Za teplem na Kapverdy
Po šestapůlhodinovém letu Boeing 737 začíná klesat. Pod námi se objevuje cíl naší cesty, ostrov Sal v Atlantiku. Je celý ponořen v odstínech hnědi, okrem počínaje a tmavou, až skoro černou barvou, konče. Vidíme břehy otloukané mohutnými zpěněnými vlnami, tři výrazné sopečné kopečky, stužku dálnice, po níž uhánějí nepočetné automobily a autobusy. Na pobřeží pár vesniček a stavenišť, uvnitř kamenitou poušť bez stopy zeleně. Letadlo dosedá na ranvej, jsme na místě.
Zeměpis a dějepis
Podkova devíti Kapverdských ostrovů se nachází v Atlantiku, asi 500 km západně od afrického Senegalu, jižně od ostrovů Kanárských. Leží skoro na rovníku, dokonce níže než některé ostrovy v Karibiku. Jsou sopečného původu, nejvyšší bod je na ostrově Fogo, Pico de Vulcao 2829 m n.m. Naposledy soptil v roce 1951, menší výbuch byl v roce 1995.
Ostrov Sal, nazvaný podle soli, která se tu těžila, má rozlohu pouhých 216 km čtverečních a jeho nejvyšší vrchol, Monte Grande, měří pouhých 406 m.
Počasí je tu poměrně stálé, nejchladněji je v lednu, kdy je ve dne 24 stupňů, nejtepleji v září, kdy tu bývá 30. Voda v moři je nejchladnější mezi únorem a dubnem, kdy dosahuje pouhých 20 stupňů, v září a říjnu mívá 25, ale častěji tu prší. V době našeho pobytu v prosinci byla chladnější než v pražských krytých bazénech (26), měla jen 22 stupně. Jak vidno, oceán teploty vyrovnává a silný vítr činí i velké teplo snesitelným. Slunce svítí na jaře deset hodin, v prosinci jen osm.
Je zajímavé, že tu neexistují řeky, rybníky či jezera. Ostrovy trpí suchem, užitková, ale pro domácí pitná voda, se získává energeticky náročným odsolováním vody mořské.Cabo verde znamená zelený mys, ale takový tu nenajdete. Ten se nachází v Africe, v Senegalské republice, odkud se vydávali dobrodruzi na své cesty do Atlantiku. Kapverdské ostrovy objevili Portugalci okolo roku 1460 a jejich historie je bohatá na smrt i násilí. Obyvatelé trpěli nájezdy pirátů, hladomory a nepřízní živlů. Ostrovy byly poslední stanicí na objevitelských cestách do neznáma i překladištěm černých otroků na cestě do Brazílie a severní Ameriky.
V roce 1975 země získala nezávislost na Portugalsku, prvotní záměr na vznik jednotného státu zahrnujícího Kapverdy a další bývalou portugalskou kolonii (Guineu-Bissau) však ztroskotal. Až do konce 80. let měla země nedemokratický režim s jedinou povolenou politickou stranou. Teprve v únoru 1990 kapverdský režim ohlásil přechod k pluralismu.
Dorozumívacím jazykem je portugalština, mluví se však i kreolsky. Vláda se pokoušela z kreolštiny udělat úřední jazyk, což se však nezdařilo, protože na každém z ostrovů je kreolština odlišná. Obyvatelstvo je povětšinou černé a najdete tu černochy černočerné i skoro bílé. Obyvatelé se oblékají evropsky, trenýrky, trička, džíny, ale i tradičně, do barevných šatů s ornamenty, podobných pyžamu. Nezaměstnanost je minimální. Turistické komplexy, obchod, stavebnictví, doprava, služby poskytují stále nové a nové pracovní příležitosti.
Jaké to je?
Skutečnost, že na ostrově není mnoho zajímavého a nefungují tu naše mobily způsobuje, že tu je dostatek času vychutnávat život, plýtvat časem a nebýt ve stresu. Heslo NO STRESS! se stalo prvotřídním propagačním nástrojem a oblíbeným popisem triček. A opravdu. Nepřivedou-li vás do varu maličkosti, jako že si musíte míchat ranní kávu polévkovou lžící, jinou v našem hotelu neměli, nebo, že prkénko na WC se dá zdvihnout pouze do 88 stupňů, největším problémem je si vybrat z širokého výběru poledních nebo večerních jídel. Rozčilovat se můžete, že jsou vysoké vlny a těžko se dostáváte do moře, ale hned vás uklidní široká poloprázdná pláž zlatého jemného písku nebo pohodlné závětří na lehátku u hotelového bazénu s mořskou vodou. Těšit se můžete na celodenní výlet do hlavního města Espargos (Chřest), na drkotání japonským autobusem po kamenité poušti, při němž se řidič vyhýbá střídavě kamenům a dírám. Pak náhle zastaví, vystoupíte a shlédnete v dáli prospekty slibovanou fatu morganu, kdy se nad tetelícím pískem rýsuje vodní hladina. Můžete se vykoupat v jezerní skalní proláklině a shlédnout v roklince modré mořské oko, či těšit se z oběda s čerstvými rybami ve vesnické restauraci. Pak vás čeká návštěva 900 m širokého kráteru s přitékající mořskou vodou, která se odpařuje v umně oddělených políčkách. V jednom z nich se můžete vykoupat a
radovat se, že je skoro totožná s Mrtvým mořem. (Brr! Vykoupeme se v tom, oni to usuší, a pak si s tím osolím polévku). Kdysi proslavený „zlatý důl“ zásobuje dnes solí pouze ostrovany. Byli tací co válení u moře či bazénu vystřídali výletem do pouště na čtyřkolkách či bugatkách, jiní, jako my, jsme dali přednost výletu na plachetnici.
Ten skutečně patřil ke zlatému hřebu pobytu na Salu. Autobus nás odvezl do přístavního městečka Palmeira, kde nás gumový motorový člun přepravil na 25 m dlouhou plachetnici. Anglicky nás uvítali italští majitelé, kteří sem pluli z Benátek dvaapůl měsíce. Byli jsme zuti, další svršky (kromě plavek, samozřejmě) jsme uložili v kabince. Ulehli jsme na lehátka na palubě a vypluli. Slunce hřálo, aparáty cvakaly, hostitelé podali svačinku. Větřík byl snesitelný, však jsme kvůli němu museli změnit termín. Obepluli jsme kus ostrova, zakotvili, se zapůjčenými ploutvemi a brýlemi jsme obhlédli dno a pokoušeli se chytit nějaké ryby. S nepříliš velkým úspěchem bylo počítáno, a tak jsme s požitkem slupli polévku, špagety s rybou, zapili vínkem či colou apod., dle chuti, spapkali zeleninku a dorazili se pravou italskou kávičkou s moučníkem.
Pak se někdo slunil, jiný chytal ryby. Pohoda non plus ultra. Na zpáteční cestě nám černý 
lodník zahrál na africký buben a našlo se pár odvážlivců, (já samozřejmě jako první), kdo se pokoušel bubnovat s ním. Přiznávám, že jsem to nezvládl právě nejlíp, našli se lepší. Pomyšlení, že doma je Nečas a mráz podtrhovalo pohodu.
Povalování u hotelového bazénu či na pláži zpestřují animátoři a pohledné mladé černé animátorky. Trpělivě se pokoušejí vás naučit kapverdské tance funaná a coladéra. Dopoledne i odpoledne se koná půlhodinový vodní tělocvik v bazénu, jindy vám ukáží, jak se střílí z luku, což jsem si také poprvé v životě vyzkoušel. (Modřina na paži už bledne.) Na pláži je možné si zahrát fotbal v písku, popř. volejbal, ale ten jsem neviděl, protože zpravidla foukal tak silný vítr, že by to ani nešlo. Na každý den večer byl v restauraci Salinas přichystán program, tance, show apod., ale přiznám se, že mě slunce, voda, vítr (a dobrá strava) natolik zmohly, že jsem toho příliš nevyužíval.
Samozřejmě jsme několikrát navštívili přilehlé městečko Santa Maria. Původně to byla rybářská vesnice, ale turismus ji už skoro zničil. Již cestou po pláži se k vám přilepí místní výrostci a navazují kontakt. Ovšemže je nezajímáte vy, i když se vyptávají odkud jste a přivádějí vás do rozpaků podáním ruky, kterou těžko můžete odmítnout. Upozorňují, kde co je, aby nakonec např. ukázali fotku své rodiny a poté rodinného krámku se suvenýry, kam se mermomocí snaží vás zavléct. Ani jsem nemusel předstírat, že neslyším, většinou to po chvíli vzdali. V krámku s „uměleckými předměty“ 
afrického původu, většinou všude stejnými, musíte dlouho a vzrušeně smlouvat, abyste z obchodu učinili důstojný akt, z něhož nakonec oba účastníci odcházejí spokojeni. Vy, že jste dosáhli dvoutřetinové slevy z původní ceny, prodávající z potěšení, že po dlouhém smlouvání na vás přece jen vyzrál a vydělal. Taková jsou pravidla hry zvané obchod.
S cenami je to na Salu těžké. Na ostrově pěstují jen trochu rajčat a hlávkového salátu, jinak se všechno musí dovážet. Ze sousedních ostrovů pitnou vodu, pivo a alkohol, možná trochu zeleniny. Hlavními dodavateli potravin jsou však Brazílie, Portugalsko a Evropa vůbec. V Santa Marii je hodně krámků s poživatinami, některé dobře zásobené, v jiných, začínajících, je na policích jen málo druhů zboží. Ocenili jsme radu slečny z cestovní kanceláře, která nám doporučila ono all inclusive, které nás zbavilo mnoha 
starostí s nakupováním a přineslo i potěšení z „bezplatné“ ochutnávky mnoha neznámých jídel i exotického alkoholu.
Co bude dál?
Při procházce městečkem i okolím vyvstává mnoho otázek. Zdá se, že se realitní kanceláře a developpeři na Salu úplně zbláznili. Nejen v městečku, ale i okolí vykoupili veškeré pozemky a staví se o závod. Na místě rybářských domků rostou dvou i třípodlažní penziony, v okolní poušti hotelové komplexy ohromných rozměrů. Chápu, že kilometry dlouhá široká písková pláž láká. Ale většinu našeho pobytu foukal tak silný vítr, že vlézt do moře bylo velmi riskantní, tím spíš, že nikde nebyli zachránci ani loďka, která by pomohla vytáhnout topící. Na evropských plážích by vlál po celou dobu černý prapor se zákazem vstupu do moře. Z vln a větru se mohli těšit jen ti, co provozují parasailing či kitesurfing. Nechat se vléci 40km rychlostí padákem po vlnách musí být opravdu zážitek. Když si člověk domyslí, že by na ostrově bez vody a produkce potravin mělo pobývat několik desítek tisíc turistů dopravených letadly, připadá mi to jako holý nesmysl. Elektřina se vyrábí z dieselagregátů z dovezené nafty. Větrníky jsou tu tři, jeden nefunguje, má utržená ramena. Sluneční kolektory jsem nikde neviděl.
Nu což. Prodávají se pozemky na Měsíci, proč by se neprodávaly na Salu? Když můžeme u nás vyrobit na Šumavě umělý sníh, dovézt ho 60 náklaďáky na Hradčanské náměstí k jednomu závodu v běhu na lyžích, proč by nemohli na Salu postavit obří komplexy pro turisty toužící po exotice?
Naskýtají se i další otázky politické a sociologické. Není to nová forma kolonialismu, když domácí černé obyvatelstvo bude téměř bez výjimky posluhovat bílým turistům? Ale to nechme koňovi, má větší hlavu.
Závěr
Užili jsme si tepla, mořské vody a dobrého jídla mezi příjemnými, věčně usměvavými lidmi. Nelitujeme dlouhé cesty ani vysokých nákladů. Ale jednou nám to stačilo, příště raději zase jinam.
Pokud nám to zdraví, Bůh a finanční prostředky dovolí.
Text a foto:Ivo Krieshofer
Popisky k fotkám:
Kapverdy a Sal
Fronta na pitnou vodu
V solném kráteru
Bubeník
Obchůdek s názvem "BINEC"
Suvenýry
Další fotografie si můžete prohlédnout zde
Další články autora:
