Medvídek
Babičku jsme si pozvali na osm měsíců, a tak jsme jí chtěli z Austrálie něco ukázat a hlavně Sydney, kde jsme začínali. Naplánovali jsme si tedy čtrnáctidenní dovolenou do Sydney. V práci to byla formalita. Nahlásili jsme oba, o jaký termín se nám jedná. V tu dobu byly také školní prázdniny, takže dovolená neměla vliv na školní docházku. Tím, že stále bylo co pořizovat, na ubytování v hotelích nebylo ani pomyšlení. Náš Vladimírek zase něco vymyslí, to jsem si byla jistá. A také že ano.
Přimontoval takovou dřevěnou plošinu se zahrádkou na auto. To už dříve, než jsme se stěhovali. V této situaci ho napadlo, že na plošinu se může podstavit stan a tak bude o nocleh a pojízdný hotel postaráno. On prý s chlapci bude nahoře ve stanu a my holky s babičkou v autě na rozložených sedadlech. Starý Ford snese vše. Když nás byl schopný přestěhovat a vše vytrpěl, tak co by neunesl stan? Před spaním, až najdeme vhodné místo, se stan postaví a ráno zase sbalí. A tak jsme se s ním vydali na cestu.
Babička byla trpělivá. Vůbec jí nevadilo, že ji táhneme tak daleko. Ráda cestuje a poznává a bylo vidět, že je nadšená. Obdivovala krajinu, rostlinky, které nikdy neviděla, vše jí bylo vzácné, exotické, za vše děkovala. Než jsme dojeli do Sydney, spávali jsme u lesa a nebo u louky, prostě v přírodě. Šlo to, jak Vladimír předvídal. Postavil stan, vsunula se do něho molitanová matračka a spací pytle a chlapci s tatínkem měli útulný pelíšek.
Nejdříve jsme tedy ukázali babičce hostel. Udělali jsme jí takovou malou túru, prohlídku. Byla překvapená, že tak pěkné si to nepředstavovala. Spíš měla hrůzu, jak asi trpíme po lágrech se třemi malýma dětmi. Historky, které se dozvídala v Československu, neměly nic společného se skutečností. Alespoň ne s prožitky synovy rodiny.
Další cesta vedla k pohostelovým bytům. Tam jsme zazvonili u dveří bytu, kde jsme dříve bydleli. Otevřeli nám příjemní Poláci. Představili jsme se a říkáme jim, že děláme s babičkou okružní jízdu, aby poznala, jak jsme začínali. Pozvali nás na kafe a babička si byt tím pádem mohla prohlédnout a usoudit, že ti Australané se o své adoptované obyvatele dobře starají a poskytují jim vše v normách civilizovaného člověka.
Říká se, že nic není náhoda a tomu pevně věřím. Přesvědčovalo mne to naší nečekanou návštěvou polských obyvatelů pohostelového bytu, kde nám bylo umožněno začínat. Paní najednou z jedné ložnice přinesla medvídka. Údivem jsme zkoprněli. Byl to medvídek, kterého moje babička – maminky mamina – tedy prababička mých dětí – koupila našemu Danielovi, když se narodil. Prababička už nežije, ale babička, která s námi nyní prožívá překvapení v Austrálii, medvídka už dávno, asi před rokem, na onu adresu zaslala. Chtěla, aby Daniel měl na prababičku vzpomínky. My už jsme tam však nebydleli, když medvídek přišel poštou. Rodina, která v té době v bytě bydlela, předala medvídka polské rodině, co přišla po nich, a nyní tedy Danielův medvídek skončil v rukách původního vlastníka. To bylo radosti a mazlení s medvídkem, který tak záhadně cestoval z rodiny do rodiny a čekal v bytě na nás, až si ho vyzvedneme.
Babičce jsme ukázali Opera House, botanickou zahradu, tržnici, kde jsme prodávali sošky a obrázky, navštívili jsme s ní naše známé a vyjeli jsme s ní i do Wollongongu. Tam nás opět vítala Mojmírova rodina a ukázala babičce vše, co před dvěma roky nám. Bylo to moc pěkné se s nimi zase přivítat.
Do Melbourne jsme se vraceli podél pobřeží. Vůbec jsme nespěchali, zastavovali jsme na krásných místech podle libosti. Čistota a krásné písečné pláže babičku fascinovaly. Plavat v moři se bála, ale procházky bosýma nohama po plážích a čvachtání ve slané vodě jí dělalo moc dobře.
Tato dobrá duše nás sbližovala se ztracenou zemí. Vždy jsme si na něco vzpomněli, co stálo za to probrat, nebo na někoho zavzpomínat.
