První dovolená v Československu
V roce 1990 jsem dostala zprávy z domova, že můj tatínek je vážně nemocný. Byl nemocný už několik let. Prodělal třikrát infarkt. Tentokrát to bylo ještě horší. Srdíčko nepracovalo pořádně a jako by toho na něho nebylo dost. Postihla ho rakovina slinivky břišní. Už měl metastáze a trpěly všechny jeho orgány. Byla jsem zoufalá – co teď?! V businessu plno práce, ale tohle nepočká, co když už tatínka nezastihnu? Vladimír mně moc pomohl. Zařídil další paní do kadeřnictví. On sám pomáhal, jak se dalo. O šikovnosti Vladimíra musím napsat pár řádků. Mimo Katie najal dvě děvčata, vyučenou kadeřnici, jak už jsem se zmínila, a učnici. On sám byl zaučený na umývání vlasů. Zjistil, že je to dřina, ohýbat se nad každým zákazníkem několikrát za den. Večer ho bolela záda. To vše se odehrálo v době, kdy prodělával kurz grafického návrháře. Také mu známá Irenka našla ranní práci úklidu na Monash univerzitě. Od čtvrté do sedmé hodiny ráno uklízel. Od devíti do tří odpoledne byl na kurzu a potom do šesti večer pomáhal v kadeřnictví. Byl mladý, a tak se to dalo zvládnout. A chlapci mu dost pomáhali. Už byli dost velcí – Daniel 16 a David 15 let.
Z kadeřnictví měl dost hluboké zážitky. Jednou, když bylo dost práce, pověřila ho Katie, aby jedné zákazníci, která byla u nás na trvalé, naplácal na vlasy ustalovač. Zapomněl v tom zmatku udělat opatření a pod natáčky kolem obličeje vsunout vatu. Takže se vehementně dal do aplikace ustalovače, a protože nebyla žádná bariéra mezi natáčkami a obličejem, vše mojí drahé zákazníci teklo přímo do očí. Ustalovač je chemická sloučenina s kysličníkem, tak to milé paní moc štípalo. Začala naříkat. Všichni se seběhli a studenou vodou začaly koupele očí a otírání obličeje. Vladimír byl zoufalý. Paní mu však odpustila, a když jsem se vrátila z dovolené, pořád se na Vladimíra ptala. Pokaždé, když vstoupila do krámu, volala: „Kdepak je můj chlapec?“
Vždy nás rozesmála a říkaly jsme jí s Katie, že bude lepší, když se její chlapec bude věnovat práci, které rozumí.
Umím si představit, jak se v té době, kdy měl úkol v kadeřnictví, Vladimír těšil, až se z vlasti navrátím.
Já s naší Diankou jsme cestovaly do již demokratického Československa. Nikdo netušil že přijedeme. První cesta vedla za nemocným tatínkem. Měl úžasnou radost. Doháněli jsme spolu celých deset let, co jsme se neviděli. Naše rozhovory neměly konců. Chodili jsme spát nad ránem. Těšilo ho, že vidí aspoň jedno vnouče.
Moje maminka měla také šok, když neohlášeny jsme zaklepaly na dveře. Všichni příbuzní a přátelé nás srdečně vítali. Mám na tuto dovolenou nejlepší vzpomínky, ale i ty smutné. Věděla jsem, že tatínka po svém odjezdu už víckrát neuvidím. Nebyla však žádná naděje.
Vladimírova rodina mne přemluvila, abych tam Dianku nechala alespoň na čas, ať je potěší. Po šesti týdnech dovolené jsem odletěla sama do Austrálie a Dianka zůstala na Moravě.
Vrátila se nám po šesti měsících a to s mojí maminkou, pražskou babičkou, tak se jí říkalo, aby se babičky rozlišily. Žila již mnoho let v Praze.
