Dopravní zmatek
Jistě se každý z nás automobilistů i pěších určitě někdy pozastavil nad nepochopitelnými dopravními značkami a nebo nad jejich umístěním.
Při cestách po různých zemích a různých dílech světa jsem se nestačil divit, čeho 
všeho jsou tvůrci značek schopni, jak při jejich tvorbě, tak při umisťováni. Mnohdy to připomíná spíš soutěž lidové tvořivosti, kterou nelze v dopravě brát vážně.
Nedalo mi to a začal jsem tyto výtvory shromažďovat, i když ne nějak systematicky, a především jsem začal sbírat příliš pozdě . Jenže pokaždé jsem neměl po ruce fotoaparát a také manželka se mnou vždy nejela, aby rychle udělala snímek.
Velice často jsem se nemohl ubránit dojmu, že na některých
místech si ouřady, či jacísi šílenci mohou značky umisťovat tak, jak se jim zachce. Většinou se jim podařilo způsobit trvalý zmatek. Jejich protismyslné příkazy vyvolávají takový stav lidské duše, že mnohý řidič by nejraději odstavil auto, či motocykl někam na kraj silnice a šel dál pěšky. První dva snímky jsou odněkud z Turecka. Nedej Bože, aby se jejich značkování stalo běžným, či dokonce vzorem, až budou jednou v EU. A jejich způsob jízdy také. Ale nejsou to jenom Turci, i jiné, jak jsme se dosud domnívali, civilizované země, se dokážou pěkně vyřádit s dopravními příkazy a zákazy.
Na snímku vlevo je situace na velice nóbl třídě ve Vídni, kde to před řadou ambasád ochránci pořádku silně přehnali s umisťováním zákazů parkování. Museli jich mít nějaký přebytek v zásobě. Lidová tvořivost se dokáže prosadit opravdu
všude, i při jednorázových akcích, jak dosvědčuje další snímek, pořízený na tak zvaném Schützenfestu, čili slavnosti střeleckého spolku, tentokrát v německém Sauerlandu. Mám za to, že chtěli upozornit na možnost výskytu značně alkoholem zmožených střelců, plazících se přes cestu. Určitě je to při těch jejich slavnostech běžné, jinak by si na to tu značku nepořídili. 
V Brémách mne zase zaujalo, že cyklisté mohou v této jednosměrné ulici jezdit oběma směry. Vpravo na značce není nakreslen malý brontosaurus, ale pes s pistolí (!) a je to zákaz „made in doma“. Našel jsem ho v Chorvatsku u jedné mrňavé vesnice. Asi už majitele domku přestalo bavit uklízet
psí pozdravy před domem. Doufám teda. Co jinak? Na Balkáně člověk neví.
Je pochopitelné, že skoro každá země má, podle stavu dopravy a s přihlédnutím k místním poměrům svá specifika. Přestože by snad mělo být všechno nějak normalizováno, je všude všechno trochu jinak. Každý stát si pravděpodobně musí najít určitý způsob přístupu k silničním a dopravním pravidlům. Ta se pak pochopitelně zase všechna nedodržují, či různě obcházejí. Nemohu se věnovat problému značení v Čechách, nejsem tam dost často. Při té jedné návštěvě ročně nijak zvlášť nesleduji značkování na silnicích či dálnicích, i když jsem přesvědčen, že by se také něco našlo. Jsem rád, že při českém dynamickém způsobu jízdy ve zdraví zase dojedu zpět domů.
Toto povídání je prostě pozorováním různých těch 
placek a čtverečků na všemožných silnicích v různých částech naší zeměkoule. Mohu říci, že v centrální Evropě to ještě jde, ale ve Španělsku, Portugalsku to začíná být pro našince hlavolam. Je zajímavé, že i v Americe, která je kolébkou automobilismu, se najdou, jak jsem se už zmínil, některé značky, které dokážou řidiče řádně znejistit. Ale kupodivu, ani při té nesmírné rozloze není tolik problematických míst jako v Evropě, či jiných daleko menších zemích.
Na dvou snímcích nahoře můžete vidět malý značkový hlavolam právě z Ameriky. Někdy to byl opravdu problém, se kterým jsme se často potýkali při našich cestách po Státech. Naštěstí se vždy našel někdo, kdo poradil, popřípadě dovedl na potřebný 
výjezd. Ovšem – když jste uprostřed provozu, na šestiproudové highway, tak nemůžete zastavit a vyptávat se. V Americe je kupříkladu také trestné mít v autě otevřenou láhev jakékoliv lihoviny, i piva. Policisté se s řidiči nijak nebaví a okamžitě hříšníka pokutují, případně ho odvezou sebou na policejní stanici. A to i v případě, že je střízlivý jak soudce. Proto je záhodno vždy před cestou pořádně prostudovat dopravní předpisy, té které země.
Opravdovým hlavolamem ale byla, zajímavá křižovatka v jihozápadní Anglii. Narazili jsme na ní nedaleko Oxfordu. Při pohledu na tabuli mne napadlo jen jedno jediné slovo, a to naše známé staročeské rouhání „Ježíšmarjájózef! Račte si prosím uvědomit, že se v Anglii ještě ke všemu jezdí vlevo.
Opravdu zajímavý kruhový objezd, který tam prý je už, jak nás ujistili v blízkém pubu,
už od „dávných dob“. No, teda říkali “long time“. Možná, že někteří automobilisté tam jezdí pořád dokola už řadu měsíců, či let. Příbuzní jim přinášejí jídlo a cisternové vozy za jízdy doplňují palivo. Prostě je to „magic roundabout“.
K této značce se trochu může přirovnat ta, kterou vidíte vpravo. Možná, že je takových někde víc, já na ni narazil jen jednou, v Německu. „Změna ve vedení dopravy“, hlásá nápis. Je to velký propletenec a ten, kdo si ho vymyslel, se musel pobavit.Vypadá to spíš jako návod k tomu, jak se co nejlépe srazit s protijezdcem. Bohužel jsem se tam nemohl dlouho motat a fotografovat a tak nemám na snímku tabuli celou. Blížil se ke mně jakýsi nevraživý německý Hlustvisihák a tak jsem raději rychle nastoupil do auta a ujel.
Další exemplář z mé sbírky nepatří sice k dopravním značkám, ale k silničnímu provozu ano. A k životu vůbec. Stál u jedné dálnice v Anglii. Fotit se tam dalo jen s velkými obtížemi. Je to tak zvaný „Billboard“, jak je také znáte z českých silnic a dálnic. V tomto případě je to oznámení rozhněvané anglické manželky. Ta na tom plakátu celému světu oznamuje, že jí manžel, „dear husband Marc“ podvádí s její přítelkyní, „best friend Shelley“ Dále oznamuje manželovi, že s ním skoncovala,spálila jeho šaty a rovněž zlikvidovala bankovní konto, aby měla peníze na zaplacení tohoto oznámení. Zároveň přeje oběma mnoho radosti v další společné cestě. Vtipná žena, umí se odreagovat.
Ať se dívám jak chci dlouho na tuhle značku z čínského Šounču,
tak skutečně přesně nevím, co tím chtěl básník naznačit. Snad tohle: především lidi brzděte, když někdo jede proti vám, nebo z vás zbude jen ten přimalovaný krvavý flek. Či něco podobného. To druhá značka vpravo je už srozumitelnější. Zakazuje zcela jasně nebohým Číňanům hrát na trubku, přitom přikazuje nejvyšší rychlost pěti kilometrů v hodině, ale současně zakazuje zapalovat na tom místě ohňostroj. Chudáci, nic si neužijí. Jak vidno, jiný kraj, jiný mrav. Fantasii výrobců značek, jakož i uživatelů cest se meze nekladou.
Často se nám stalo, že jsme viděli krásné značky, které nebylo možno fotografovat, protože nebyla vůbec možnost zastavit. Hodně různých značek nabádá k opatrnosti a k ohledu na spoluuživatele dopravních komunikací, a to i těch, kteří jsou pěší.
V Irsku jsme ve velmi opuštěné krajině, kde projelo auto asi tak jednou za půl hodiny, byli překvapeni značkou, která nabádala k tomu, aby se bral ohled na seniory, kteří shrbeni, belhavě přecházející silnici. Dojalo nás to, říkali jsme si, jak je to hezké, že v takové opuštěné krajině se někdo tak pečlivě stará o staré lidi. Bylo hnusné počasí, to je vidět na fotografii, takže jsme žádného seniora, vlastně vůbec nikoho, ani živáčka neuviděli, abychom mohli ohleduplně zastavit. Nebo ho mohli kousek vzít sebou. Pak konejte dobré skutky.
Ale nyní vám ukážu několik podivných a zábavných značek z mé sbírky .
V Austrálii jsme sice neviděli klokana na lyžích, ale přesto jsme objevili značku, která před ním varovala. Nebo snad ne? Byla trochu záhadná nejen pro nás, 
nikdo nám nedokázal vysvětlit, oč v tomto případě opravdu jde. Určitou logiku má značka, která upozorňuje uživatele kolečkových židlí na nebezpečí sjetí rovnou do chřtánu hladových krokodýlů. Jenže, znáte zvědavé Čechy, hned jsme se tam vypravili, abychom ty krokodýly uviděli. Byli tam. Opravdu. Naštěstí jsme tam byli pěšky a dokázali včas zabrzdit.
Trochu méně nebezpečné je asi setkání se zlým zubatým autobusem ve Francii. Prima je také tahle značka, která vyzývá automobilisty, aby brali ohled na pingvíny a děti. Našli jsme jí v Jižní Africe u Mossel Bay. Nebo že by to znamenalo něco jiného? Třeba výskyt pingvínů, větších než děti? Dětem nebezpečných?
Roztomilá je dopravní značka odněkud, už opravdu nevím odkud 
z Německa, která upozorňuje na vydry, přebíhající silnici. Marně jsme na ně čekali, neviděli jsme ani ocásek.
Horší následky by asi mělo setkání s losem, jak slibuje velká cedule na Novém Foundlandu. I když to spíš vypadalo jako: „Pozor na losy, očuchávají lidem auta!“
Nikde jsme ale k svému zármutku losy na silnici neviděli, nepotkali, ani v severním Švédsku ne. Tam jsem zastihl, když jsem jel jednou sám něco nakoupit, jen hajného, který trpělivě čekal, asi na ty na značce zobrazené losí námluvy. Ujišťoval mně anglicky, že to tam je častý jev, ale asi kecal, měl jsem taky dalekohled, čekal jsem tam trpělivě asi půl hodiny a neviděl jsem nic. Žádné losí sexuální orgie se nekonaly. A to jsem tam vydržel dost dlouho.
Na ostrově Rügen v Německu jsme objevili také jeden, podle mého názoru velice 
důležitý zákaz. Značku unikátní a roztomilou. Kupodivu se nevyskytuje často, ačkoliv by byla potřebná na mnoha místech. Připomnělo mi to výkřik opilého pána z jedné Haškovy povídky. Ten, když ho, spícího v hospodě s hlavou opřenou na politém stole, vzbudil na cosi vybírající skautík, zařval: „Hubte skauty, serou v lese“! Dámy prominou. Ostatně to ne já, to Jaroslav Hašek.
Jak vidíte, je zábavné pozorovat při cestách po světě nejen krajinu a lidi, ale vůbec všechno, vzdálené i blízké, velikánské i malé.
Dívejte se na svých cestách dobře. Určitě také najdete nějaké zajímavosti. Jako třeba já našel tuhle značku vlevo, ta je z Tallinu, a upozorňuje na zloděje kabelek. V Čechách jsem takovou značku kupodivu vůbec nikde neviděl. Pak že Češi kradou. Mně sice vloni taky ukradli v Praze peněženku, v tramvaji číslo 22, to je fakt, ale to prý je už klasika a každý normální člověk v Praze to ví. Já tedy už od té doby taky.. 
Malá červená značka nakonec. Ta je z nejjižnějšího pobřeží Nového Zélandu , našli jsme jí tam, kde opravdu zcela a absolutně končila cesta. Nebyla tam špatná, čili wrong way, nebyla tam už vůbec žádná cesta. Vypadalo to jako konec světa. Nikam dál už jít nešlo, ani pěšky.
A na takovou cestu si dávejte v životě nejvíc pozor!
Karel A. Pokorný, Nizozemsko
