Biblické příběhy (18) VELKÉ ÚKOLY PRO MALÉ NÁRODY „Nikoli proto, že byste byli početnější...,
přilnul k vám Hospodin...“ (Dt 7,7)
Chceme-li se nyní zamyslet nad zvláštní povahou izraelské pospolitosti, budeme si muset připomenout jednu epizodu ze života krále Davida. Jak čteme v Písmu, ponoukal prý kdysi Satan toho znamenitého vladaře, aby si spočetl izraelský lid. Davidův synovec, vojevůdce Joáb, před tímto krokem varoval a říkal, že Bůh, ať je v zemi lidí kdovíkolik, přidá ze své vůle stokrát víc... Král neuposlechl – a stihl jej zasloužený Boží trest. David si měl vybrat: buď tříměsíční stíhání nepřítelem, tříletý hlad, anebo třídenní epidemii moru. Izraelský vladař vyvolil třetí alternativu a za hříšné sčítání zaplatilo životem sedmdesát tisíc lidí...
Chceme-li pochopit smysl této legendy, pak si musíme připomenout text knihy Mojžíšovy, v němž se praví doslova: „Nikoli proto, že byste byli početnější než kterýkoli jiný lid, přilnul k vám Hospodin a vyvolil vás. Vás je přece méně než kteréhokoli lidu.“ (Dt 7,7)
Člověk může sotva měřit Boží záměry a plány už proto, že není s to nahlédnout do tajů a cílů díla stvoření. Jedno je však nesporné: že totiž velké národy mají pramálo citu pro subtilní otázky duchovního života. Velcí nehledají smysl své existence právě proto, že rozloha, bohatství a síla se jim jeví jako přirozený stav existence, základ samospasitelnosti, záruka pravdy a doklad moudrosti. Pády biblických veleříší, ztroskotání Egypta, zničení Asýrie, pád Babylónu a porážky Peršanů svědčí o opaku. Avšak tyto dějinné lekce se velikánů v mocenské aréně téměř nedotýkají.
A tak byla misijní role v pustinách Blízkého východu svěřena malé zemičce, nepatrnému lidu, který se ocitl na „hlavním tahu“ tehdejšího světa. Lidstvu se tak poprvé naskytlo nové měřítko pro sondování skutečné národní velikosti. Lidé a národy se ve světle Písma nejeví velkými počty vojáků v poli, ale silou své víry a naděje. Malí, ponižovaní poutníci zapalují světlo víry a jejich proroci, kteří nezastírají ani chyby vlastního společenství, se stávají soudci vítězících veleříší. Slibují tresty, které zkruší pýchu velmocí.
Čteme-li biblické pasáže a sledujeme pády korunovaných hlav a přenášení moci z jednoho bodu do druhého, poznáváme, že žádná země se ještě nestala centrem světa a neotáčela se kolem ní zeměkoule jen proto, že obsáhla velká dobytá území, velké sféry vlivu a že zplodila mnoho poddaných. Naopak – čím větší byla moc starověkých veleříší, tím více narážely tyto říše ve svém geografickém prostoru na odpor okolí. Nakonec se staly zranitelnými v základním duchovním rozměru: nedokázaly totiž nabídnout světu velké myšlenkové koncepce, a nemohly si tedy svět podrobit duchovně. A mocenská pojetí – ta zase jen těžko nalézají následovatele mezi poraženými, bídnými a utlačovanými. Proto tedy jedna veleříše za druhou hyne na úbytě své vlastní prázdnoty.
Naopak Izrael přežil mnohé „střídání stráží“, mnohé proměny v mocenských polích starověku, neboť třímal v ruce pochodeň velkého mravního odkazu. Duchovní principy jsou tedy už ve Starém zákoně více než holá moc a stát, velikost a síla nejsou ani zdaleka posledním cílem a argumentem lidského usilování. Hledal-li někdo autoritu v moci, musel vždycky na této pochybené cestě selhat, neboť autorita skutečná a trvalá je zakotvena hlouběji než aspirace dočasné vládychtivosti. Tady tkví také velký omyl Davidův, s nímž jsme se seznámili již na počátku této úvahy.
Pozorujeme-li pak Izrael přes vzdálenost tisíciletí právě v tomto zorném úhlu, napadá nás, že malé země mohou v izraelském společenství do jisté míry spatřovat model pro formulování vlastního poslání. Z dobrých i nevalných zkušeností Izraele si malí světa mohou vyčíst příčiny svých vlastních úspěchů a katastrof.
Jedno je nesporné – sílu a přežití mohou nejmenší národy nalézt jen v mravní, duchovní oblasti. Jakmile svou politiku začnou zakládat na reálném počtu a na poměrech sil, anebo jakmile se počnou přizpůsobovat necitelnosti mocných, podnikají první krok ke své vlastní zkáze. Neboť malý národ živořící ve stínu velmocí zúží svou jedinečnou existenci na pouhopouhé přežití a věčný strach z početní malosti pak vede cesty nevelkých k zakřiknuté existenci za každou cenu. Jak víme ze zkušenosti malých národů, ba dokonce z vlastní zkušenosti, není tato cena právě nejmenší. Spásu a budoucnost lze tedy hledat jen v národě samotném, v ušlechtilosti a inspirativní síle programu, jímž tento národ žije. Proto Izrael prohrává vždycky tam, kde odkládá svou duchovní podstatu a kde zatouží po pokrmech a pohodlí Egypta, po síle armády, po hejnech křepelek a zlatě protivníků. A tam, kde se toto společenství zpronevěřuje své úloze před Bohem, tam také padá. Izrael může jako každý malý národ najít velikost jen ve vnitřních rozměrech a v pomoci Boží. Chtěli-li tedy izraelští přežít, museli se držet zjeveného řádu a nemohli si dovolit pohodlnou povrchnost svých mocných sousedů. Jen hluboké přesvědčení o vlastním úkolu a plnění Sinajské smlouvy byly zárukou plnohodnotné budoucnosti izraelského společenství. Jen v tomto případě měl totiž malý počet obyvatel zaslíbené země naději ovládnout duchovně svůj prostor a zajistit novou etikou, ctěním bližního, sama sebe.
Víme však, že Izrael – tato země vklíněná mezi velmoci tehdejšího světa – přečasto selhával, nejen na poušti, ale také v dobách svých vladařů. Jestliže však nechtěl být dokladem lepšího života, proměňoval se nakonec ve vtělené svědectví Božího trestu. Jeruzalém je zpustošen a Hebrejci putují do babylónského zajetí. Přesto přese všechno se tento malý prostor naší planety stal kolébkou tří velkých světových náboženství: židovského, křesťanského a muslimského. Na pouštích Blízkého východu byl připraven duch příštího světa a Bůh právě prostřednictvím těchto nepatrných vydal etickou normu pro všechny, velké národy nevyjímaje. A protože Židé měli odjakživa smysl pro humor, Talmud postavení Izraele vylíčil i s patřičným humorem. „Tři jsou drzí: pes mezi savci, kohout mezi ptáky, Izrael mezi národy.“ Tolik citát dle J. Hirsche.
Byl to ovšem duchovní základ, který nakonec dovolil přežít i samotnému Izraeli. Je sice pravda, že Židé byli římskými dobyvateli rozptýleni po celé ploše naší planety. Ztratili společné území, jednotící pouto jeruzalémského chrámu. Neudržovali ucelený hospodářský systém, zapomněli již dávno před Kristem i na svůj hebrejský jazyk a mnozí časem ztratili i vlastní víru. A přece se tento pronásledovaný národ udržel ve světě celé dva tisíce let. Klasický to důkaz síly duchovních vazeb a tradicí!
Slovu „duchovní“ bychom v této souvislosti měli věnovat zvláštní pozornost, neboť právě toto pouto odlišovalo starozákonní lid od ostatních pevně stmelených státních celků. Jestliže hovoříme o Izraeli jako ospolečenstvína rozdíl od společností vytvořenými sousedními mocnostmi, pak celá diference tkví především v rozdílnosti duchovních a mocenských vazeb. Na jedné straně nalézáme pouta čistě duchovní povahy, na druhé vazby především mocenského rázu. Že spirituální tmel lidského společenství nevyžaduje moci, ba dokonce vylučuje násilí, je mimo jakoukoli pochybnost. A tak dnešní svět krizí, konfliktů a archaicky založené moci může při hledání nového modelu nalézt inspirační zdroje právě v Izraeli. Naši planetu může totiž spojit nikoli mocenská aspirace silnějších, ale jen jeden duchovní ideál.
Hledáme-li dnes nová pojítka, bude třeba si uvědomit i další fakt – že vazbou světa se nemůže stát ani žádná z ideologií v mocenském smyslu slova. Neboť tyto nástroje, sloužící k boji o světové pozice (jakkoli si osobují nároky na duchovní obsah), svět rozdělují, místo aby propasti společenských systémů a kontinentů překlenuly. Už z této skutečnosti plyne, že jim integrující síla není vlastní.
A tak tedy není náhodou, jestliže nám zkušenosti starozákonních časů ukazují, že ze všech společností tehdy známého světa nepřežila ani jediná velmoc a také ani jediná malá národní skupina, Fénicii, Moáb, Edóm a jiné protivníky Izraele nevyjímaje. Naživu zůstal jen Izrael, který si svou programovou pochodeň stále znovu připravoval u pramenů Starého zákona.
Podívejme se však nyní na misijní poslání Izraele. Již od prvních pasáží Starého zákona dává Bůh srozumitelně najevo, že má s izraelským lidem zvláštní záměr; osobité poslání Izraele však nevylučuje skutečnost, že Bohu patří celý svět. Jak jsme si ověřili při krátkém sledu biblické historie, Bůh soudí velké i malé, je normou pro všechny země světa a prorok Ámos sám připomíná, že Bůh vyvedl Filištínské z Kaftor, právě tak jako vyvedl Izraelské u Egypta. Izrael má pouze výlučnou úlohu tlumočníka, zprostředkovatele mezi Stvořitelem a ostatním světem. Úloha izraelského společenství je ostatně zajištěna i smluvně a tato dohoda bude vypovězena teprve smrtí Kristovou.
Společenství Izraele je tedy celkem otevřeným: již v knihách Mojžíšových je zakódováno základní pravidlo, že do této pospolitosti se člověk nerodí, jako se rodívá k státní příslušnosti a k občanství. O duchovním přijetí rozhoduje poslušnost Zákona, a tedy svobodná volba každého jedince. Stejný řád bude platit, jak píše Písmo, pro domorodce i pro hosta, který bude pobývat mezi „námi Izraelity“.
O jednotě světa však svědčí i jiná pasáž z knihy Exodus: „Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid; třebaže má je všechna země.“ (Ex 19,5) A prorok Malachiáš říká výslovně: „Což nemáme my všichni jednoho Otce? Což nás nestvořil jediný Bůh?“ (Mal 2,10) A vyzývá pod dojmem tohoto prohlášení, ať každý odstraní i stopy násilí „ze svého oděvu...“.
Na solidaritě izraelské pospolitosti se také cizinci podíleli, a bible sama nám o tom skýtá dvě klasická svědectví. Především si zajisté pamatujeme na jerišskou ženu Rachab, která ukryla před pronásledovateli dva Jezuovy zvědy. Červená šňůra v okně se stala viditelným znamením pro útočící vojska a symbolem dobrovolného přístupu Rachab ke společenství Božího lidu.
Druhým případem je Moábka Rút. Vyprávění o této dívce je dokonce věnována zvláštní kniha Starého zákona. Příběh se odehrává v době, kdy jeden z Izraelitů se svou ženou Noemi a se dvěma syny prchá před hladem do země Moáb. Synové se tu ožení a oba zemřou ještě před návratem na území Izraele. Jedna z Moábek, Orpa, zůstává ve své vlasti, druhá následuje při návratu tchyni Noemi. „Tvůj lid,“ říká Rút, „bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem.“ (Rt 1,16) Rút se znovu vdá za jednoho z příbuzných svého manžela, za mohovitého a dobrosrdečného Bóaze, který snad není nikým jiným než synem jerišské Rachab. Rodičům se narodí syn Obéd, otec Jišaje a děd krále Davida. A tak tedy z cizinky Rút pochází davidovská větev Izraele, z níž se na přelomu letopočtu narodí Ježíš. Vývoj k pojetí univerzálního Boha, závazného pro všechny lidi světa, nebyl jednoduchý. Zatímco v prvních knihách Zákona stojí před Stvořitelem jen jednotliví patriarchové, v Jákobovi se toto pojetí rozšiřuje na celý Izrael tvořený dvanácti potomky, zakladateli skutečného společenství.
Někteří znalci Zákona vidí také v zápase Jákoba s Bohem nejspíše symbol mohutného zápasu o tuto proměnu v chápání vztahu Stvořitele a lidstva. A konečně v Kristovi, ale již u proroků, stojí před jedním Bohem celý svět. „Ať se vespolek shromáždí všechny pronárody, národy ať se spolu sejdou,“ (Iz 43,9) slyšíme i Izajáše, který zároveň tlumočí slib, že těm, kdož dodržují úmluvu, dá Bůh místo „ve svém domě“. (Iz 56,4) Dokonce lepší, než dal svým synům... V jedné vizi Krista pak uvádí, že Bůh přijde, aby „shromáždil“ všechny národy a jazyky a aby poslal své věrné do Afriky, do Itálie, Řecka i jiných míst. Také Ozeáš vidí, že padnou všechny přehrady mezi Židy a pohany...
Izraelské společenství na tuto tradici otevřené pospolitosti v babylónském zajetí pozapomnělo. Úzkostlivé dodržování Zákona, zoufalá izolace od babylónského prostředí, které jim hrozilo duchovní zkázou, vykonaly své. Víra Izraele dostávala stále víc a víc formalistickou podobu a z náboženství spravedlnosti se postupně stal obřadný rituál, v němž se rozplýval skutečný obsah Zákona. Svou ortodoxností, přezíráním všech, kdo žili mimo společenství Izraele, si nakonec Židé sami vysloužili nenávist svého okolí. A kam až dospěl formalismus víry, se ukázalo především v okamžiku, kdy Kristus vynášel břevno svého kříže na Golgotu.
Je pozoruhodné, že proroci Izraele tento osud předvídali, a jestliže si jejich předpovědi srovnáme do dějové posloupnosti, můžeme pomocí jejich vizí rekonstruovat celé Kristovo utrpení. V těchto vidinách, které o staletí předešly své naplnění, však zpozorujeme i obraz konečného zpřístupnění víry lidstvu světa.
Proroci Micheáš, Izajáš, Jeremjáš, Daniel – i mnozí jiní – předvídají, že Mesiáš, Pomazaný Páně (Christos), Kníže pokoje, naváže na větev Davidova rodu; z Izajáše víme, že „se nám narodí dítě“, (Iz 9,5) a Micheáš uvádí přesně místo – totiž Betlém. „Já mu budu Otcem a on mi bude synem,“ (2S 7,14) dovídáme se o vztahu Boha a Mesiáše již v době Davidově. Ezechiel se zmiňuje o křtu slovy: „Pokropím vás čistou vodou...“ (Ez 36,25)
O cestě k místu utrpení se pak zmiňuje již kniha Geneze, v níž se praví, že onen vzdálený potomek Jákobova rodu přiváže oslíka k vinné révě a že ve víně svůj oděv vypere... Tento obraz je – jak vidno – symbolem krve prolité za vinu lidstva.
Izajáš nám pak skýtá i obraz Kristových zázraků, když slibuje, že se otevřou oči slepých a uši hluchých a že Mesiáš rozváže jazyk němých. Víme též, že „Pomazaný“ má být učitelem národů a že bude zvěstovat, jak čteme v knize Izajášova proroctví, své Evangelium chudých a nepatrných.
V žádném případě nezůstalo Židům utajeno ani utrpení Kristovo. Ne náhodou se Kristus na kříži slovy „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ (Ž 22,2) hlásí k dávnému žalmu, který je řazen na dvaadvacátém místě. Zde se totiž dovíme o tom, že Kristus bude mít probité ruce a nohy a že při dělení jeho svršků budou násilníci metat losem. Žalm 31 pak obsahuje poslední Kristova slova: „Svého ducha kladu do tvých rukou...“ (Ž 31,6)
Víme rovněž, že žádná z kostí ukřižovaného nebude zlomena a Zacharjáš vydává s velkým časovým předstihem svědectví o probodení umučeného. Tento prorok se mimochodem zmiňuje o veleknězovi Jóšuovi – a jméno samo ukazuje na velekněze nové smlouvy, Ježíše. Konečně jsme obeznámeni s výší odměny vyplacené Jidášovi za zradu učitele. Zacharjáš říká doslova: „Tu mi odvážili jako mzdu třicet šekelů stříbra.“ (Za 11,12) Písmo mluví o urážkách, bití, o smrti, ale také o tom, že v ten den „slunce zapadne v poledne, tmou zahalím zemi za jasného dne...“. (Am 8,9)
Ani smysl Kristovy smrti prorokům neunikal: Zacharjáš mluví o „krvi smlouvy“ (Za 9,11), která bude prolita „v oběť za hřích“, jak dodává Izajáš. „On byl proklán pro naši nevěrnost...“ (Iz 53,5) Izajáš dokonce dokládá, že Židé si tohoto nejpohrdanějšího „muže bolesti“ nebudou vážit, proto budou, jak se shodují četné vize, rozptýleni do celého světa; k nové smlouvě se však přihlásí pohané a velkému trpiteli se budou klanět i králové. S lidem bude uzavřena Kristovým prostřednictvím nová smlouva...
Třebaže se tedy izraelské společenství mohlo mnohé dočíst, přece mělo o Mesiáši docela jinou představu. Čekali potomka z Davidova rodu, skutečného krále, který obnoví slávu Jeruzaléma. Nenapadlo je, že by se Mesiáš mohl dobrovolně obětovat k nejkrutějšímu ortelu smrti, k přibití na kříž. Jen jedno věděli určitě: že se Mesiáš objeví v podobě člověka.
Je tudíž logické, že Ježíše, tohoto všedního muže bez lesku slávy a zlata moci, nepokládali za velkou davidovskou osobnost jeruzalémského trůnu. Naopak, jeho vystoupení pokládali za vyložené rouhání...
A tedy ve chvíli této zkoušky Izraele si nutně uvědomujeme, že Židé nepochopili poslání vlastního národa. Nechápali, že velikost je jinak měřena věčností a jinak pozemskými představami. Místo aby směřovali k hlubinám poznání a duchovního rozkvětu, ohlíželi se žárlivě po počtech obyvatel, po lesku a rozměrech sousedních veleříší. A tak ještě dříve, než ukřižovali Krista, oslepeni pozemskou mocí, zradili své poslání.
Tato zrada je pak varováním pro budoucnost, pro velké i malé národy naší planety, které se rovněž musejí vyrovnávat se svým údělem a posláním. Mocnosti, které v honbě za parcelací světa neměly smysl pro jiný rozměr než právě pro sféry vlivu, se vnitřně rozkládaly a hynuly. A malé národy, které nedokázaly vytěžit nic ze svých duchovních potencí, byly beze stopy pohlcovány velkými a v trhlinách děleného světa byly strženy do propasti s nejmocnějšími .
Příště: Meditace o Bohu Zákona. Upravená původní grafika Olga Janíčková.
