Krok 2 – Žijme v uměřenosti
Jakmile jenom vstoupíte na cestu „ne-já“, dostanete se do konfliktu se současnou euroamerickou civilizací a jejími hodnotami a způsobem života. Naše společnost je vysoce individualizovaná, měřítkem úspěchu se stalo podávání stále vyšších výkonů (ve všem), moderním božstvem pak materialismus a jeho svatostánky obří nákupní centra a hladové e-shopy. Za samozřejmost v tomto vidění světa platí dosahování neustále vyšší míry komfortu a jistá přiznaná i skrývaná bezohlednost vůči druhým a okolí a nezájem o věci budoucí. Je to logické jednání ve společnosti, která žije v bludu, že existuji pouze „já“ a že záleží výhradně na „mně“. Lze se divit tomu, že chci pro sebe či své děti to nejlepší? Že nehledím na pocity či potřeby druhých, kteří jsou pro mě cizí tvorové, ba co víc, přímá konkurence v dosahování mých cílů? Pokud nové generace vyrůstají s tímto přesvědčením a od mala beznadějně ukotveni v takto pojatém světě, pokud jsou od prvních krůčků vedeni k ryzímu individualismu („Moje dítě už chodí a umí počítat do deseti, co to tvoje?“) a doslova zahlceni materialismem, pokud se školy (získej jedničku) i zaměstnanci a podnikatelé (oba vydělej peníze) orientují jen na výkon, lze očekávat změnu? Jsou i tací, co jdou proti proudu a díky za ně, ale je jejich zatím příliš málo, aby obrátili tok téhle řeky. Proud je příliš silný a s oblibou neúprosně drtí vše, co mu vzdoruje.
Nenechte se však mýlit či vyděsit. Cesta k záchraně planety neznamená vzdát se komfortu a pohodlného života. Nemusíme se vracet do jeskyní a k prvobytně pospolné společnosti. Můžeme mít dál pohodlný život naplněný řadou více či méně důležitých věcí. Dokonce i materiální kultura současnosti může přetrvat, jen ne ve své bezprecedentní neukojitelné podobě 20. let 21. století. Problém spočívá v tom, že se absolutně vymkla mezím a ztratila jakékoliv hranice (všimněte si, že opět narážíme na tuto problematiku). Ano, žijme pohodlně dál, žijme v komfortu, který nám poskytují naše technologie, nežijme v askezi na pouštích či v sudech, ale nezapomínejme na základní aristotelovskou ctnost – uměřenost. Pokud budeme ve svých potřebách a komfortu uměření, je to cesta z bludného kruhu ven. Buďme ve své spotřebě i potřebě komfortu ohleduplní a zodpovědní. Neplýtvejme. Neničme. Nechme díl i druhým.
Zkuste si doma udělat soupis věcí skutečně potřebných k žití, dále pak věcí, které jsou docela užitečné, zlepšují vám život, ale není to úplně něco, co musíte nutně využívat, a pak sepište, co zbývá – neboli zbytečnosti. Podle toho, jak dalece si uvědomujete své sepětí s přírodou a dáváte sbohem svému egoistickému ukňouranému rozmařilému „já“, budou ty seznamy různě obsáhlé. Budete-li je sepisovat v určitých časových intervalech, můžete na jejich proměně pozorovat vlastní pokrok. Budete-li od začátku upřímní a otevření, nezbyde vám, než si přiznat, že jste obklopeni ohromným množstvím věcí, které vlastně k ničemu nejsou, pouze z vás vysávají finance a energii.
Toto probuzení má řadu důsledků. Na výrobu, dopravu, propagaci, prodej a tak dále těchto zbytečností se spotřebovává enormní množství zdrojů. Kdybyste je nekoupili, ušetřili byste nemálo peněz – spousta lidí by mohla být ekonomicky mnohem „bohatší“, kdyby změnila své neuvážené spotřební návyky. Naplno by se projevilo, že řada odvětví a profesí je vlastně zbytečná a neužitečná. A to je současně i vysvětlení a zdůvodnění existence dnešní nezřízené materiální společnosti. Protože kdyby neexistovala, či zůstávala v mezích udržitelnosti (chcete-li snesitelnosti), řada profesí, podniků a rovnou celých odvětví by nevyhnutelně zanikla. Desítky, snad až stovky milionů lidí by přišly o práci, příjmy, „smysl“ života. Jejich falešně budované „já“ by se zhroutilo.
Svět je přelidněný jak z přirozeného pohledu matky přírody, tak z umělého pohledu lidské společnosti. Aby se zakryl zejména ten druhý úhel pohledu (něco takového si přece nikdy nepřiznáme), musí existovat nenasytná materiální společnost, která pomocí manipulace (marketingu) vytvoří umělé potřeby (dle svých potřeb), jež následně vedou ke vzniku umělé zaměstnanosti a umělému pocitu o „já“ a jeho smyslu. Pokud by se tento systém zhroutil, ohromné mocenské struktury by přišly o své ekonomické bohatství, sociální status a luxus, a současně obrovská masa lidí, jež si neuvědomuje komplexnost „my“ a žije v zajetí společností uměle živeného „já“, by ztratila pocit své identity a důležitosti. A proto budou obě skupiny do posledního dechu bojovat nejen za zachování, ale i neustálé prohlubování tohoto systému, dílem ze sobeckosti, dílem z nevědomosti. V důsledku však tento systém přinese zkázu celé planetě – tedy nám.
Dnešní spotřeba dosáhla tak obludných rozměrů, že neplatí už ani to, že když se něco rozbije, koupím si to nové namísto opravy, což samo o sobě by znamenalo strašné plýtvání. Dnes si spotřebitel loajální materialistickému božstvu koupí nové jen proto, že to prostě je nové a že na to má. A pokud na to nemá, tak se tím trápí. A pracuje více a usilovněji, aby si mohl kupovat stále nové, krásnější a dražší věci, a pak pracuje ještě usilovněji, aby si pořídil větší byt či dům, kam se mu všechny ty věci vejdou a trpí… věčně trpí tím, že si nebude moci dovolit další nové věci, a tím pádem utrpí jeho společenské postavení, protože jeho „já“ je přeci definované skrz majetek, který nashromáždil, skrz tituly, kterých dosáhl, skrz pochlebování, které slýchává od ostatních… A do toho se ten nebožák věčně souží strachem o své věci. Co když je někdo ukradne? Co když se rozbijí? Co když je ztratí? Čím víc věcí vlastníme, tím naléhavější a vytrvalejší strach cítíme. Zbavme se proto starých zbytečností a nepořizujme si nové. Budete svobodnější, přítomnější.
Božstvo materialismu není až tak laskavé, jak se tváří, a jeho věřící mu slouží jako otroci. Ne, neříkám, že máme žít v odříkání či v prvobytně pospolné společnosti bez majetku. Jen prostě přemýšlejme, co je podstatné, a co není. Co potřebujeme, a co je uměle vyvolaná potřeba. Jaké jsou důsledky naší spotřeby pro planetu – tedy pro nás. Protože „já“ jsem planeta Země.
