Paruka
Dozvěděla jsem se, že v Sydney existuje kadeřnický salon, který vlastní Slovenka, paní Regina. A také, že tam pracuje Češka Zorka. Vyhledali jsme salon „Regina“ a já jsem nabízela svoje služby. Paní Regina už fyzicky nepracovala. Přijímala pouze objednávky, bavila zákazníky a vařila jim kafe a čaj. Byla moc příjemná, ale zrovna nikoho nepotřebovala. Divila se, že ještě anglicky neumím a mám tu odvahu se hlásit tak předčasně k službám v kadeřnictví. Kdyby se něco uvolnilo, prý se mi ozve!
Netrvalo dlouho a paní Regina mě osobně sháněla na hostelu. Nabídla mi práci v jejím salonu asi na deset hodin týdně. S angličtinou prý si nemám dělat problémy. Ona se Zorkou domluví všechno se zákazníky, mně to přeloží do češtiny a vše bude ke spokojenosti zákazníka.
Měla jsem z této dohody velkou radost. Pracovní hodiny mi moc vyhovovaly. Dojížděla jsem částečně autobusem a částečně vlakem. To mně ale nevadilo, aspoň jsem poznávala trochu víc Sydney. Regina i Zorka měly trpělivost, byly na mě moc hodné. Kromě Reginy, Zorky a mě tam pracovalo ještě australské děvče a chlapec. Chlapec byl velice jemný a měl svůj určitý okruh podobných zákazníků, kteří se převlékali za ženy.
Na nic takového jsem z bývalého komunistického salonu nebyla zvyklá. Mnohokrát jsem se přistihla, jak s otevřenou pusou na tyto lidi zírám. Bylo mně divné, že se s tím neskrývají, že jsou vlastně otevření a hrdí na svoje sexuální zaměření. Zorka mně dala mnoho dobrých rad a za pár týdnů už na mně snad tu vytřeštěnost z reality nikdo nepoznal.
Co se ale nestalo! Můj spolupracovník odjel na týdenní dovolenou. Jeho, na můj vkus neobvyklí, zákazníci byli až do doby jeho návratu objednáni ke mně. Všechno jsem zvládala výborně, mluvit jsem s nikým moc nemusela, stačilo, že jsem se představila a poděkovala a ostatní Regina se Zorkou zařídily za mě. Mně už zbývalo upravit účes ke spokojenosti klienta.
Jeden takový zákazník, převlečený za ženu i s parukou, byl ke mně objednaný na foukanou ondulaci. Byla jsem z toho nervózní, nikdy jsem ve svém životě nefoukala paruku přímo na hlavě mojí „oběti“. Zavolala jsem Zorku, která se mě snažila vysvětlit, že to musím dělat přímo na hlavě, že zákazník odmítá tu paruku sundat. Můj velký kulatý kartáč jenom prokluzoval v řadách syntetických vlasů. Foukala jsem už dlouho, ale pořád se mi nedařilo rovné vlasy paruky podtočit. Zákazník se netvářil nijak nadšeně a já taky ne. Cítili jsme k sobě velké antipatie, které se dají z chování člověka poznat.
Přemýšlím, co je to za nesmysl foukat mu to přímo na lebce a jak by bylo jednoduché, kdyby to sundal. Já bych to moje dílo mohla pohodlně dokončit na plastické hlavě. Vysílal ke mně vlny nepřízně a určitě si myslel, co jsem to za nemehlo.
Když se mi stále práce nedařila, vyměnila jsem velký kulatý kartáč za menší. To jsem však dělat neměla. Jeden nešťastný pramen se mi do kartáče zamotal. Zatáhla jsem a paruka byla natotata z hlavy dole a bezvládně visela z kartáče. Zákazník vyskočil ze židle, začal strašně křičet a mávat rukama. Marně jsem namáhala uši i mozek a snažila jsem se pochopit, co křičí. V tom zmatku mi vytrhl paruku z ruky, odtrhl ji od kartáče, kterým mrštil kamsi do kouta, a na vysokých podpatcích s velice sexy pohyby boků vyplul ze salonu. Prý přijde příští týden, až jeho oblíbený kadeřník bude z dovolené zpět.
Po jeho odchodu jsem se bála, co na to Regina? Smála se se Zorkou i se všemi přítomnými zákazníky v salonu. Prosila jsem Reginu, ať mně již takové zákazníky neobjednávají, jestli chtějí, aby byl v salonu mír.
Pracovala jsem v salonu několik měsíců a vše šlo velice dobře. Moje komunikace se zákazníky byla den ode dne lepší a lepší. Také se musím zmínit, že neexistují dvě směny, jak tomu bylo v Československu. Zdálo se mi hrozné, že člověk nastoupí v 9 hodin ráno do práce a končí v 17,30 večer. Mne se to zatím ještě netýkalo. Moje pracovní hodiny byly přizpůsobeny školní docházce mých dětí.
* * * Bezdomovec
Jeden den jsem zase cestovala z práce domů za rodinou a čekala v metru na vlak. Přijížděl pokaždé na čas a já tu přesnost obdivovala. Ten den se tam mezi davem čekajících procházel takový nervózní muž oblečený v zeleném hubertusu, i když bylo teplo a lidé kolem dokola měli na sobě oblečení s krátkými rukávy. Jak tak čekám a mám radost, že vlak už přijíždí, vytrhla mě z rozjímání podívaná, na kterou nikdy nezapomenu. Muž v zeleném hubertusu se rozběhl a skočil přijíždějícímu vlaku přímo pod kola.
Netrvalo dlouho a všude byla policie a ambulance. Muž byl na místě mrtev. Asi to byl nějaký zoufalý bezdomovec, který už ve svém životě nevěděl kudy kam...?! Bylo mně ho moc líto, i když jsem ho neznala. Kdyby byl někomu svěřil, co ho trápí, nemusel by svůj život ukončit takto tragicky. Zbytek dne jsem přemýšlela nad osudem onoho muže i nad osudem naší rodiny, která se zapojuje do nových poznatků. Avšak dotyčný muž už nic nechtěl znát o tomto životě. Opustil ho takto nešťastně a určitě způsobil bolest rodině, kterou po sobě zanechal.
.jpg)
.jpg)