BULVÁR ZTRACENÝCH ILUZÍ /11 NAŠE POTŘEBY A ZBYTEČNOSTI
„K tomu všemu jsou hlavy davu
příliš bídným jevištěm,
aby tam pravé štěstí mohlo mít své sídlo.“
(Arthur Schopenhauer)
Tak se dostáváme k další kapitole, k akcentování hmotných potřeb, a tedy k další úvaze o krizi lidské bytosti v našem světě. Jak jsme se již zmínili, ekonomika bez zábran je rozhodujícím činitelem našeho věku – a tedy si přizpůsobila člověka svým záměrům. Proměnila nás v jednotný typ, jako vytvarovaný v matrici. Jsme tedy osobním laděním jeden jako druhý. S touto myšlenkou přišel filozof Rudolf Jičín, který napsal, že „lidový člověk“ je matricový produkt, „stojící mimo dějiny a vývoj… Proto je zcela lhostejné, co si myslí nebo nemyslí, co činí nebo nečiní. Také je lhostejné, zda matricových lidí je miliarda, milion či tisíc. Vyjde to nastejno, jako kdyby existoval jen jeden, kterého je možno chápat jako reprezentanta.“
Je to sice poněkud jednoduchý náhled na člověka na této planetě, máme přece jen duši, svědomí, určitou intelektuální výbavu, které si buď hledíme, nebo ji pomíjíme, často pod tlakem vnějších okolností, a svědomí buď respektujeme, anebo ho zanedbáváme. Nicméně svět ekonomiky a technických vymožeností s námi zachází jako s jednotnou, statistickou jednotkou. Kdysi člověk začínal u běžícího pásu a obsluhoval stroje jednoduchou, oblbující manuální prací. Dnes jej dokonce mohou nahrazovat automaty nebo robotizační technika. Ovšem místo člověka výrobce nastoupil konzument, vypěstovaný módními časopisy, ovládaný médii, který nadměrnou spotřebou pohání nekonečně se otáčející kola ekonomické mechaniky.
Chceme být za každou cenu „in“ a tedy měníme šatníky s každou sezónou. Kdepak jsou doby, které autor těchto řádků pamatuje, kdy si lidé pořizovali jeden sváteční oděv na celý život; na svatbu, do kostela, a nakonec ještě do rakve. Bývaly i časy, v nichž modlitba otčenáše, se slovy „chléb náš vezdejší dej nám dnes“, byla skutečnou a úzkostnou prosbou o základní pokrm každého dne.
Lidé viděli na vlastní oči, že člověk, odebírající se na věčnost, odchází s prázdnýma rukama, právě tak, jako na svět přichází. Tušili, že ze své krátké pouti budou jednoho dne skládat účty, protože bylo a je nemyslitelné, aby ničemům prošla všechna velká provinění, na něž jsou paragrafy trestního zákoníku krátké.
Přitom je dodnes velkým poučením a důraznou výzvou autentická historka řeckého právníka jménem Biás (620-550 před Kristem), žijícím v městě Priéné (mezi Efesem a Milétem). Když na toto město útočil mocný nepřítel, lidé opouštěli město a valili před sebou všemožné krámy, aby zachránili co nejvíce svého majetku, Biás odcházel vystrojen bez tlumoků, oděný jako výletník. Sousedé se přirozeně podivili a soudce a mudrc v jedné osobě odvětil stručně: „Všechno své si nosím sebou.“ (Omnia mea mecum porto). Kdopak by si dnes dovolil, aby na jeho hrobě byla vytesána tato prostinká věta!
Jaké jsou tedy ony základní potřeby člověka? V prvé řadě jsou to potraviny, voda a vzduch, nezbytné pro uchování života. Musíme být však zakotveni i v pevných vztazích mezi lidmi, zejména těmi nejbližšími. Potřebujeme také vnímání krásy vůkol, živou přírodu, vlastní důstojnost a orientaci ve světě svého času. Psychologové časem rozprostřeli základní potřeby do široké barevné palety, do níž náleží nejen citové a estetické vazby, ale i potřeby filozofického a náboženského rázu. Jsou tu zastoupeny nároky na tvořivou práci, na individuální uplatnění. Do popředí se dostává potřeba dobrých lidských vztahů. Odborná literatura se zmiňuje i o potřebě bezpečí, jistoty a pořádku, o touze někomu náležet.
K tvůrčímu životu náleží i potřeba prestiže a ocenění. Rovněž touha po seberealizaci, životním naplnění, ale i potřeba ochrany a pomoci. Konečně sem přísluší i osobní autonomie, touha po nezávislosti a tichém soukromí, tedy všechno, co bychom mohli zařadit do vnitřní exteritoriality života a zejména svědomí. Tato půda je pro nás svatá a žádná moc světa nemá právo vstupovat na toto svrchované území.
Vůbec nejvyšší lidskou potřebou je touha pro nalezení smyslu vlastního života – což je nezbytné pojítko, které váže dohromady všechny potřeby fyzické i duchovní. Životní smysl vyžaduje i pevný bod, z něhož můžeme směřovat své kroky – orientujeme se tak svědomím, jako magnetickou střelkou, a dospíváme časem k potřebě víry, k hledání vyššího principu, zákona, jenž je vyšší a vzdálenější než krátké životní etapy.
Potřeba identity, jak jí rozumějí psychologové, představuje cosi jako vnitřní kapitál osobnosti, jistinu, kterou spoříme během úspěšně zdolaných krizí a konfliktů, jimž není možné se vyhnout ani v kratinkém působení na této modré planetě. Jestliže jsme s to zachovat si totožnost, být sami sebou uprostřed proměnlivého světa, zachováme-li si vlastní já, pečlivě budovanou architekturu svých postojů, charakterových vlastností a osobního pojetí životního smyslu, máme již napůl vyhráno.
Není divu, že tuto škálu potřeb zvolna objevovali právě psychiatři, tváří v tvář svým pacientům, kteří cestou selhávali, trpěli ve vakuu mezilidských vztahů, ale byli i válcováni proměnlivou mocí. I jen letmý pohled na soubor nekonečných potřeb lidské bytosti nám dokládá, že zůstat člověkem za všech okolností, je zadáním věru náročným. Přitom člověk netrpí ani tak nedostatečným krytím fyzických potřeb, jako spíše stále intenzivnějším vstupováním moci do jeho výsostného soukromí. Jaký div, že lidé končí v psychiatrických léčebnách, nebo se kurýrují sami nejrůznějšími drogami a alkoholem, anebo se prostě přesycují dostupným zbožím a přejídají se. Odsud, jak se dovídáme, pramení silná obezita v řadě civilizovaných zemí, v daném okamžiku zvláště ve Spojených státech.
A jak je to tedy (krom plných žaludků a šatníků) s našimi životními potřebami. Dávný náš předchůdce Arthur Schopenhauer shledal, že my „obyčejní“ „se musíme s těžkým sebezapřením vzdát tři čtvrtin svého já, abychom se podobali ostatním.“ Na tomto úkolu dnes a denně pracují média, která nás poučují, jak se máme chovat, co je na trhu nového, a co se od každého z nás ve společnosti očekává. Tedy, vzdáme-li se tří čtvrtin svého já, zbývá otázka, co se v tomto odpadu nakonec nalézá – nejspíše vlastní seberealizace, která by nás vedla do vyšších duchovních sfér. Přitom klesneme-li na průměrnou hladinu své společnosti, musíme se podobat lidem vůkol, o nichž Schopenhauer napsal, že se setkává „s velmi vadnými exempláři lidské povahy, a že je lépe nedotýkat se jich.“
Tudíž se snižujeme pod své poslání na této zemi, prožíváme své selhání – a toto zklamání a kapitulaci neseme v duši celý život, jako velkou psychickou bolest. Čechoamerický profesor ekonomie, Milan Zelený, si tedy svého času posteskl, že svět se „zglajchšaltoval“ a dodal, že žijeme v celém světě v ladění, kterému se říká „intelektuální monokultura“. Všude stejné plody, všude utilitární společnost, a tedy „jsme teď úplně neschopní a bezradní, protože jsme si nenechali ani těch pár remízků, kde někdo přemýšlí jinak.“
S tím souvisí i celková charakteristika moci, která je šitá také podle jednoho vzoru. Švédský spisovatel a společenský kritik Vilhelm Moberg obohatil náš slovník novým výrazem, charakteristikou moci na našem kontinentě. Jeho výraz „demokratura“ má být kombinací demokracie a diktatury. Podal nám i patřičné vysvětlení: „V demokratuře existují všeobecné svobodné volby, formálně i svoboda projevu, ale politiku a média ovládá establishment, který povoluje jen určité názory. Občané jsou vychováváni v přesvědčení, že mají úplný a objektivní názor reality. Represe nepohodlných názorů je dobře skrytá; svobodná a otevřená debata je přiškrcená. Společným rysem těchto společností je, že většina občanů si ani neuvědomuje, že žijí v demokratuře.“
×
K tomu si připočtěme byrokratizaci demokratického systému – s tím je spojen chumel zákonů, nařízení a vyhlášek, v nichž se dnes pomalu nevyzná ani právník a už vůbec ne prostý občan. Ten trpí nejistotou a dosti obtížně se potýká s bezmocí, domoci se spravedlnosti, navíc zkorodované korupcí.
Parlamenty, které se kdysi scházely občas, zasedají dnes skoro denně a jeho poslanci, většinou neznalí oborů, o nichž rozhodují, pojednávají dnes o zdravotnictví, zítra o jaderné energetice, pozítří o téměř nepřehledném
rozpočtu nebo o účasti na kosmickém výzkumu. To co vyprodukují, je občas nazýváno jako „legislativní smršť“ nebo „legislativní smog“. Přitom páni poslanci chrlí dnes a denně novely starých zákonů, a to s takovou frekvencí, že se v hromadách lejster stěží orientují i pracovníci justice. Občan se v nich nevyzná už vůbec – a nemá tedy prostor o hlubší navigaci svých vlastních cest. Je ovšem vystaven stálému sledování – i jen z počítače lze vyčíst údaje o ladění či duchovním založení svého majitele. Kdosi se na počátku třetího tisíciletí pokusil dokonce vybrat z databází údaje o své osobě, a došlo mu několik tisíc stran. Tedy éra intimity a soukromí, pokud jsme si jich vůbec užívali, skončila, a tím padla další z potřeb civilizovaného lidstva.
Tajné nejsou ani bankovní údaje, zdravotní stav pacientů, dokonce není tajemstvím i naše životní cesta, již lze sledovat pár desetiletí zpět. Z čehož plyne, že se mění i náš náhled na společnost i na hodnoty, na něž jsme byli ochotni přísahat. Z pravdy se stala postpravda, svoboda dostala přídomek okleštěná, radost ze života vystřídala nejistota, úcta k bližním se proměnila ve lhostejnost. Místo důvěry v čestné slovo a podanou ruku nastoupila obecná bezohlednost a fikaná vypočítavost. Odvahu riskovat jsme zaměnili za hazard, termín čisté hry „fair play“ nahradilo obyčejné hulvátství. Co se soukromí týče, ztratila se zvědavost, která se proměnila ve zvídavost – tedy pronikání do našeho nejbytostnějšího nitra. Nu a kultura a četba v prosté občanské společnosti se naplňuje v podobě bulvárních listů, ve sledování televizních pololží a idealizovaných seriálů a na našich stolech se objevují pestré katalogy nejrůznějších obchodních řetězců.
Co se základních potřeb týče, se rozmnožila škála našich nároků – často prestižních, neboť chceme být v každém čase v popředí společenské poptávky, neboť i automobil se stal legitimací našeho bohatství a předmětem soutěživosti, aby „sousedé čuměli.“ Tudíž i závist se proměnila v energii pohánějící světovou produkci, třebaže už Římané usoudili, že zášť co by rodná sestra závisti, nezná dny svátečního klidu.
Nuže slabý člověk může pod vlivem obecného ladění kapitulovat a vzdát se svého já, svého programu, a asi by měl důvod hledat vinu ve společenských poměrech. Nelze si beztrestně usnadnit roli v tomto životě, kde bychom se měli, jak říká Exupéry, uskutečňovat. Propadneme-li obecným nástrahám, budeme se koncentrovat nikoli na bytostně lidské potřeby, které z nás tvoří člověka, ale vrhneme se na nabídku konzumu. Tak si místo nesnadného života, začneme užívat a zneužívat své snazší a lákavější šance. Vžité zvyklosti pohodlného přezimování, nám usnadňuje reklama a začneme soutěžit o honosné vybavení, které má zdaleka viditelnou cenovku. Tudíž se snažíme reprezentovat na společenském žebříčku, abychom mohli co nejsnadněji nahradit vlastní sebejistotu doklady své zámožnosti.
To měl na mysli již citovaný Ortega y Gasset, když napsal: „Hanebný a zesurovělý způsob života čeká toho, jenž odmítl být tím, čím být měl. Jeho pravá bytost proto ještě nezemřela, ale obrací se v žalující stín, v přízrak, který mu stále dává pociťovat nízkost života, který vede, proti tomu, který měl vést.“ Jak říká Ortega y Gasset, takový člověk „je sebevrahem, jenž sebe sama přežil.“
K tomu si dodejme, že žijeme na Zemi na krátké služební cestě, která nekončí smrtí, ale zúčtováním, a současně zápasíme o věčnost. Což nám připomíná francouzského myslitele a ekonoma, který skonal před koncem minulého tisíciletí (+1990). Byl to Jean Fourastié, který navázal na naše osudy zejména ve věku osamoceného dožívání, a tedy napsal: „Nikdo nebude moci doufat, že až zemře, zazvoní mu na jeho kostele umíráček, a celá obec, lidé na všech polích, které znal, zvednou hlavu a pomyslí si: ´Tak nám umřel Jan ze Lhoty´“. V této nostalgii francouzského vědce pociťujeme přirozenou obavu moderního člověka před životním finále, které už nepřináší úctu šedinám, ale jen bezvýznamné čekání konce. Život bez svědomí, bez skutečného životního stylu a bez přátel, postavený na vratkých základech, se proměňuje v tragédii staroby. A lidem se na posledním loži promítají vzpomínky a činy, které nelze napravit.
Jaký div, že se člověk během krátkého působení na tomto světě začíná utápět v psychických chorobách nejrůznější podoby. To vzniká neúčastí na skutečném životě, je to daň za přežívání v marodném světě a výsledek pocitu nenaplnění.
Není divu, že se lidská bytost v tomto stavu začne bát samoty, bojí se ponoru do vlastních myšlenek, protože tam, kde by mělo panovat tiché přemítání, se usazuje deprese a úzkost. Na rozdíl od adresného strachu je to děs jako takový. Zřejmě lidé, kteří nebyli s to svést zápas o důstojnou podobu vlastního života, prchají před výčitkami svědomí. Je to trest, který často nezvládnou ani psychofarmaka, ani halucinogenní drogy. Jen málokdo se dovede utíkat do své samoty, opouští davy, a cítí, že se pojednou ocitá ve slušné společnosti.
Všechny bez rozdílu pak stíhá stres, i v dobře zakotveném materiálním světě. Je to výsledek nadprahové zátěže, do níž náleží obavy o zaměstnání, hroutící se rodinné vztahy, velký počet nesezdaných a na druhé straně neúplných manželství, povadlé mravy – a také pocit, že jsme byli připravováni pro jiný život, než s jakým se v praxi setkáváme.
Jak směšné jsou pokusy tento stav matematicky vyhodnocovat různými indexy. VÍme o hrubém domácím produktu, který má charakterizovat naši hospodářskou prosperitu. Pokoušíme se vytvářet index udržitelné společnosti, index lidské chudoby, kterou máme i tak před očima dost a dost. Snažíme se změřit kvalitu života, osobní ekonomickou svobodu, a máme i index šťastné planety, indexy lidského rozvoje, dostupu k sociální a zdravotní péči, přístupu k informacím, k úřadům a soudům i index životní spokojenosti.
Jaká to pitomost – takhle se přece společnost neproměňuje. Je to jen tradiční měření, o němž jsme hovořili již v první kapitole – tedy chorobný pokus, který nepovede k úspěchu, zejména když svatá trojice soudů, výkonné a zákonodárné moci jsou vytvořeny pokaždé jinými ignoranty, zvolenými většinou jen na krátké období několika let. Jedinec se ovšem hroutí, a protože k borcení společnosti dochází odspoda, nakonec se rozpadnou nejen národní, ale i mezinárodní pyramidy, dokud nebudou jednoho nepředvídatelného dne nakopnuty gigantickou zkouškou, na niž nikdo není připraven – ani morálně, ani odborně. Budeme zkrátka mlsat až do soudného dne…
Všichni tušíme, že nazrál čas ke změně ve všech sférách našeho života, ovšem začít bychom měli u sebe, jenomže ke změně vlastního já nemáme ani dost vůle, ani dost odvahy. A to tím spíše, že dusnou atmosféru a nespokojenost vytváří společnost sama a její mocenské veličiny. Jak jsme již četli, neuspokojené základní potřeby jedinců nakonec skončí zhroucením celku. Moc regionální stejně jako celoplanetární zatím válcují vyšší potřeby lidstva, a tedy právo vstupuje do hry hned s několika aspekty – neviditelně vsouvá do uspořádání lidstva například urážku veřejného činitele, vstupy soukromých médií do života lidstva, máme všudypřítomnou autocenzuru, mocní mohou blokovat ulice, a bývalé komunistické režimy mohou dnes závidět techniku sledování a odposlechů, i uzákoněné odzbrojování, které teprve v takzvaném svobodném světě dosáhly vrcholné dokonalosti. To co nám nejvíce vadilo na bývalých režimech se opakuje v jiných, noblesnějších podobách. Surovost režimů není dnes tak očividná jako dříve, je jen méně nápadná. Je skoro neviditelná svou strukturou a proto se jí člověk snadněji podrobuje.
Nicméně holandský filozof Baruch Spinoza, který se narodil uprostřed třicetileté války (1632-1637), shledal již před mnoha staletími, že lidé jsou obecně tak utvořeni, že nic nesnášejí méně trpělivě, nežli když se názory, které považují za správné, počítají za provinění proti zákonům. V každém případě nepovažují za nečestné, nýbrž za velmi čestné, míti tyto zákony v ošklivosti a neštíti se žádného činu namířeného proti vládě…“ Všechno je ovšem otázkou času, a tak čekáme jen na moment, kdy už podrobení nejsou s to snášet svůj úděl, a kdy se už mocní nejsou s to vyrovnat s nastávajícími poměry.
Ale to jsme zatím hovořili jen o takzvaném „civilizovaném“ světě, který tvoří zhruba desetinu světové populace na počátku třetího tisíciletí. Vezmeme-li v úvahu i zbytek planety, shledáme, že miliardy lidí nejsou s to dosáhnout ani splnění základních fyziologických potřeb, mezi něž náleží nasycení a dostatek vody. Nicméně chudina v takřečeném zaostalém světě má i v nejubožejších chatrčích televizní aparáty – a sleduje, v jakém pohodlí žijí bohatí sousedé. I zapějí si starou píseň o tom, že znám jeden šťastný kraj, kde lidi se dobře maj´ - a text této melodie, který se opakuje, říká: „Tak se zvednem a půjdem tam…“ Takže se takzvaní matricoví lidé dostanou do pohybu – a zamíří do této, zdánlivě šťastné krajiny. Tedy do Evropy a do Spojených států, do končin, které nejsou na velké stěhování národů vůbec připraveny.
Nakonec se řítí nikoli jen za chlebem a vodou, ale za tušeným bohatstvím, se skrytou touhou obsadit místa u prostřeného stolu, a dokonce ovládnout celé toto pohostinství. Ani netuší, že se tlačí – jako v celých dějinách – do končin, které nejsou ani právně ani psychicky, ba ani ekonomicky připraveny na záplavu cizích hostí z asijské a africké pevniny. Hrozí tak společenskému uspořádání, které během dějin vytvořilo jistá pravidla života, prosadilo rovnoprávnost žen, zbavilo se trestů smrti, zvládlo hygienické návyky, a samo navíc trpí masovou depresí. Ta se stala téměř pravidelnou průvodkyní našeho života – kterou familiárně zveme jako „depku“, čili obecné rozladění a utrpení. Jak uvádějí oficiální statistiky, každý třetí člověk na světě skončí v průběhu života v ordinaci psychiatrů.
Což je, jako celá migrační krize, jedním ze žhavých neurologických bodů „civilizovaného lidstva.“ Krom toho se například Evropa, ba i Spojené státy hroutí sníženou plodností, trvalým úbytkem původní populace, ale i svévolnou demobilizací vlastních základů, na nichž byly zbudovány. Jak jsme se již zmínili, vzdává se náboženských ideálů, kořenů našeho světa. Aby neurážela matriční dav, snímá kříže, obává se urážet návštěvníky bohatších zemí vánočními a velikonočními svátky. Rozklad díla posledního tisíciletí, který jsme nečekali.
Dodejme, že příchod do zmíněného „šťastného kraje“ vypadá poněkud jinak, než si jej vymalovaly prchající davy před obrazovkou televize anebo na obálkách časopisů – za své zklamání neobviňují sami sebe a svou původní naivitu, ale ovšem země, do nichž s rizikem a velkou námahou putovali. Tedy se mstí na zdánlivém pohodlí hostitelů, mordují se – nepochopili, že byli zprvu vítáni jako doplněk skomírající populace a pracovních sil. Zklamání, k němuž došlo na obou stranách – nové natěšené síly postrádají manuální zručnost, na jejímž zakotvení v genetické výbavě pracovaly spousty generací. Schází jim vzdělání, a z negramotnosti šťastné končiny skončily už dávno. Tedy jejich nadějná volba, uskutečněná nohama chodců, skončí zoufalstvím všech…
A tak znaky psychické krize, fobie, úzkosti, neurastenie či hysterie, které tu byly domovem již dávno před migrační krizí, teď dvojnásobně rozkvétají. Do této chvíle hovořili ekonomové v předkrizovém období o přehřáté ekonomice. Nyní se nadmíru ohřívá – i psychicky – celá planeta. Do těchto časů nebyla naplněna tady i ve vzdálených končinách paleta zmíněných potřeb. Nyní nastává čas mnohem hlubšího deficitu, o nesplněných přáních ani nemluvě. Inu přicházíme na chuť florentinskému politikovi a filozofovi Niccolo Machiavellimu (1469-1527), znalci politických manipulací, který k danému tématu napsal, že za nic se tak lidé nemstí, jako za klamy a darebáctví, když prohlédnou.
Inu na těchto pilířích našeho poznání, a na společnost nabouranou nejen migrační krizi, ale i krizemi v nejrůznějších podobách, nelze postavit staticky spolehlivou stavbu náročné společnosti dnešních časů. Zejména vezmeme-li v úvahu choulostivé postavení naší zeměkoule na oběžných drahách na periferii všech možných vesmírů.
Co z toho plyne pro jednotlivý lidský osud je prosté – protože jeden každý život nese v sobě naději, a neodmyslitelné zadání, musíme bdít nad každým a zejména nad vlastním životem. Jistě tím mnoho nezměníme – ale život každého z nás je podmínkou a vzorem pro duchovní rozvoj okolí. Člověk totiž může být opravdu velký jen ve své potenciální věčnosti, k níž je naše pozemské bytování předehrou.
A co se moci týče, nic není tak svatého, abychom si museli hrbit hřbet. Ostatně rozhlédněte se vůkol a připomeňte si starý pozdrav a naučení, které nechali našemu času čínští filozofové – taoisté:
„Velcí vládci jsou ti, jejichž existenci lidé nepozorují.
Menší jsou ti, k nimž jsou lidé připoutáni, a které chválí.
Ještě menší jsou ti, kterých se bojí.
A nejmenší jsou ti, jichž si neváží.“
Text: Slavomír Pejčoch-Ravik
Grafika: Olga Janíčková
