Když se o loňských Vánocích objevil pod stromečkem katalog poznávacích zájezdů Čedoku a následovalo manželovo vybídnutí, abych něco vybrala, bylo mi okamžitě jasné, co budu hledat. Loni jsem pro klid v rodině vyměnila kýženou Provence za Bretaň a Normandii (a po pravdě přiznávám, že jsem nelitovala ani chvíli), ale touha uvidět Provence ve mně dřímala nadále.A protože ono „něco“ nebylo nijak specifikováno, začala jsem v katalogu ihned hledat oddíl věnovaný Francii. Po chvíli listování jsem našla to, co jsem hledala. Zájezd nesl název Báječná Provence a měl trvat 7 dní. Mohli jsme si vybrat ze dvou termínů: přelom května a června, nebo začátek září. A tady jsem se dopustila osudné chyby. Provence totiž v mé představě splývala s modře kvetoucími lány levandule.
Usuzovala jsem tedy logicky (aspoň jsem si to v té chvíli myslela), že levandule, stejně jako většina slušně vychovaných bylin, bude kvést v květnu až červnu, a zvolila jsem červnový termín. Když jsem pak asi měsíc před odjezdem náhodou zjistila, že levandule kvete až o prázdninách, a že ji tedy v květu mohu uvidět nanejvýš na fotografii, zalil mou duši šedý smutek. Ale beznaději jsem nepropadla nadlouho. Ostatně – naděje umírá poslední, není-liž pravda?
Věci nabraly ten správný směr a spád, a tak jsem konečně 1.února letošního roku třímala v ruce potvrzení o zaplacení zájezdu. Do odjezdu sice zbývaly čtyři měsíce, ale já se pomalu začala připravovat. Především jsem se zaměřila ve velkém průvodci po Francii na oblast Provence a daný oddíl přečetla velmi svědomitě. Následovalo zakoupení průvodce , který vešel do kabelky a byl nošen stále s sebou. Všechna místa v něm, jež jsme měli navštívit, a vše, co v nich mělo být zajímavé, jsem označila žlutým zvýrazňovačem. No a konečně jsem se pustila do „Obrázků z Provence“, které napsal Jan Šmíd.
Jak se čas odletu blížil, docházelo mi, že zájezd, který byl označen jako sedmidenní, je ve skutečnosti pětidenní. Ten první den jsme odlétali z Prahy až kolem 21. hodiny, zatímco poslední den pro nás začal s prvním kuropěním, neboť letadlo startovalo již o půl 7. ráno. Ale i s tímto faktem jsem se vyrovnala. Kufr jsem nabalila tričky a dalšími letními proprietami, neboť jsme přece letěli do slunné Provence! Konečně nastal kýžený den. Cesta do Prahy utekla a večer jsme byli – podle pokynů v 18.30 – na letišti. Vyzvednutí letenek (jedna z nich slibovala místo u okýnka) a odbavení proběhly bez zádrhelů, nezabil mne ani fakt, že jsem za plechovku colly zaplatila 80 Kč, a už jsme slyšeli pokyny k nástupu do letadla směřujícího do Marseille. Tady mne čekalo menší zklamání. Manžel se vecpal na sedadlo A, což je místo u okna, s odůvodněním, že on přece bude fotit. A tak jsem cestu do Marseille, jež trvala asi hodinu a tři čtvrtě, absolvovala v pozici sardinky. Zleva se „křídlil“ manžel (ostatně moc toho nenafotil, protože asi po 20 minutách už mohl fotografovat leda tmu), zatímco muž sedící z pravé strany si na svém sedadle počínal jako doma, tj. rozvaloval se, a já si v těch chvílích přála mít tloušťku listu papíru.Vystupovala jsem tedy (přibližně v 23 hodin-neboť jsme letěli s nějakým tím zpožděním) v Marseille mírně placatá, ale živá!
Na kufr jsme tentokrát čekali „jen“ asi 20 minut, v příletové hale si nás vyzvedl průvodce - od pohledu sympaťák - a vedl nás před budovu letiště, kde nás čekal autobus Čedoku, v němž jsme měli absolvovat pětidenní cestování. První překvapení bylo, když jsme zjistili, že v Marseille těsně před naším příletem pršelo. Co pršelo! Lilo jako z konve! A co víc, že pokračování na sebe nedá dlouho čekat. Průvodce nás hned „utěšil“: „Doufám,že si vezete lepší počasí! V Provenci už týden leje, Rhóna má na části toku vyhlášený třetí povodňový stupeň. Pamětníci v Provenci takové počasí nepamatují.“
Ještě jsme se nevzpamatovali z této „jobovky“, když jsme koukli pod nohy a nestačili uskakovat. Přímo před východem se totiž rozlévala po mokré dlažbě ohromná kaluž krve, kterou ještě déšť nestačil smýt. Snad prý památka na nějakou pouliční šarvátku. V tu chvíli jsem si vzpomněla, že Marseille údajně patří k nejnebezpečnějším městům, a byla jsem docela ráda, že nás autobus odváží na nocleh docela dost daleko od Marseille.
Místo našeho prvního noclehu leželo na samém okraji města Aubagne (v tu chvíli mi ani nedošlo, že právě tato místa jsou spojena s Marcelem Pagnolem), hodinku jízdy od Marseille. A protože půlnoc již minula, nenechali jsme se rozházet ani zjištěním, že budeme nocovat v „plechovém“ hotelu (jak tento typ poněkud stísněných hotýlků, jež známe spíš jako hodně podobné „formule“, trefně nazvala jedna účastnice našeho zájezdu), a spěchali jsme na kutě. Den, který nás čekal, sliboval docela náročný program…
l 7. ráno. Ale i s tímto faktem jsem se vyrovnala. Kufr jsem nabalila tričky a dalšími letními proprietami, neboť jsme přece letěli do slunné Provence! Konečně nastal kýžený den. Cesta do Prahy utekla a večer jsme byli – podle pokynů v 18.30 – na letišti. Vyzvednutí letenek (jedna z nich slibovala místo u okýnka) a odbavení proběhly bez zádrhelů, nezabil mne ani fakt, že jsem za plechovku colly zaplatila 80 Kč, a už jsme slyšeli pokyny k nástupu do letadla směřujícího do Marseille. Tady mne čekalo menší zklamání. Manžel se vecpal na sedadlo A, což je místo u okna, s odůvodněním, že on přece bude fotit. A tak jsem cestu do Marseille, jež trvala asi hodinu a tři čtvrtě, absolvovala v pozici sardinky. Zleva se „křídlil“ manžel (ostatně moc toho nenafotil, protože asi po 20 minutách už mohl fotografovat leda tmu), zatímco muž sedící z pravé strany si na svém sedadle počínal jako doma, tj. rozvaloval se, a já si v těch chvílích přála mít tloušťku listu papíru.Vystupovala jsem tedy (přibližně v 23 hodin-neboť jsme letěli s nějakým tím zpožděním) v Marseille mírně placatá, ale živá!