Cesty k demokracii
To slůvko je skloňované všemi politiky zleva doprava a zpět. Demokracie. Napadlo mne posvítit si na ně ve světle antiky a Řecka. Tam ostatně patří patrně první známý pokus o demokratickou vládu. Snad nemusím příliš zdůrazňovat, že moje povídání nemá ambici vědecké práce. Je to jenom pokus troch přiblížit antický demokratický svět našemu dnešnímu pohledu.
Vraťme se spolu zhruba do sedmého století před naším letopočtem. Tam začíná soupeření dvou městských států o vůdčí roli na tom tak významném poloostrově. Vedoucím městským státem se nejdřív stala Sparta. A nevládl tam žádný chaos, tyranie. Sparta měla svou ústavu, nikoliv ovšem demokratickou. Podle ní se celá Sparta řídila přísnou vojenskou organizací a i díky tomu se tento stát stal na čas vedoucí silou celého Řecka. Společnost se členila do tří vrstev. Spartitů, tedy plnoprávných občanů, bylo poměrně málo, perioikové byli svobodní občané bez politickch práv, obchodníci, řemeslníci. Což ovšem byly činnosti, kterými spartité opovrhovali. Postavení otroků měli ve spartské společnosti heilóti. Tam snad komentář netřeba. To byli lidé bezprávní, státní otroci. Sparta měla i dva krále a různé rady starších a její stát dlouho patřil, i díky své vojenské organizaci, k vůdčí síle poloostrova.
Přesto postupně přebíraly roli hegemona Atheny, městský stát, v němž demokracie patrně dosáhla v naší známé historii nejčistší podoby. Počátky hledejme už v roce 621 př. n. l. Drakón sepsat zvykové právo, čímž bylo zamezeno svévolnému jednání aristokratů. Nám po něm zůstala spíše „drakonická“ (tedy tvrdá) opatření. Podstatně větší podíl na vývoji demokracie měl Solón, který 594 před n.l. provedl rozsáhlou politickou reformu státu. Rozhodující pro podíl na řízení státu nebyl nyní původ, nýbrž majetek. Občané byli podle velikosti svého jmění rozděleni do čtyř tříd: nejbohatší pentakosiomedimnoi, hippeis (jezdci), zeugítai (těžkooděnci) a thétes (nádeníci), přičemž prvně jmenovaní byli nejbohatší vrstvou s nejvíce politickými právy, ale současně i s nejvíce povinnostmi. Jen oni mohli zastávat úřad archónta, zároveň museli ale hradit nákladné náboženské slavnosti.
Přeskočím trochu krátké období Peisistratovy tyranie, podívejme se na Kleisthenovy reformy, protože ty prakticky znamenaly zrod athénské demokracie. Především zbavily rody tradiční moci a důraz položily na majetek. Všichni plnoprávní občané nad třicet let obdrželi, nezávisle na svém majetku nebo stavu, rovná politická práva, jen ženy, otroci a usedlí cizinci zůstali z tohoto uspořádání vyloučeni. Lidové shromáždění ekklésiá, vydávalo zákony a řídilo státní záležitosti prostřednictvím usnesení schválených většinou svých členů. Výkonným orgánem byla „rada pěti set“ búlé. Nechci zabíhat do přílišných podrobností, třeba jak vypadaly fýly, si každý může dohledat, o ostrakismu jsem už psal.
Těžko pochybovat o tom, že athénská demokracie je předobrazem té evropské. Nejen tím, že byla opravdu přímá. Zdá se, že na pahorku hory Pnyx se scházelo v prvním období přes šest tisíc svobodných občanů, v tom posledním už přes třináct tisíc.
Pokusil jsem se stručně a letmo ukázat zrání antické demokracie. V další části o Periklovi zkusím trochu obecněji připomenout dobu, která byla doslova těhotná myšlenkami nejznámějších antických filozofů.
***
Zobrazit všechny články autora