Narazil jsem svého času na pozoruhodný text, v němž se vyjádřil Francois Jacob, jinak francouzský biolog, nobelista, který se zabýval přenosem genetických informací. Čteme v něm, že bychom si měli uvědomit, že mýtické vysvětlování jevů kolem nás jde dál a nejspíše hlouběji než všechny formulace, teorie, a logické postuláty. Věda, jak Jakobovi rozumím, se spokojuje s dílčími výsledky na velmi omezeném poli, zatímco vysvětlování, „ať už magické, mýtické či náboženské, zahrnuje všechno.“ Neomezuje se jen na malý segment světa, ale postihuje celé spektrum našeho usilování, a vztahuje se na všechny sféry mravní, psychické, duchovní i na umělecké úsilí. Odpovídá na všechny otázky. „Ručí za počátek, přítomnost, a dokonce i za budoucí vývoj vesmíru.“
Ovšemže před výsledky bádání přírodních věd nezbývá než se poklonit, neboť nám odpovídají na mnohá tajemství zdejšího ale i kosmického světa. Pohrávají si ovšem s dimenzemi vesmíru, z nichž jsme s to pochopit a využívat jen tři běžné rozměry a časoprostor; zatímco věda už se dnes zabývá jedenácti (a někteří z fyziků dokonce dvaceti šesti) dimenzemi. Avšak sama fyzika a matematika se pohybují jen v jediném poněkud plošném prostředí. Mnohé napovídá i fyzik John D. Barrow, který shledal, že sám pojem Nejvyšší bytosti je ve všech kulturách původnější a přirozenější než pojem zákonů přírody, dokud jsme nedosadili mezi rovnice a matematické propočty pojem Boha.
Věda si věru poradí se studiem detailů, s rozpínavostí vesmíru, s kvantovou mechanikou, nikoli však s krásou pohledu do vesmírných dálav, s prožitkem dávných malířů ikon a mistrů velkých pláten, s obrázkem Krista, inspirovaným turínským plátnem. Neboť jak praví již citovaný autor Barrow, „pro spekulativního fyzika z toho vyplývá, že jeho jistota má své meze, že dokonce i v čistém myšlení teoretické fyziky je – stejně jako ve všech ostatních oblastech spekulací, přítomna hranice.“ A o pár stránek dál se opakuje jinými slovy, že „neexistuje žádná formule, která by mohla vyjevit veškerou pravdu, veškerou harmonii, veškerou prostotu. Žádná teorie všeho nemůže nikdy poskytnout úplný průhled…Nenacházíme přece nic matematického na citech a míněních, na hudbě či na výtvarném umění.“
Tudíž při hledání „teorie všeho“ nelze pominout ony vyšší dimenze, které mají pro člověka hlubší smysl než suchá teorie a matematické vzorce teoretických fyziků. Ostatně náboženství a víra – což je podstatné – dávají i snahám badatelů, utápějících se v omezených problémech to podstatné – totiž smysl. Co nám navíc, krom smyslu počínání dávají?
Skýtají nám odstup, a zatím co v Cernu prohánějí protony magnetickým prostředím a snaží se dobrat tajemství velkého třesku, my se můžeme nechávat okouzlit světem jako velkým zázrakem, vychovávají nás k respektu, jsou, jak píše Písmo, naší zbrojí, tedy mečem, brněním, ale i štítem, činí nás ušlechtilejšími v kontaktu s okolním světem, vedou nás na krátké životní cestě plné trampot k trpělivosti, a skýtají nám i světlo a jistotu ve světě plném nejistot, ba vycházejí vstříc i badatelům v čele s Albertem Einsteinem.
Není tudíž divu, že i badatelé uprostřed vší techniky a u svých matematických modelů vzhlížejí k nebesům a jsou ve velké převaze sami věřícími bytostmi. Ostatně za všechny dávám slovo nobelistovi, fyzikovi jaderných částic Georgi Herbertu Blountovi, který pravil doslova: „Já jsem potkal Boha. To je ovšem velmi osobní zkušenost a
já vám ji nenabízím jako nezvratný důkaz. Vy musíte Boha potkat sami.“
Síla slova, Slavomír Ravik