Bull – shit
Ve slévárně pracovali převážně emigranti. První, co se naučili jeden od druhého, byly australské nadávky. Vladimír takovou mluvu nesnáší. Angličtina nám stále dělala potíže, a tak nebylo divu, že docházelo k častým nedorozuměním.
Hned krátce po příjezdu do Melbourne jsme se napojili na Babtistický kostel a to nejbližší v našem okolí. Zajímavé bylo, že už o nás věděli od věřících ze Sydney, kteří se snažili, abychom se v novém prostředí necítili osamoceni. Začala nás navštěvovat jedna australská rodina. Jedno krásné odpoledne u šálku čaje Vladimír horlivě vysvětluje něco naší nové přítelkyni Pam a ona jemu.
Vtom jí říká, že všechno, co se prakticky.nyní od ní dozvěděl, je „bull-shit“. Do češtiny přeloženo: Lejno, ale v angličtině je to zdůrazněno „býčí lejno“. To aby bylo jasné, že je to opravdový nesmysl. Tato anglická nadávka je zde běžná. My Češi si nadáváme po svém a užíváme jiné vhodné nadávky ladící naší češtině.
Naše přítelkyně, která nás zatím moc neznala a ještě navíc velice nábožensky založená, vytřeštila na Vladimíra oči v údivu, co to slyší. Její manžel Don se tak nějak divně ošíval. Také cítil pohoršení nad vysloveným slovem.
Vzápětí se Pam laskavě podívala na nevinně koukajícího se Vladimíra a ptala se, jestli ví, co právě řekl? Vladimír suverénně prohlásil, že ví, že „ona nemá pravdu“, to že řekl.
Pam však trpělivě vysvětluje, že to však není hezky řečeno, že to bylo sprosté. Vladimír se zamyslel a já také. Nad tím jsme předtím nepřemýšleli. V té zatracené slévárně to Vladimír slyšel skoro za každou větou, z níž by to dávalo smysl. Cítil se velice špatně. Omluvil se Pam i Donovi, že netušil, co vlastně říká. Později si všechna slova, co neznal, raději předem ověřil a nevyslovoval je, pokud neznal pravý význam anglického slova.
Chtěl se vyhnout dalším trapasům, kterých bylo i tak dost při výuce tohoto, pro nás nového, jazyka.
* * * Nová licence
Když mne George se Stellou přijímali k nim do salónu, ukazovala jsem jim licenci a diplom ze Sydney. Nic takového neznali. Ta moje námaha a zkouška platila jenom ve státě N.S.W (Nový Jižní Wels).
Victoria měla své zákony, své dohody, své licence. Stella zatelefonovala na patřičné úřady a bylo jí řečeno, že musím dělat novou zkoušku a získat příslušné dokumenty ve státě Victoria. Úplně jsem se zhrozila. Stella s Georgem mě však ujišťovali, že mně pomůžou. Musela jsem si koupit knihu s jejich požadavky a nejenom že vyžadovali praktickou zkoušku, ale také teoretickou. Úplně mně to vzalo náladu a chuť v tomto městě něco začínat. V tu chvíli jsem se chtěla otočit na podpatku a šup zpět do Sydney. Takhle jednoduché to však nebylo. Peníze na další bezhlavé přemístění nebyly. Museli jsme něco našetřit. Dali mně termín půl roku na naučení se otázek z knihy. Bylo jich tam přes dva tisíce a s tou mojí angličtinou...?!
Po čase jsme uznala, že to tak všechno mělo být. Díky té bichli jsem se neučila termíny, které jsem dosud neznala, a to byl další dobrý skok ve výuce angličtiny.
Stalo se obdobně co v Sydney. Modely ke zkoušce se sehnaly v salóně. Nejdříve tedy teoretická zkouška, kde mně dali dvě možnosti – písemný test nebo ústní rozhovor.dala jsem přednost ústním zkouškám. Vyzpovídal mne muž italského původu. Po hodině nervového napětí se mě zeptal, jestli už jsem si naplánovala, kdy přijdu na praktickou zkoušku. Ulevilo se mi. Dal mi tím jasně najevo, že jsem prošla. Možná se mnou i cítil a přimhouřil snad obě oči, nevím dodnes, co jsem tam všechno blekotala.
Praktická zkouška následovala za krátkou dobu po teoretické a krásně zarámovaný dokument a moje licence, že mám povoleno provozovat řemeslo ve státě Victorie, visel v Salónu na stěně hned vedle diplomu Georgeho.
Už se tedy nikde nestěhuji. Nebudu přece dělat kadeřnické zkoušky v každém státě, ve kterém se v Austrálii rozhodnu žít. Připadalo mi to absurdní. Nedovedla jsem si představit, že by se něco podobného mohlo stát v Československu. Jestli se mně ještě někdy něco takového bude opakovat, budu snad nejvzdělanější kadeřnice se zásluhou a nominací na vysokou holičskou.
