Sydney
Jmenuji se Jana a píše se rok 1980. Mám narozeniny... jaká sláva! Je mně 26 let a tento den 22. říjen je vlastně jeden z nejvzácnějších narozeninových dnů mého života.
Ocitám se ve výšce 10 000 metrů nad zemí v největším letadle toho času Jumbo Jet /Australian airline. Neletím sama, sedí vedle mne můj manžel Vladimír a mé tři ratolesti – pětiletý Daniel, čtyřletý David a tříletá Diana.
Kromě nás je letadlo plné a to převážně uprchlíků z komunistického Československa a Polska. Cítím se unavená, vyčerpaná, ale blažená, že vše, co jsme si předsevzali, naplánovali, se vydařilo. Nebude dlouho trvat a přistaneme v Sydney. Nahlas si stěžuji, že mám vlastně narozeniny a ani nemám peníze, abych si koupila nějaký mok na zapití oslavy. Paní „polského původu“, která sedí přes uličku, se ke mně nakloní a polsky mně vysvětluje, že pití je zahrnuto v letence a že je třeba zavolat letušku. Rozumím jí napůl díky podobnosti slovanských jazyků, ale smysl toho, co říká, mi to dalo.
Už tedy horlivě mačkám červený knoflík nad sebou a okamžitě u mě stojí usměvavá, krásná australská letuška a ptá se, co si přeji. Anglicky zatím neumím skoro nic. Něco málo slov je mně srozumitelných, avšak větu ještě složit neumím. Vyhrknu tedy na ni: „Whisky, please“ a ještě jí mávám dvěma prsty před očima, aby pochopila, že nejenom jednou, ale dvakrát... i pro mého Vladimíra. Copak by to bylo za oslavu sám se sebou!
Dětičky nám krásně spí a my připíjíme na nový život v nové zemi, na moje narozeniny, na nové poznatky. Nemůžu se dočkat na největší dárek mého života – „Austrálii“.
* * *
Do Melbourne se už neletí
V Rakousku, kde jsme tři měsíce čekali na přijetí do Austrálie, jsme do dotazníku uvedli „Melbourne“, místo, kde se chceme usadit. Vladimír si už z Československa s Gočem a Lenkou dopisoval. Chodili s Gočem spolu do školy. Zdálo se nám, že by začátky v Melbourne, kde už někdo z vlasti žije, byly jednodušší.
Člověk míní, osud mění. Po přistání v Sydney až na letišti jsme pocítili velké zklamání. Australští úředníci s českými a polskými překladateli na nás čekali, seřazovali a usazovali do autobusů čekajících na nás emigranty. Přes překladatelku jsme se dověděli, že Sydney je pro nás konečná stanice a do Melbourne se už neletí. Prý je tam na hostelu plno lidí a vybírat si už není možné. Dělá se pro nás, co je v jejich silách, a co jsme mohli tedy dělat?
Museli jsme se smířit s tím, že začátky nás tedy čekají v Sydney. Byla již tma, když nás autobus s uplakanými, přetaženými dětmi dovezl na hostel ve čtvrti „Maroubra Junction“. Projížděl takovými škaredými ulicemi, kde byly dřevěné domky a okolo plno harampádí, na co jsme nebyli z Československa zvyklí, a Vladimír, jak na to koukal, měl z toho smutek v očích. Začal se mi omlouvat, že netušil, kam nás to dovedl.
Na hostelu nás rychle roztřídili do ubytoven. Tím, že jsme měli tři děti, byla nám přidělena ubytovna se dvěma ložnicemi, kuchyňka (malá linka)s obývákem dohromady a záchod. Sprchy na chodbě byly společné pro všechny spolubydlící. Nemohli jsme uvěřit, že tak velké prostory nám byly přechodně přiděleny, než se osamostatníme. Některé rodiny v Československu neměly ani to. Malá kuchyňská linka sloužila na to, abychom si uvařili čaj nebo kafe. Jídelna sloužící pro všechny bydlící v hostelu byla umístěna při vstupu přes kancelář a informační středisko. Hostel mimo této vymoženosti měl zdravotní středisko, školu pro emigranty s výukou angličtiny a školku pro malé děti do pěti let. Prádelna byla společná na podlaží. Také sportovní nadšenci mohli do sytosti hrát tenis nebo volejbal.
Na všechno ti Australané mysleli, aby se nám emigrantům v té jejich zemi dařilo a líbilo.
Vyčerpaní jsme ulehli a spali v jednom kuse asi šestnáct hodin. Divili jsme se, jak je to možné, že ani jeden z nás se během té doby neprobral. Zaspali jsme schůzku pro Čechy, kde nám připomínali povinnosti, závazky, informace a různé výhody. Dodatečně jsme vše získávali od českých spolubydlících, anebo na informačním středisku, kde jsme čekali na překladatelku, která měla denně vyhrazeny určité hodiny pro nás novousedlíky.
V Evropě, když jsme odlétali, se už chystalo k zimě, a zde v Sydney koncem října bylo krásné slunné počasí. Moc se nám to líbilo. Měli jsme dojem, že to tak bude pořád. Jak jsme se však mýlili, když přišlo australské léto a hodně vlhkosti ve vzduchu.
Z knihy Jany Gottwaldové.jpg)
.jpg)