmál se na mne, pohladil mě po vlasech a jako by nic, mi povídá „To je ale tlustá bába, co?“ Pan Mikulášek totiž neměl v lásce lidi trpící obezitou. Byl přesvědčen, že většině případů si za svá onemocnění mohou sami. 
