Před druhou hodinou odpolední opouštíme středověký Locronan a vydáváme se severovýchodním směrem, kde nás ve střední Bretani čekají proslulé kalvárie. Právě Bretaň má unikátní kalvárie s kamennými plastikami, jež vyprávějí o Kristově utrpení. Cesta vede po nejvýznamnějších farních okrscích (nebo-chcete-li-farních dvorech), které byly na konci středověku díky vzájemné řevnivosti bohatých soukenických měst vyzdobeny jedinečnými uměleckými díly.
Naší první zastávkou je městečko Pleyben. Hned u kostela, který zaujme výzdobou stropu - ten je vyzdoben jako nebeská klenba, stojí velkolepá kalvárie. Vznikala během celého století (1550-1650), obsahuje 200 sošek a pracovalo na ní několik generací. Sošky jsou propracovány velmi detailně-rozeznali jsme i slzy žen ukládajících Krista do hrobu.
Opouštíme Pleyben a míříme k dalšímu místu, kde čeká druhá kalvárie. Ale dříve, než se tam dostaneme, čeká nás „horolezecký výstup“. Průvodkyně nás totiž informuje, že vystoupíme na druhou nejvyšší horu Bretaně. V autobuse to zašumí, lidé se otáčejí a marně očima hledají v rovné, jen místy mírně zvlněné krajině něco, co by bylo možné nazvat horou. Když ale průvodkyně dodá, že nejvyšší bretaňská hora měří 384 m a kopec, na nějž polezeme my, má celých 380 m, senioři si viditelně oddychnou. Zastavujeme u úpatí kopce a před sebou vidíme v trávě nepravidelné, ne moc udržované schodky vedoucí ke kapličce na vrcholku. Tak to je Mont-Saint-Michel. (Pozor, neplést si se slavným normandským jmenovcem!) Vydávám se sebevědomě vzhůru, ale od poloviny stoupání začínám funět a viditelně zpomaluji. Nahoru jsem samozřejmě vystoupila, ale přestávám se na výšku 380 m dívat přezíravě. Pohled, který se nám na vrcholku naskytl, stál za to funění. Ani docela silný vítr nám nevadí. Kam oko dohlédne, rozprostírá se jen nepatrně zvlněná krajina, porušovaná modrými oky rybníků či vodních nádrží a nepříliš rozlehlými lesíky. Fotoaparáty cvakají ostošest. Ještě zběžně zkontrolujeme starou šedivou kapli z kamenů, která neobsahuje prakticky žádné vybavení, a navíc louže na zemi uprostřed sděluje, že ani střecha už nebude asi moc v pořádku, a sestupujeme zpět k autobusu. Potkáváme hodně turistů-samozřejmě Francouze, ale i Němce, Američany a samozřejmě nezbytné Japonce.
Saint-Thégonnec, to je další městečko honosící se krásnou kalvárií. I zde jsou sošky vypracovány velmi pečlivě a zobrazené scény nepostrádají dramatičnost-dva vojáci políčkují svázaného Ježíše, smutek lidí při ukládání do hrobu… Půlhodina na prohlídku a už nasedáme do autobusu, který nás veze na západ, do města Dinan, kde nás čeká nocleh.
Do Dinan přijíždíme již na prahu večera. Autobus zůstává stát na náměstí, v jehož blízkosti se má „náš“ hotel nacházet, a průvodkyně vybíhá, aby hotel vyhledala. Nás se zatím pozvolna zmocňuje obava, neboť v rohu náměstí jsme uviděli prastarý patrový hrázděný dům, který, jak se zdá, stojí z posledních sil, ale nese hrdý název Hotel. Že by tohle měl být slibovaný čtyřhvězdičkový hotel?! Naštěstí nebyl. Průvodkyně se vrací a posílá nás asi o 50 m dál, do boční ulice, kde stojí hotel vypadající o poznání zachovaleji. U recepce vznikne skrumáž, protože dýchavičný výtah pojme jen 2 lidi se zavazadly, a nás je přes 30. A tak se raději chápeme zavazadel a funíme opět. Tentokrát do druhého poschodí. Rychle se ubytujeme a scházíme do jídelny k večeři. Dnešní menu bylo zřejmě speciálně upraveno pro ty, kdo trpí zácpou. Salát bohatě politý majonézou vystřídalo telecí na paprice s těstovinami.Vše završil zákusek-„něco“ ovocného v pudinkové vanilkové omáčce. No a tuto směs jsme samozřejmě zavlažili červeným vínem-jako každý večer.
Pocity, jež se nás po této večeři zmocňují, vyvolávají v nás jisté pochybnosti, zda se máme odvážit vzdálit se od hotelu. Ale zvědavost rychle vítězí a my vyrážíme na obhlídku města.
Dinan, v němž žije asi 10 tisíc obyvatel, dnes patří k oblíbeným turistickým cílům. Je to jedno z nejkrásnějších středověkých měst. Už jeho poloha je zajímavá-leží na 75 m vysoké náhorní plošině nad řekou Rance. Lemováno je prstencem hradeb dlouhým asi dva a půl kilometru, který je přerušován 16 obrannými věžemi. Proti jedné z nich stál i náš hotel. V Dinan, v bazilice Sv.Vykupitele, je uloženo srdce slavného rodáka z nedalekého La Motte Broons. Bertrand du Guesclin (1320-1380), synek obyčejného sedláka, to dotáhl až na nejvyššího velitele francouzské armády a ve stoleté válce přispěl rozhodující měrou k tomu, že Bretaň nepadla do rukou Angličanů. Bretaň na něho nezapomíná-jeho jméno nesou ulice, hotely, restaurace. A jeho jezdecký pomník zdobí v Dinan náměstí.
Když jsme vyšli z hotelu, uslyšeli jsme z dálky dětský křik. Šli jsme po hlase a křik stále sílil. Najednou jsme se ocitli před městským nevelkým divadlem. Na schodišti, jež k němu vedlo, sedělo množství školáků a hlasitě a nadšeně křičelo. Nebylo slyšet vlastního slova. Chodníky okolo byly olepené přihlížejícími. Chvíli jsme se snažili zjistit, co se tady děje, ale po chvíli jsme to vzdali a prchli raději do klidnějších míst. Vypadalo to na nějaký svátek dětí spojený snad s nějakou soutěží. Ať procházíte v historickém centru kterýmkoli směrem, stále vás hlídá Tour de l´Horloge (Orloj). Věž je vysoká 60 m, je prý z ní krásný výhled a její umělecké hodiny byly darem pro vévodkyni Annu Bretaňskou. Anglickým parkem, který se dnes rozkládá na místě bývalého hřbitova, jsme se dostali na místo s nádhernou vyhlídkou do údolí řeky Rance. Údolí je přemostěno víceproudým mostem a právě odtud, z okraje parku, je pohled na mohutný viadukt velmi působivý. Už se začínalo šeřit, blížila se 10. hodina večerní, a tak jsme se obrátili na zpáteční cestu. Dinanské ulice a uličky jsou velmi malebné a příjemné a dalo by se po nich chodit mnohem déle, ale čekalo nás zase brzké vstávání.
Zítra se rozloučíme s krásnou Bretaní v Saint-Malo a čeká nás den v Normandii.
Saint-Malo, rozloučení s Bretaní, a Mont-Saint-Michel, první zastavení v Normandii
Saint-Malo, „město korzárů“ – takový byl náš první cíl v úterním ránu, kdy jsme opustili Dinan a směřovali na sever.
Saint-Malo ležící na severním bretaňském pobřeží patří mezi nejkrásnější středověká města. Neinformovaného turistu by tedy ani nenapadlo, že ville close, chlouba města, je velmi umně zrekonstruována až po válce. Město se totiž ke konci druhé světové války stalo místem, o něž se sváděly kruté boje, a bylo z velké části zničeno. Dnes v době turistické sezóny patří tato část města výhradně pěším návštěvníkům. V Saint-Malo žije asi 51 tisíc obyvatel. Moře dosahuje u města největšího rozdílu mezi hladinou přílivu a odlivu – až 14 metrů.
I toto město má své slavné rodáky, jejichž pomníky jsme potkávali cestou. Nejprve připomenu světoznámého „Maloňana“ (tak ho hrdě nazývají místní obyvatelé) Jacquese Cartiera (1491-1557), objevitele Kanady. Jeho cestu finančně podporoval francouzský král v naději, že Cartier přiveze zlato a diamanty. I druhý významný rodák se vydával na moře z příkazu krále, avšak se zcela jiným posláním. Robert Surcouf (1773 – 1827), „postrach Angličanů“, na světová moře vyjížděl vybaven kaperskými listy, které ho opravňovaly k útokům na lodě nepřátelských států. Když obchodní lodě spatřily na moři jeho křižníky, neměly jinou možnost než začít prchat. Byl to jeden z nejobávanějších pirátů své doby. Však i jeho socha na pomníku je bojovně nakročena a gestem pravice jakoby nesmlouvavě říkal:“A všichni, kdo tu nemají co dělat, ven!“A když jsem u slavných rodáků, nesmím zapomenout ani na slavného politika a neméně slavného básníka - romantika Francoise René de Chateaubrianda, současníka slavného korzára. (Pokud vám básník tohoto jména nic neříká, zato znáte stejnojmenný pokrm, vězte, že ten má na svědomí básníkův kuchař.)
Město, které by si jistě zasloužilo podrobnější prohlídku, jsme „oběhli“ (pochopitelně ne celé!) za necelé půl druhé hodiny a už zase čekal autobus, který se s námi vydal po pobřeží na západ. Loučili jsme se pohledem s krásnou Bretaní, protože náš další cíl už ležel v Normandii.
Oním dalším cílem nebylo nic jiného než mystický Mont-Saint-Michel, za jehož příslušnost k Normandii může pohraniční řeka Couesnon, která si kdysi kolem skalnatého ostrova vyhloubila nové koryto. První spatření Hory svatého Michala bylo úžasné. Jedeme po pobřežní silnici a celkem nezáživná krajina nás pomalu uspává. Vtom autobus prudce zastaví a slyšíme průvodkyni: „Tady se sice nesmí zastavovat, ale rychle si vyskočte a udělejte snímek!“Popadnu fotoaparát, vystoupím z autobusu a… nevěřím svým očím! Nepříliš vzdálený se přede mnou tyčí tajuplný zámek z pohádky, sídlo mocného kouzelníka, létající ostrov… To všechno jsem si kdysi vysnila při pohledu na fotografie Svatého Michala nevěříc, že ho někdy uvidím ve skutečnosti. A teď ho mám před sebou jako na dlani! Vzpamatovávám se rychle a dělám několik snímků. Za tři čtyři minuty autobus pokračuje v cestě a pohádka se stává realitou. Právě je doba odlivu, a tak se za parkovištěm autobusů u paty skály rozkládá ohromná plocha mokrého písku se stopami zeleně. Neleníme a vydáváme se ke schodům, jež nás dovedou k pokladnám. Průvodkyně nám rozdává vstupenky a nahoru už pokračuje každý sám. Podívám se vzhůru a už mě začínají preventivně bolet nohy. Špičatá věž kostela s pozlacenou sochou archanděla Michaela se zdá být nedostižně vysoko. Ale proudy lidí, které se valí přede mnou i za mnou, mi nedovolí moc se rozmýšlet. Nadechnu se tedy a vykročím. Snažím se vybavit si, co jsem si zapamatovala z výkladu o historii Mont-Saint-Michel. Na místě, kde bylo kdysi keltské pohřebiště (Mont-Tombe), které se stalo útočištěm několika křesťanských poustevníků, začal v roce 708 biskup sv. Aubert z blízkého Avranches s výstavbou oratoria.Vrchol kopce byl místem svatyň tradičně věnovaných archandělu Michaelovi. V roce 1017 bendiktini začali s výstavbou ploché střechy opatství, jež je podepřena kameny z hnědé žuly. Svatyně začala dobře prosperovat díky sbírkám tisíců poutníků, štědrým darům anglického krále Jindřicha II. i Ludvíka VII. a také díky tomu, že zámožní normandští lordi byli přemluveni, aby vstoupili do řádu a svůj majetek věnovali opatství. Ve 13. století byly přidány další klášterní budovy a celý komplex, který byl znám jako Merveille (Zázrak), obklopila prosperující opevněná vesnice. Po úpadku, ještě před Velkou francouzskou revolucí, bylo opatství rozebráno a před úplným zničením ho zachránila jen jeho přeměna ve státní věznici. Dnes je tento klenot pečlivě udržován a v roce1979 byl zařazen na listinu světových kulturních památek UNESCO.
Než jsem tohle všechno vyhrabala z paměti, doplížila jsem se i k cíli – na horní terasu se širokým výhledem na zátoku. Tam prohlídka, která zahrnuje tři úrovně opatských budov, začala. V této nejvyšší úrovni jsme prošli kostelem, kde kontrastovala románská jednoduchost s vzdušnějšími gotickými oblouky, klášterem a refektářem. Křížová chodba s třemi zasklenými arkýři skýtajícími výhled na moře, podpíraná sloupovím obklopuje malou zahradu s keři růží, a kdyby v ní nebyly desítky turistů, jistě by vyzývala k tiché meditaci. Pak jsme sestoupili do úrovně druhé. Tam jsou krypty, impozantní rytířský sál a sál pro hosty. Ten sloužil k ubytování prominentních poutníků. V nejnižší úrovni se nachází místnost nazvaná Panna Maria pod zemí a předrománská svatyně z 10. století nacházející se asi na místě původního oratoria biskupa Auberta. Ve většině míst panuje větší či menší příšeří, a tak když zase vycházíme ven,oslní nás slunce. Je poledne a v Normandii plnou silou vypuklo léto. Scházíme uličkou po schodech dolů, a pokud nám to davy lidí kolem nás dovolují, prohlížíme si krámky se suvenýry a občerstvením, které schody lemují. Pomalu opouštíme pohádku a vracíme se k autobusu. Ale co to? Když jsme ho opouštěli, nebylo po vodě ani památky, a teď se nedaleko vlní vodní hladina! Připomenu si tvrzení průvodce, že v době jarní a podzimní rovnodennosti stoupá voda při přílivu rychlostí asi 50 m za minutu až do vzdálenosti 15 kilometrů. Uf! My se však bát nemusíme. Ostrov je už spojen s pevninou hrází s příjezdovou cestou.
Čas plyne neúprosně rychle. Zamáváme tedy pohádkovému zjevení a autobus nás unáší k plážím, kde půjdeme po stopách vylodění Spojenců…
Před druhou hodinou odpolední opouštíme středověký Locronan a vydáváme se severovýchodním směrem, kde nás ve střední Bretani čekají proslulé kalvárie. Právě Bretaň má unikátní kalvárie s kamennými plastikami, jež vyprávějí o Kristově utrpení. Cesta vede po nejvýznamnějších farních okrscích (nebo-chcete-li-farních dvorech), které byly na konci středověku díky vzájemné řevnivosti bohatých soukenických měst vyzdobeny jedinečnými uměleckými díly.
stoupání začínám funět a viditelně zpomaluji. Nahoru jsem samozřejmě vystoupila, ale přestávám se na výšku 380 m dívat přezíravě. Pohled, který se nám na vrcholku naskytl, stál za to funění. Ani docela silný vítr nám nevadí. Kam oko dohlédne, rozprostírá se jen nepatrně zvlněná krajina, porušovaná modrými oky rybníků či vodních nádrží a nepříliš rozlehlými lesíky. Fotoaparáty cvakají ostošest. Ještě zběžně zkontrolujeme starou šedivou kapli z kamenů, která neobsahuje prakticky žádné vybavení, a navíc louže na zemi uprostřed sděluje, že ani střecha už nebude asi moc v pořádku, a 
sestupujeme zpět k autobusu. Potkáváme hodně turistů-samozřejmě Francouze, ale i Němce, Američany a samozřejmě nezbytné Japonce.
z posledních sil, ale nese hrdý název Hotel. Že by tohle měl být slibovaný čtyřhvězdičkový hotel?! Naštěstí nebyl. Průvodkyně se vrací a posílá nás asi o 50 m dál, do boční ulice, kde stojí hotel vypadající o poznání zachovaleji. U recepce vznikne skrumáž, protože dýchavičný výtah pojme jen 2 lidi se zavazadly, a nás je přes 30. A tak se raději chápeme zavazadel a funíme opět. Tentokrát do druhého poschodí. Rychle se ubytujeme a scházíme do jídelny k večeři. Dnešní menu bylo zřejmě speciálně upraveno pro ty, kdo trpí zácpou. Salát bohatě politý majonézou vystřídalo telecí na paprice s těstovinami.Vše završil zákusek-„něco“ ovocného v pudinkové vanilkové omáčce. No a tuto směs jsme samozřejmě zavlažili červeným vínem-jako každý večer.
v bazilice Sv.Vykupitele, je uloženo srdce slavného rodáka z nedalekého La Motte Broons. Bertrand du Guesclin (1320-1380), synek obyčejného sedláka, to dotáhl až na nejvyššího velitele francouzské armády a ve stoleté válce přispěl rozhodující měrou k tomu, že Bretaň nepadla do rukou Angličanů. Bretaň na něho nezapomíná-jeho jméno nesou ulice, hotely, restaurace. A jeho jezdecký pomník zdobí v Dinan náměstí.
procházíte v historickém centru kterýmkoli směrem, stále vás hlídá Tour de l´Horloge (Orloj). Věž je vysoká 60 m, je prý z ní krásný výhled a její umělecké hodiny byly darem pro vévodkyni Annu Bretaňskou. Anglickým parkem, který se dnes rozkládá na místě bývalého hřbitova, jsme se dostali na místo s nádhernou vyhlídkou do údolí řeky Rance. Údolí je přemostěno víceproudým mostem a právě odtud, z okraje parku, je pohled na mohutný viadukt velmi působivý. Už se začínalo šeřit, blížila se 10. hodina večerní, a tak jsme se obrátili na zpáteční cestu. Dinanské ulice a uličky jsou velmi malebné a příjemné a dalo by se po nich chodit mnohem déle, ale čekalo nás zase brzké vstávání.
Oním dalším cílem nebylo nic jiného než mystický Mont-Saint-Michel, za jehož příslušnost k Normandii může pohraniční řeka Couesnon, která si kdysi kolem skalnatého ostrova vyhloubila nové koryto. První spatření Hory svatého Michala bylo úžasné. Jedeme po pobřežní silnici a celkem nezáživná krajina nás pomalu uspává. Vtom autobus prudce zastaví a slyšíme průvodkyni: „Tady se sice nesmí zastavovat, ale rychle si vyskočte a udělejte snímek!“Popadnu fotoaparát, vystoupím z autobusu a… nevěřím svým očím! Nepříliš vzdálený se přede mnou tyčí tajuplný zámek z pohádky, sídlo mocného kouzelníka, létající ostrov… To všechno jsem si kdysi vysnila při pohledu na fotografie Svatého Michala nevěříc, že ho někdy uvidím ve skutečnosti. A teď ho mám před sebou jako na dlani! Vzpamatovávám se rychle a dělám několik snímků. Za tři čtyři minuty autobus pokračuje v cestě a pohádka se stává realitou. Právě je doba odlivu, a tak se za parkovištěm autobusů u paty skály rozkládá ohromná
plocha mokrého písku se stopami zeleně. Neleníme a vydáváme se ke schodům, jež nás dovedou k pokladnám. Průvodkyně nám rozdává vstupenky a nahoru už pokračuje každý sám. Podívám se vzhůru a už mě začínají preventivně bolet nohy. Špičatá věž kostela s pozlacenou sochou archanděla Michaela se zdá být nedostižně vysoko. Ale proudy lidí, které se valí přede mnou i za mnou, mi nedovolí moc se rozmýšlet. Nadechnu se tedy a vykročím. Snažím se vybavit si, co jsem si zapamatovala z výkladu o historii Mont-Saint-Michel. Na místě, kde bylo kdysi keltské pohřebiště (Mont-Tombe), které se stalo útočištěm několika křesťanských poustevníků, začal v roce 708 biskup sv. Aubert z blízkého Avranches s výstavbou oratoria.Vrchol kopce byl místem svatyň tradičně věnovaných archandělu Michaelovi. V roce 1017 bendiktini začali s výstavbou ploché střechy opatství, jež je 
podepřena kameny z hnědé žuly. Svatyně začala dobře prosperovat díky sbírkám tisíců poutníků, štědrým darům anglického krále Jindřicha II. i Ludvíka VII. a také díky tomu, že zámožní normandští lordi byli přemluveni, aby vstoupili do řádu a svůj majetek věnovali opatství. Ve 13. století byly přidány další klášterní budovy a celý komplex, který byl znám jako Merveille (Zázrak), obklopila prosperující opevněná vesnice. Po úpadku, ještě před Velkou francouzskou revolucí, bylo opatství rozebráno a před úplným zničením ho zachránila jen jeho přeměna ve státní věznici. Dnes je tento klenot pečlivě udržován a v roce1979 byl zařazen na listinu světových kulturních památek UNESCO.
zasklenými arkýři skýtajícími výhled na moře, podpíraná sloupovím obklopuje malou zahradu s keři růží, a kdyby v ní nebyly desítky turistů, jistě by vyzývala k tiché meditaci. Pak jsme sestoupili do úrovně druhé. Tam jsou krypty, impozantní rytířský sál a sál pro hosty. Ten sloužil k ubytování prominentních poutníků. V nejnižší úrovni se nachází místnost nazvaná Panna Maria pod zemí a předrománská svatyně z 10. století nacházející se asi na místě původního oratoria biskupa Auberta. Ve většině míst panuje větší či menší příšeří, a tak když zase vycházíme ven,oslní nás slunce. Je poledne a v Normandii plnou silou vypuklo léto. Scházíme uličkou po schodech dolů, a pokud nám to davy lidí kolem nás dovolují, prohlížíme si krámky se suvenýry a občerstvením, které schody lemují. Pomalu opouštíme pohádku a vracíme se k autobusu. Ale co to? Když jsme ho opouštěli, nebylo po vodě ani památky, a teď se nedaleko vlní vodní hladina! Připomenu si tvrzení průvodce, že v době jarní a podzimní rovnodennosti stoupá voda při přílivu rychlostí asi 50 m za minutu až do vzdálenosti 15 kilometrů. Uf! My se však bát nemusíme. Ostrov je už spojen s pevninou hrází s příjezdovou cestou.