Islám zakazuje zobrazovat lidské tělo, proto se také islámský výtvarný projev omezuje na nekonečnou spleť rostlin případně kaligrafického písma, a někdy dokonce kresbu zvířat převážně ptáků. To je hlavní důvod, proč se muslimové nechtějí nechat fotit. Milý fotografe, věz, že jim vyfocením bereš duši a to přece nechceš! Mám doma několik fotek třeba babky na oslíku, jak se zlobí, že ji někdo fotí.
Od pobytu v severní Africe, kde se za focení platí, mám v sobě jakýsi blok, a tak se případné osoby, kterou chci fotit, raději zeptám, zda smím.
To je dlouhý úvod, ale musela jsem jej napsat, aby bylo jasno, proč jsem si Berberky ochočovala. Chtěla jsem si je docela prozaicky vyfotit, protože byly malebné a nějakým tajemným kouzlem mne přitahovaly. U Akabského zálivu Rudého moře jsem měla čest bydlet několik dní v obrovském hotelovém komplexu, podle mého odhadu asi pro tisíc hostů. Představte si horskou krajinu Sinajského poloostrova, krajinu vysokých drolivých červených skal kamenité arabské pouště, kde mají problém s vodou snad i akácie v kontrastu s luxusním hotelem. Svou velikánskou hotelovou náruč s vyhřívaným bazénem a pečlivě ošetřovanou zelení má otevřenou k moři. Pláž s vzrostlými datlovými palmami, s navezeným a denně uhrabávaným pískem a řadami lehátek, končí na obou stranách plotem. Do hotelu je přístup pouze přes bezpečnostní rámy a u vstupu trvale sedí uniformovaní ozbrojenci, kteří všechny příchozí pečlivě kontrolují. Chci chápat, že je to nezbytné. Ale protože moře se nedá zavřít plotem, je hranice hotelové pláže ohraničena položenými kmeny palem. U každého konce plotu sedí na židličce rovněž ozbrojená uniformovaná stráž.
V takovém místě se nedá dělat nic jiného než jíst, spát, případně jinak si krátit dlouhou chvíli. Někteří hosté nevytáhnou paty z luxusu čisťounkého bazénu. Moře je poměrně studené a trvale vyzdobeno černou vlajkou. Vstup jen na vlastní nebezpečí. Korálové útesy jsou nepopsatelně kouzelné, plné barev a života, a tak až teprve teď chápu, proč se na nich tolik lidí utopí. Však si ještě dnes škrábu zraněnou nohu o nějaký korál. Téměř stále funí nepříjemný vítr, a proto případní zájemci o moře si staví z lehátek zástěny. Přece nebudu ležet u bazénu, to jsem mohla zůstat někde doma a vůbec suchozemce vždy přitahuje moře!
Hned první den jsem si všimla, že jakmile se některý hotelový host přiblíží k plotu, tak za plotem začnou nějaké černě zahalené postavy mávat šátky. Ano, lákají zazobané turisty blíž k "demarkační čáře", která odděluje blahobyt od okolního světa. Neumím posoudit, která strana plotu je bohatší a o co. Ti za plotem, nebo před plotem.
Překročila jsem ježatý palmový kmen a pod dohledem strážce sedícího na židli, jsem se začala zajímat o skupinu černě zababušených žen. Sedí na zemi a na šátcích před sebou mají na prodej dřevěné náramky, blbůstky z korálků, vyřezávané sloníčky a hebounké šátky pošité korálky. Většina „oplavkovaných“ žen v hotelu už chodí přehozena nějakým velikánským šátkem z hebounké průsvitné látky, pošitým korálky.
Tak odtud je mají! Deset dolarů kus – našich sto sedmdesát korun – materiál, práce.
Kolikpak si tyhle osůbky vydělají, sedí za plotem od rána do večera. Jsou ještě doplněny naparáděným velbloudem, který je majetkem muže vzhledu bezzubého Omara Šarifa a který nabízí projížďku na tomto „pohyblivém žebříku“ v ceně od pěti do deseti dolarů.
Nechci ani šátek, ani korálky, nechci ani projížďku na velbloudu. Umí „Jak še maš?“. Já v jejich řeči ani to. Prohlížím si vystavené zboží a přemýšlím jak je přemluvit k focení. Nabízí a předvádějí mi svoje obchůdky rozložené na zemi. Snažila jsem se být velepřátelská a vysvětlovala jsem jim, že jedu na týden pryč - Petra, Ammán, Jeruzalém - a až se vrátím, že určitě nakoupím. Protože mi bylo velice nepříjemně mezi zahalenými ženami v plavkách, šla jsem se převléknout do plátěných zelených šatů až na paty a znovu jsem přelezla kmen palmy. Můj oděv okamžitě kvitovaly s povděkem, alespoň jsem si to namýšlela. Protože jsme měli placenou jenom polopenzi, tak jsem s sebou z domova vláčela hromadu velkých čokolád na vaření, takže při druhém přelézání palmy jsem všech pět žen obdarovala čokoládou. Nevšimla jsem si, že je s nimi i jeden muž-prodejce v modrém šátku, který se držel stranou, ale taky se domáhal sladkosti. Posunky jsem mu vysvětlila, že není ženská a tak má smůlu.
Po návratu z ,,poznávačky" jsem se zase vystrojila do zelených šatů, aby mne dámy poznaly, nabrala jsem ze svých zásob několik kusů čokoládové Dellissy a šla se kamarádit. Ještě jsem nebyla za palmou a černé postavy okamžitě všechny vyskočily a jaly se mne bouřlivě objímat (že by ta čokoláda?).
Dala jsem každé jednu Dellissu, „Modrému šátku“ dvě s posunkem, že jsem na něj naposled zapomněla, a jednu hlídači na židli. To nečekal, málem z toho dostal šok! Od té doby seděl ke mně zády!
Byla jsem pozvána, abych si k nim přisedla, takže jsem se začala kamarádit. Znám už seznamovací rituál, když jsou účastníci „němí“. Ukážu významně rukou na sebe a řeknu své křestní jméno „Maria“. Ostatní je opakují a pak ukazují na sebe a říkají svá jména, která někdy neumím reprodukovat, a tak je z toho plno smíchu. Neviděla jsem jejich obličeje, jen oči, a proto jsem se jen dohadovala, jak jsou asi staré.
Jedna pro mne nejstarší žena měla ještě přes obličej pověšený další šátek s našitými lesklými „penízky“ a občas jí zpod šátku trčely šedivé kudrnaté vlasy. Měla také už hodně vybledlé oblečení na mnoha místech neuměle zaštupované. Nejmladší žena byla zase nejvíc zahalená a látka kolem očí byla hebounká a vyšívaná do krajek. Také její oděv byl hebký a zánovní. Všimla jsem si, že nejstarší žena, kterou jsem začala oslovovat Mama měla neskutečně vrásčité a hluboce do krvava rozpraskané ruce. Zeptala jsem se, zda bych si mohla její ruce vyfotit. Kupodivu souhlasila. Natáhla ruku, jenže ostatní její ruku překryly svýma rukama, a tak z mé vymyšlené aranže nebylo nic. Přinesla jsem si hojivý krém a milé Mama jsem do obou rukou opatrně vmasírovala půl tuby. Pak jsme nějak zapředly hovor, kolik která máme dětí. Já dvě, mladá krasavice taky dvě, ostatní po čtyřech, jen jedna řekla deset a vyvolalo to bouřlivé veselí. Ne, taky jen čtyři!
A kde jsou děti, jak jsou veliké? Děti jsou ve škole a přijedou zítra. Už mám od nich na rukou a na krku nejrůznější korálky, každá mi musí něco dát. Byla jsem pohoštěna velice sladkým čajem v upatlané skleničce. Začíná být zima a já odcházím na svou stranu - za plot.
Druhý den je pokračování našeho kamarádění se. Napřed se důkladně poobjímáme. Mama mi ukazuje ruce, že je má hebčí. Vyžebrávám od známých další krémy, které jí dávám s tím, že si je musí natírat.
Smím fotit. Jenže sluníčko je ze špatné strany, dámy se dokonce začínají předvádět. Nejmladší se jmenuje Selme a znázorňuje, jak hraje na plechovou píšťalku, další se jakoby zhlíží v zrcátku – jenže bych potřebovala filtry. To nevadí, nějaké fotky mám. Mám i fotku tamního Omara Šarifa a jeho velblouda i Modrého šátku.
Kde ti lidé bydlí? Kam v té pustině chodí pro vodu? Co jedí?
Nemohu zapomenout na jednu příhodu. Jeden den ráno byla s mými ženskými ještě jedna mladší, skoro dítě, méně zahalená. Podívala jsem se na ni a bylo mi vysvětleno, že je z opačné strany pláže. Doteď musím myslet na to, že ta dívčina musela obejít celý hotelový komplex (tipnu si - čtyřicet hektarů), aby se dostala na svou stranu, nesměla projít mořem kolem pláže.
Stejně jsem se nemohla smířit s tím, že celou dobu jsem se kamarádila s beduínkami pod bedlivým dozorem strážce. Co by se stalo, kdybych některou ženu vzala za ruku a vzala ji na druhý konec plotu? Jsem naivní? Kdo staví nepřekonatelné bariéry? To nám diktují pomatení náboženští radikálové? To se máme všichni vzájemně bát? Nebo se majitel hotelu bojí, aby tito chudí lidé neobtěžovali hosty a nekradli? To je horší jeho hotelový personál.
Nějak tomu nerozumím a za těch několik dní nemohu vniknout do tajů tamního soužití. Abych byla spravedlivá, musela bych vyzpovídat majitele hotelu. To nejde! Jsou tu jen moje pocity. Jedno ale vím jistě, tam někde v poušti jsou drobné zahalené ženičky, které mi udělaly radost, s kterými mi bylo dobře, a za kterými bych se hned vrátila a už bych i věděla, čím je obdarovat.
lehátek, končí na obou stranách plotem. Do hotelu je přístup pouze přes bezpečnostní rámy a u vstupu trvale sedí uniformovaní ozbrojenci, kteří všechny příchozí pečlivě kontrolují. Chci chápat, že je to nezbytné. Ale protože moře se nedá zavřít plotem, je hranice hotelové pláže ohraničena položenými kmeny palem. U každého konce plotu sedí na židličce rovněž ozbrojená uniformovaná stráž. 
ženami v plavkách, šla jsem se převléknout do plátěných zelených šatů až na paty a znovu jsem přelezla kmen palmy. Můj oděv okamžitě kvitovaly s povděkem, alespoň jsem si to namýšlela. Protože jsme měli placenou jenom polopenzi, tak jsem s sebou z domova vláčela hromadu velkých čokolád na vaření, takže při druhém přelézání palmy jsem všech pět žen obdarovala čokoládou. Nevšimla jsem si, že je s nimi i jeden muž-prodejce v modrém šátku, který se držel stranou, ale taky se domáhal sladkosti. Posunky jsem mu vysvětlila, že není ženská a tak má smůlu. 
měla neskutečně vrásčité a hluboce do krvava rozpraskané ruce. Zeptala jsem se, zda bych si mohla její ruce vyfotit. Kupodivu souhlasila. Natáhla ruku, jenže ostatní její ruku překryly svýma rukama, a tak z mé vymyšlené aranže nebylo nic. Přinesla jsem si hojivý krém a milé Mama jsem do obou rukou opatrně vmasírovala půl tuby. Pak jsme nějak zapředly hovor, kolik která máme dětí. Já dvě, mladá krasavice taky dvě, ostatní po čtyřech, jen jedna řekla deset a vyvolalo to bouřlivé veselí. Ne, taky jen čtyři! 