Setkání v Rakovníku
Rakovník je město, které mám rád. Narodil se v něm můj vnuk Josef. Odcházeli jsme od Horníků, kde jsme se zastavili na kousek vyprávění a na dobrou kávu.
„Támhleten pán se na tebe pořád dívá“, ukázala nenápadně Jarmila na malinkého staříka, který stál a rohu náměstí. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Po několika krocích jsem za sebou zaslechl nadšený hlas.:
„Že jste to vy? O vás pan Krampol často mluví v televizi! Co mu za to dáváte? Nebo dává za to on vám?“
„Nic“, řekl jsem vesele, „jsme přátelé!“
„Víte, kolik je mi let?“ podával mi ruku.
„Netuším“, odpověděl jsem po pravdě.
„Devadesát tři!“ prohlásil vítězoslavně.
„To vypadáte líp než já,“ divil jsem se, „máte stisk ruky jako kovář!“
„A vážím jen padesát jedna kilo!“ přikývl hrdě.
už jsme se loučili, když se děda najednou zastavil a hodně nahlas vzkřikl:
„Že se jmenujete Fousek?“
„Ano,“ přitakal jsem. Stařík se vrátil o několik kroků, chytil mne laskavě za rameno a se slzami v očích mi říkal:
„Vy jste mi, pane Fousek, zachránil kluka!“
„Nechápu, nerozumím“, opravdu jsem nechápal.
„Jezdil jste před třiceti léty na Křivoklát, do hospody? Hrál jste na kytaru a zpíval?“
„Ano, jezdil!“ přiznal jsem.
„Vy jste mi zachránil kluka,“ opakoval znovu stařík a pohladil mě po hlavě.
„Já vím,“ lhal jsem, „ale to víte, je to spousta let, a tak mi to prosím vás trochu připomeňte.“
„Vy jste mi zachránil kluka, vy jste mi zachránil kluka“, opakoval děda znovu.
„Jezdil jste na Křivoklát?“ podíval se mi do očí.
„Jezdil“, přikývl jsem nechápaje.
Děda mne znovu pohladil a zašeptal:
„Vidíte, a když jste tam přestal jezdit, můj kluk přestal chlastat.“
Z knihy "Pojďte se smát", kterou vydalo nakladatelství PRAGOLINE
