Bludy
Jak bylo krásné po delší době opět zavítat do hospody u Rudého Klokana. Díky povodním, které tento útulek zdevastovaly, majitel Jim Short za peníze od pojišťovny hospodu zvelebil. Přestavěl ji v duchu starých časů, kdy zlatokopové tuto část Nového Jižního Walesu obývali. Bar ze starých fošen, nábytek zrovna tak ze starého, těžkého dřeva eukalyptů, stěny pokryté zašlými dobovými fotkami zlatokopů, farmářů a dřevorubců, kteří tvrdě v Austrálii začínali. Mnohem útulnější atmosféra než ty hospody, které v dnešní době existují ve studených, moderních lokálech velkoměst.
Hospodský Jim sem svým oblečením patřil jako vemeno ke krávě. Propocený kovbojský klobouk, kolem krku červený šátek, kožená vesta a zástěra se jménem hospody. Dohromady s celkovou vizáží obličeje hospodského, který pokrýval šedivý plnovous, to všechno patřilo k dekoru. Tři mosazné pípy obalené ledem člověka zmoženého žízní občerstvily nejenom australským pivem, ale k mému nemalému a milému překvapení se zde čepoval i náš Budvárek. Dvacáté první století se zde podepsalo zákazem kouření. Což jsem, oproti upoceným farmářům, kvitoval se zadostučiněním.
“Tak co, kamaráde, jak je?” zeptal se přátelsky Jim a pevným stiskem mně málem rozdrtil kosti v mé pravici. “A co říkáš hospodě?” pyšně dodal. “Príma, co?”
“To teda gratuluju, Jime,” řekl jsem a objednal jsem si druhé pivo. “Musím říct, že je to tady trochu jako v ráji. A chlapi nekecají samý nesmysle, tak jako je tomu v barech ve městech. Tady se mluví o životě.”
“Tak, tak,” souhlasil Jim, a dodal, že v jeho hospodě každý mluví, tak jak mu zobák narost. “Kunčafti jsou tvrdě pracující farmáři a ti nemají náladu na nějaký ty politický kraviny a tu korektnost, která dnes převládá u vás ve městech.” Jim dodal, že politika se u něj v lokále nepěstuje. U něj se debatuje o počasí, o tom, jestli bude zase sucho, kdy zaset, kdy sklízet, jak jdou ceny za dobytek a za vlnu pořád dolu a jak Číňané za chvíli budou vlastnit celou Austrálii. Samozřejmě, že se vedou spory, který fotbalový tým letos vyhraje, jak běhaj koně a na jakého je nejlepší vsadit. Hospodou vládne taková typicky chlapská, dobrá, bodrá nálada. Jen na ten zákaz kouření si všichni trpce stěžují.
“No jo, chlapi, ale když vono je to fakt ale hrozně škodlivý,” utrousil jsem trochu nesměle.
“Na něco člověk umřít musí,” pronesl lakonicky svatou pravdu farmář Fred a dodal, že věda stejně nic neví, protože jsou to všechno bludy. “Voni ty makovice vždycky najdou něco novýho, co tě zabije. Jeden den to doporučujou a příští zjistí, že je to škodlivý. A vůbec, vždyť je maj v kapse ty firmy, co vyráběj ty pilulky!
“Jo, jsou to všechno bludy,” připojil se do debaty chlap tenký jako bič s rukama rozbrázděnýma žílama jako provazy. “Všechno, čím nás byrokrati a vláda krmí, jsou kecy, vejmysly a lži!” řekl a, aby si spravil náladu, tak jedním rázem do sebe nalil půlitr oroseného piva. Hřbetem ruky si otřel pěnu, říhnul a dodal, že to všechno přivede Austrálii do neštěstí.
“Nejvíc se mi líbí, jak nám říkaj, že všichni ti emigranti jsou pro nás děsně dobrý, protože tím, že kupujou spotřební zboží, tak stimulujou ekonomiku. Ale to, že všechny ty ledničky a televize a kdovíco všechno, jsou vyráběný v Číně, kam jde taky profit, to už nikomu zřejmě nedojde,” řekl jeden muž a dodal, že nám věší bulíka na nos.
“To je to samý s prací. To nám furt říkaj, jak nám bude dobře, protože emigranti budou dělat jako mourovatí a to hlavně práce, kterých se my prý štítíme.”
“Jaký práce asi budou dělat, když žádná práce vlastně neexistuje,” přidal polínko do debaty další chlap. “Města jsou jima přeplněný a k nám na venkov nikdo jezdit nechce.“
“To je tim, že tady mohamedáni nikde nemaj ty jejich kostely,“ usoudil, přežvykujíce párátko, zavalitý muž stojící za barem.
“Muslimani,” ozval se doposud nic neříkající, zasmušile vypadající chlápek sedící v rohu u okna lokálu. “Ty by nám tu byl čert dlužnej. Ti nám stejně ještě jednou krky podřežou,” řekl s netajenou záští a uplivl si na podlahu.
“Anebo nám daj bombu na knír!” ulevil si napolovic s humorem další piják. “Evropa je prej už teď v prdeli. Pak jsme na řadě my,” dodal a pokřižoval se.
“Tak hele, za prve mně tady nikdo nebude plivat na zem a za druhý nechci tady slyšet žádný kecy o politice, ať už se jedná vo jakoukoliv!” zahřměl Jim od pípy. “I když tedy s váma musím souhlasit, co se týká těch bludů. Čemu teď lidi houfně věřej, je tedy fakt neskutečný,” řekl již smířivějším hlasem Jim.
“Pánové, hlavně nevěřte ničemu, co vidíte nebo slyšíte na internetu,” řekl jsem vážně. “To je samej podvod, dezinformace a hoax,” dodal jsem.
“Vo tom nám nic neříkej,” vložil se do debaty další chlap s prostým výrazem v obličeji. “Já sem nedávno četl nějakou zprávu, kde docela vážně říkali co ženskejch prej věří, že v tom máme kost! Já sem z toho byl nakonec tak zblblej, že i sám jsem tomu začal věřit, protože jak jinak by se to, že jo…Teprve můj doktor mně vysvětlil, že je to blud.”
“Jo, jen nekecej, doktor ti řekl, že tam máš gumu,” zavtipkoval další host.
To chlapy samozřejmě náramně rozveselilo. A začala hlučná debata na toto zajímavé téma. Pijáci se mohli přetrhnout, kdo řekne lepší a směšnější historku. Až přišla řada na, pro změnu inteligentně vyhlížejícího, muže, který zřejmě opovrhoval pivem, protože dal přednost zlaté whisky.
Ten se rozpovídal o tom, jak jsou někteří lidi tak naivní, že věří, že to Asiatky mají položeno horizontálně!
Chlapi koukali jako u vytržení. Tak něco takovýho ještě neslyšeli. Protože očividně nikdo neměl s asijskými ženami žádné zkušenosti, nevěřícně pokyvovali hlavami.
“No, třeba to tak je,” moudře prohodil stálý zákazník, životem protřelý pohřebák Jack Black. “Jde o jinou kulturu - jiná zem, jiný mrav.” Já v péči taky žádnou dodnes neměl, abych vám s jistotou mohl říct, jestli je to pravda nebo blud.
“Pánové”, ozval jsem se rezolutně. Věřte mně, že je to naprostej blud!”
“Jak to víš, že jsi tak chytrej,” řekl jeden chlapík. “Zdá se, že vy z toho Melbourne jste taky sežrali šalamounovo hovno,” dodal.
“Helejte, kamarádi, o tomto fakt nemá cenu mluvit. To jste fakt tak na hlavu, že nechápete, že příroda je příroda a že nás pán Bůh stvořil jako mužský a ženský a tím to vadne. Jo, někdo je malej, někdo velkej, někdo chytrej, někdo blbej, ale žádný stupidní variance, o kterých tady žvaníte, ”vysvětlil jsem nedůvěřivým farmářům. Ti se nakonec shodli, že mám zřejmě pravdu, protože když jsem z města tak jsem asi vzdělanej.
“Když jsme u tý přírody, ozval se pivo čepující Jim, tak ať mně proboha nikdo nevykládá, že je to normál, že chtěj dovolit, aby se teplouši brali, protože to je podle mýho proti přírodě,“ prohlásil nakvašeně. “To, že budou v životě hrozně víc šťastní, to je zase jeden velkej blud,” dodal.
“No já tedy nevím, ale jak to můžeš vědět, když nejsi buzík?“
“Co kamarádi víme, třeba je,“ s potměšilým smíchem řekl někdo od stolu.
Jim prohlásil, že si někdo koleduje o facku.
“Pánové, nechte toho, nedrážděte pana šéfa. Vtip je v tom, že my víme starou belu, jak se cítí. Já jsem si přečetl spoustu článků, který ty sňatky buď obhajují, nebo naopak zatracují, a jsem sám z toho jelen,“ řekl jsem rozvážně.
Nakonec se všichni shodli na tom, že to stejně nevyřeší, protože to za ně vyřeší vláda. A než ztrácet čas hádáním se o tom, co je správné a co není, je lepší si dát další rundu.
“Stejně bych ale hrozně rád věděl, jak je to doopravdy s těma Asijatkama,” zasněně prohodil ten chlápek s prostým výrazem ve tváři a zmaten si zapálil cigáro. “Na předpisy vám kašlu, protože jsou to všechno bludy,”
“Jo,” jednohlasně souhlasili náruživí kuřáci a připalovali si jeden od druhého. “Na tyhle bludy o nemocech sejříme! Jime, přines další piva a nic neřeš!“
Tuto naší nevšední debatu v kuchyni vyslechla Jimova žena Betty. Ta celá upachtěná vešla do lokálu, mrskla utěrkou o bar, podívala se na nás a jenom pohrdlivě prohlásila: “Chlapi, tak toto se mně jenom zdá. To, že jste jako malí kluci a puberťáci, mě ani nepřekvapuje. To, že jste takovým bludům věřili, ukazuje, že máte vzduch mezi ušima!” A odešla zpátky do kuchyně dodělat rudého klokana na smetaně.
Text: Ivan Kolařík
Koláže: Marie Zieglerová
