Jak Boba osvítil duch svatý aneb Pak věřte policajtům…
Policejní univerzita v Sydney je věhlasná instituce, kam se chodí vzdělávat důstojníci jak z australských policejních organizací, tak ze zámoří. Tito policisté musí projít několika měsíčním vysoce náročným kurzem, aby mohli být povýšeni do vysokých hodností. Není proto divu, že se studenti po vyčerpávajícím dni vrhají do nejpopulárnější a nejútulnější místnosti na univerzitě, do baru.
Už po několika týdnech studia, kdy papaláši museli názorně ukázat svojí inteligenci a kvality nutné pro lídry, byli tito intelektuálně zmoženi. I já, který jsem zde často hostoval jako externí lektor, jsem byl zrovna tak vyčerpán. A to přímo natolik, že jsem se nesnažil od krásné kolegyně, komisařky Wilkinsové z Fiji Police, vymámit služební tajemství jaké barvy jsou její kalhotky. Nakonec jsem tomu byl moc rád, protože dneska člověk neví. Třeba by mně to pod vlivem whisky šibalsky do ouška pošeptala nebo dokonce na její ubikaci ukázala, ale třeba taky ne. A navíc by mě, přirozeně zvídavého kolegáčka, mohla dostat do pěkného průšvihu. Mít na krku nařčení ze šikany nebo, chraň Bůh, znásilnění, by nebylo nic s čím se chlubit kamarádům u piva.
Místo doplnění svých znalostí, co se týká barvy prádla papalášky z Fiji, jsem se hned po strašné večeři skládající se z bramborové kaše, hrášku, karotky a klokaního steaku, uchýlil do baru.
Ten již byl na prasknutí policajty v modrých teplácích, oddávajících se bezuzdnému relaxování v podobě pití zlevněného piva. V baru to vřelo. Kolegové si zvýšenými hlasy vyměňovali názory na učební látku a na lektory. Navzájem se ujišťovali, že nejsou blbci, že sice předměty jsou hračka pro děti, ale že za to může jejich pokročilý věk, že většině přednášek nerozumí.
“Helejte, já vám řeknu, jak to všechno je,” zaburácel v tváři již brunátný plukovník Willy. “Voni tomu sami nerozuměj a chtěj, abysme jim to my vysvětlili. A to maj smůlu, protože my jim to schválně neřeknem!”
“Jasný, dyk je to všechno stejně humbuk,” prohlásil někdo a dodal, že to dva měsíce bez milovaný ženy a psa na kurzu nevydrží.
“No jo, von ten kurz je sice blbej, ale já to vydržím, protože mně jde vo to mít větší plat a pak mít ve výslužbě leháro.” Většina tomuto moudrému shrnutí dala za pravdu.
Pití zdárně pokračovalo a počátečně zakaboněné tváře se měnily v usměvavé, blyštící se potem a pobryndané pivem. Zatímco si kolegové dávali do nosu a komisařce Wilkinsové se vytahovali různými, převážně vymyšlenými historkami v marné snaze jí dostat do ubytovny s úmyslem zjistit barvu jejího erárního prádla, já se uvolňoval u whisky, klábosíce s jedním sympatickým kolegou ze Západní Austrálie.
S Bobem jsme měli společného něco víc než profesi. Bob byl totiž krapátko Čech. Měl tátu Čecha a mámu Angličanku. Já za ta léta, co jsme se znali jsem ho naučil spoustu sprostých slov, které s náramnou radostí, když jsme se viděli, hlasitě vykřikoval. Jelikož Bob nebyl jen obyčejný policajt, ale kultivovaný člověk holdující literatuře a poezii, tak ho nejvíce zaujala známá česká říkanka z filmu “Všichni dobří rodáci”, které se ode mne hbitě naučil a při každé příležitosti recitoval “Hovno, prdel, kamení, to je naše znamení. Hovno, prdel, sračka, to je naše značka.”
Byl neskonale rád, že se v říkance nevyskytlo nevyslovitelné “ř.”
Tak navzdory své vysoké hodnosti tuto říkánku teď z plných plic vykřikoval u baru, neboť se zmrskal jako carský důstojník.
Bob mě přátelsky vzal kolem ramen a důležitým hlasem oznámil “Dámy a pánové, tady Ivan je náš člověk. Zejtra na jeho přednášce nespěte a koukejte mu věnovat pozornost. A hodně tleskejte! A mně zrovna tak, protože já vám taky zejtra přednáším,” řekl Bob a do piva si nalil velkýho ruma. “A furt si nestěžujte. Víme, že je to všechno Švejkárna, tak co, že jo?”
“Vo čem to ten Bob mele?”
“No jo, von se prej vod Ivana učí česky, a tak to je asi vono.”
“Vo nic nejde, pite, máme to skoro zadara a zejtra můžeme bejt mrtví anebo nás odtud vyrazí.”
Důstojníci se nemuseli pobízet.
Zvláště Bob měl slinu a já se jenom divil, co všechno může tělo vydržet.
Mýlil jsem se. Bob náhle zezelenal, dal si ruku před pusu a vyvrávoral z baru zoufale hledajíc toaletu.
Všichni si samozřejmě dělali legrácky na Bobův účet. Jen já jsem znervózněl, a když se Bob nevracel, tak jsem začal mít o něj starost.
Šel jsem ho hledat do temných prostor university. Netrvalo dlouho a našel jsem svého kamaráda zoufale na chodbě něco hledajícího.
“Bobe, jsi OK?”
“Stal se felikej průšer, kamaráde, felikej!”
“Co je? Snad ti není tak špatně, že zejtra nebudeš moct dát přednášku?”
“No, aši ne, protoše pšedštav ši, še já ty moje umělý žuby v opilštví fyblil do záchodový míši. Malér, chlapše, felikej malér,” hořekoval Bob. “Povýšení f prdeli, úplně ale úplně f prdeli. Pšeče nemůšu takhle pšednášet še šcvrklou hubou.”
V tu chvíli mně bylo velikýho Boba a kámoše tak líto že se mně roztřásla brada.
“Nebeč a myšli jak to fyšešit.”
A najednou Boba osvítil duch svatý. Vzpomněl si totiž, že má náhradní zuby schované u bratrance v Sydney. Hned ráno mu zavolá a do odpolední přednášky je bude mít a bude všechno, včetně povýšení naprosto v pohodě.
Bob mně přísahal, že se na do smrti nedotkne alkoholu, že bude žít spořádaným životem a bude vzorem společnosti.
“Dobrý, dobrý, uvidíme,” řekl jsem a konečně šel spát.
Ráno se začínalo brzo. Nemohl jsem si nevšimnout, že Bob se tvářil spokojeně, přímo zářil a usmíval se jako sluníčko na hnoji.
“Co je, Bobe? Jak je možný, že ti ty zuby už teď ráno přivezli?”
Bob mě vzal stanou a prozradil mně, že není úplnej hlupák, jak vypadá. Vysvětlil, že ještě, než zoufale obejmul záchodovou mísu, tak v předtuše, že by mohl chrup vyblít, tak si ho raději vyndal a položil na zídku vedle mísy! No a pak samozřejmě na to zapomněl a zpanikařil.
“No, to jsi tedy neukázal chladnou hlavu a kvality lídra během nouzové situace!” rejpnul jsem si jsem s úsměvem.
“Hele nekecej si tady ty svoje rozumy a raděj se připrav na to, že všechno dneska spolu v baru pořádně oslavíme,” řekl Bob a šibalsky na mě mrknul.
A pak věřte policajtům….
Bob mě přátelsky vzal kolem ramen a důležitým hlasem oznámil “Dámy a pánové, tady Ivan je náš člověk. Zejtra na jeho přednášce nespěte a koukejte mu věnovat pozornost. A hodně tleskejte! A mně zrovna tak, protože já vám taky zejtra přednáším,” řekl Bob a do piva si nalil velkýho ruma. “A furt si nestěžujte. Víme, že je to všechno Švejkárna, tak co, že jo?”
y je bude mít a bude všechno, včetně povýšení naprosto v pohodě.