Když jsem před dvěma lety trávila část dovolené v Mariánských Lázních, jedním z nádherných zážitků byla pro mě návštěva Parku Boheminium s miniaturami známých i méně známých staveb v naší zemi. Po rozhovoru s ředitelem parku Radkem Míkou vznikl článek, který vyšel v týdeníku Naše rodina (www.nase-rodina.cz), a který vám teď spolu s fotografiemi nabízím k přečtení a prohlédnutí.
Nejen za léčivými prameny
Mariánské Lázně jsou městem uprostřed lesů, městem nádherných parků. A samozřejmě minerálních pramenů – jen na různých místech města jich vyvěrá více než čtyřicet a v blízkém okolí kolem stovky.
Při toulkách městem směrem vzhůru do kopců narazíme uprostřed zeleně na jednu velkou zvláštnost – Park miniatur Boheminium. V překrásném prostředí krajinného parku tu vyrostl naučně poznávací okruh s dokonalými maketami stavebních a technických památek naší republiky.
Všechny jsou vyrobeny v měřítku 1 : 25 a citlivě zasazeny do krajiny. Autor projektu, Radek Míka, tady svůj zájem o architekturu, historii i turistiku opravdu dokonale využil. A tak se můžeme projít kolem Karlštejnu, obdivovat zámky Červená Lhota, Ratibořice, ale i telekomunikační věž na Ještědu, rozhlednu na šumavském Poledníku, selská stavení a mnoho, mnoho dalších. Celkem padesát komplexů staveb a každým rokem přibývají další. Děti nejspíš zaujmou i pohyblivé lanovky, lodě, vláčky či letadla.
Lanovkou až k nám
Z lázeňského centra sem můžeme dojet třeba i lanovkou. Ta byla také prvotním impulzem pro vznik parku. Město ji chtělo rušit, několik let byla nepojízdná a vlastně nikam nevedla. Na kopci stály vedle hotelu Krakonoš jen opuštěné ruiny sportovišť a chatek CKM, žádný park, jen zanedbané území.
„A tak jsem navrhl, co by tu mohlo být,“ vypráví Radek Míka. „Pracuji v nakladatelství turistických map a znám, jak krásný je pohled na kulturní památky shora, z letadla. A podobný zážitek jsme chtěli připravit lidem v našem parku.
Tohle místo je nádherné a dělá z našeho parku miniatur unikátní projekt. I ve světě existují miniatury, ale nikde v tak krásně členité krajině. Není tu objekt vedle objektu, ke každému dalšímu se dojde procházkou po upravených cestičkách.
Vybudovali jsme si svou dílnu, modely stavíme z plastů. Musíme pracovat s materiály, které vydrží vrtochy počasí v nadmořské výšce 760 metrů, kde metrová pokrývka sněhu není výjimkou.
Vyrobit dokonalý model je velmi složité
Vyrábět modely je velmi náročná, dlouhodobá práce, která vyžaduje preciznost a obrovskou trpělivost. Snažíme se vytvářet dokonale věrné modely, vždy nejprve shromáždíme plány, dokumentace, snímky z letadla i štosy fotografií všech možných detailů stavby. Stroje a zařízení máme úplně běžné, nakonec vše závisí na „nejlepším stroji“ – lidských rukou, řemeslné zručnosti našich modelářů. Když je model v dílně hotový, dotváříme ho v krajině tak, aby přirozeně splynul s okolím. Modelářsky dotvořit terén – to je velmi významná součást dokončovacích prací.
Náš park není obrovským modelovým komplexem, který od začátku ohromí svět. Stavby budujeme postupně, ročně přidáváme tak tři, čtyři. Nebojíme se, že bude přeplněno, zatím máme zastavěnou necelou polovinu šestihektarové plochy, kterou máme k dispozici.
Stavba potřebuje peníze, hodně peněz, v tom jsme byli na počátku trochu naivní. Mluvíme o statisících, u větších modelů o milionech. Vše hradíme ze vstupného, nemáme žádné dotace, sami sháníme sponzory a jednoduché to není. Snažíme se oslovit kraje, města, ze kterých památky pocházejí, ale vše je příliš zdlouhavé – výběrová řízení, žádosti o granty.
Na stavbě modelu Pražského hradu bychom rádi spolupracovali s vězni
Velkou výzvou je pro nás model Pražského hradu. Máme plány, dokumentaci, rozkresy. Máme promyšlené i místo, kde by mohl stát – zrušili jsme tenisový kurt, zatravnili, zadrnovali, vybudovali cestičku kolem dokola. Byl by to největší model na světě, jeho celková délka by byla 24 metrů, samozřejmě i hradní zahrady, zámecké schody… Právě jsme ve fázi hledání mecenáše, celý projekt má rozpočet patnáct milionů. Měli jsme podporu ministra Pospíšila, bohužel byl odvolán, a tak hledáme dál. Některé menší stavby komplexu měli totiž stavět vězni v rámci grantových projektů resocializace.
Naše spolupráce s Vězeňskou službou je poněkud nestandardní, ale zatím velmi úspěšná. Moc velkou důvěru v nás ten nápad původně nevzbuzoval, ale ředitel a vychovatelé věznice ve Slavkově nás přesvědčili, abychom to zkusili. A výsledky nás příjemně překvapily. Vězni postavili domky v předhradí Plzeňského hradu i několik dalších menších staveb. Jsou vděčni, tvůrčí práce je pro ně motivací i odměnou zároveň, mnohým pomáhá i zvyšovat sebevědomí. Celou stavbu to velmi urychluje, vždyť dokončení průměrně velkého modelu trvá zhruba dva roky. Model Plzeňského hradu je zajímavý i tím, že se vlastně jedná o historickou rekonstrukci už neexistující stavby. Dochovaly se jen půdorysy, takže jsme se společně s archeology a historiky snažili vytvořit podobu, která by co nejlépe odpovídala skutečnosti, kterou už bohužel není kde ověřit.
Na zimu modely rozebíráme a uskladňujeme. Je tu několik výjimek, kterým by rozebírání spíše uškodilo. Ty zakrýváme a doufáme, že je mráz neponičí. Až budeme mít „zbytečné“ tři miliony, plánujeme vybudovat zimní zahradu a v ní modely rozestavit do podoby Betlému – je to taková hudba budoucnosti.
Máme radost, když park ožívá
Ani město nám zpočátku nevycházelo vstříc. Spíš nás všichni podezírali, že tu skrytě chceme postavit nějaký kemp. A když pochopili, že se opravdu chceme držet našich plánů, měli nás za snílky. Trvalo ještě pár let, než si všichni uvědomili, že náš park patří k nejnavštěvovanějším turistickým cílům v našem městě. Vedle kolonády a Zpívající fontány i náš park láká k návštěvám lázeňské hosty, ale přitahuje i jiné turisty, kteří by do lázní jinak nepřijeli, např. rodiny s dětmi. Snažíme se město omladit, oživit. V loňském roce k nám přišlo více než sedmdesát tisíc návštěvníků a jejich počet rok od roku stoupá.
Přemýšlíme, jak návštěvu u nás zatraktivnit, nabízíme různé aktivity. V létě tu o víkendech hraje dětské divadlo, zveme k účinkování středověké kapely či lidové soubory. Největší akcí bývá každoročně již tradiční Slavnost sv. Václava. Je to jízda sv. Václava, vlajková show, souboje rytířů, oživlá keltská vesnička. Přichází vždy několik tisíc diváků. Máme radost, když náš park „žije“.
V plánu máme výstavbu kuličkového hřiště. Z historických pramenů víme, že kuličky hráli již římští císaři, byly tenkrát mramorové. I české kuličky jsou spojené s prehistorií, s dobou, kdy se začínala rozvíjet výroba keramiky. Tzv. hliněnku plánujeme dávat každému návštěvníkovi jako suvenýr z našeho parku. Chceme tu hliněné kuličky i prodávat a pořádat regulérní kuličkové turnaje.
Když jsme v červnu roku 1999 začínali, měli jsme hotových pouze pět modelů – úplně první mezi nimi byl zámek Červená Lhota, potom Ratibořice se Starým bělidlem a mlýnem, českobudějovický kostel sv. Mikuláše s Černou věží, rotundu na Řípu a vláček. Byl to takový soubor, ukázka staveb, v jakých jsme hodlali pokračovat. Setkali jsme se s velkým zájmem, ohlasy byly skvělé.
Vítáme i pomocníky
V naší dílně teď stojí dva modely. Bezděz, ten už je téměř ukončen a bude naším druhým největším komplexem. Vytvářeli jsme ho více než dva roky. Terén už máme připravený, v parku jsme vybudovali jak kopec, tak Máchovo jezero. Parkové úpravy musíme zajistit dlouho dopředu, aby se země zazelenala a vypadala harmonicky, aby vše krásně splynulo s okolím.
Druhým „čekajícím“ modelem je zámek v Litomyšli. Tady jsme se tak trochu „zasekli“ na výtvarném dokončení celého díla. Sgrafita, kterými jsou zdi zámku ozdobeny, jsou natolik obtížně znázornitelná a je jich tolik, že by naši tři modeláři měli na dlouhou dobu co dělat, a ostatní práce by stála. Když nedávno navštívil náš park hejtman Pardubického kraje, pan Radko Martínek, přislíbil domluvit spolupráci s restaurátorskou školou v Litomyšli. Pokud by se to podařilo a studenti by v rámci praxe sgrafita namalovali, velmi by nám to pomohlo.
Pomocníky nacházíme i mezi studenty zdejších středních škol. V rámci praxe ve školním roce pomáhají občas s úklidovými pracemi, přicházejí si ale přivydělat i na prázdninových brigádách. Snažíme se je připravit na to, aby vykonávali nejen zahradnické práce, ale aby byli i schopni poradit či odpovídat na nejběžnější zvídavé otázky našich návštěvníků.
Ve srovnání s ostatními zeměmi se neztrácíme
K našim stěžejním modelům patří Karlštejn. Je největší, všichni se u něj chtějí vyfotit. A představte si, model hradu Karlštejn existuje i v miniparku v Austrálii, kde manželka autora má své kořeny v Čechách. Svět je malý. Jednou bychom chtěli uspořádat setkání parků miniatur z celého světa.
S evropskými parky spolupracujeme, zejména s těmi nejbližšími – z Holandska, Rakouska, Německa. Přestože mají daleko větší tradice i podporu ze strany státu, respektují nás a mluví o nás s obdivem. Proti jejich parkům máme jednu velikou přednost – jsme totiž v opravdovém parku, krásném prostředí, kde lidé mohou relaxovat, procházet se, těšit se z nádherné přírody. Nadohled máme oboru s daňky, rozhlednu i jedinečné panorama Mariánských Lázní.
Lidé samozřejmě hledají v našem parku památky z místa, odkud k nám přijíždějí. Jihočeši Hlubokou, Jindřichův Hradec, Středočeši třeba Chrám sv. Barbory z Kutné Hory. Proč tu nejsou? Klasická odpověď – chybí nám finanční prostředky. Krásných památek v naší zemi je tolik, že o náměty na další modely nikdy nebudeme mít nouzi.
Když ředitel parku miniatur Madurodamu z Haagu, který se u nás byl inkognito porozhlédnout, prohlásil na mezinárodním fóru parků, ať se všichni zajedou do Mariánských Lázní podívat, že stojí za to Park Boheminium vidět, měl jsem velkou radost a věděl jsem, že jdeme správným směrem.“
Eva Procházková
