Moje vysněná Austrálie (2)
První výprava do přírody
Bylo poledne, dřív se Standovi nepodařilo mě vzbudit, když jsem mu konečně mohl „give a hand“, tedy přiložit ruku k dílu. Chtěl vyjet nejpozději ve tři, abychom dojeli za světla co nejdál, ale předtím pro mne musel sehnat příslušné oblečení do té divočiny. Přiletěl jsem jen s malým kufříkem s nejnutnějším prádlem, pyžamem a zubním kartáčkem. Ostatní jsem si chtěl koupit za ušetřené peníze za letenku až na místě. Beztak by toho v tom teplým počasí nebylo moc.
Jenže se ukázalo, že na sebe sice stačí jen šortky, klobouk a kanady po australské armádě, ale jinak bylo té výbavy půl auta. Velký stan, rybářský cajk, o jakým jsem neměl ani zdání, brokovnice a kulovnice s bednou patron, kotlík a různé kuchyňské nářadí, plechová krabice těstovin (kolínek, ku podivu stejných jako ty, co kupuji v našem Tescu), malá lednička, asi dvacet konzerv a stejný počet PE lahví s vodou, dvě sedmičky Queen Anne, lékárnička se vším možným, včetně chirurgických nožů, kleští, pinzet a injekcí, dvě mačety, krumpáč, lopata, velký věnec lana, maskovací síť dvacet krát dvacet stop (asi šest na šest metrů) a nakonec na zahrádce na střeše, to byste nečekali, starý bicykl. Opravdu starý, bez přehazovačky, jak byl běžný tak ve třicátých letech minulého století. A navíc dámskej! To víte, že mne pálila huba, k čemu s sebou ten křáp táhneme. Ale nebyl čas se zeptat, Standa mě honil jako psa. Tedy, abych mu nekřivdil, vzhledem k mému bolavému hřbetu spíš jen jako jezevčíka. No, stihli jsme to a vyrazili v 15,10 hod. Naším prvním postupným cílem, jak říkáme my vojáci, byl hotel na kraji nějaké vesnice s asi deseti domy, z nichž jen jeden vypadal jako zděný. Všechny ostatní byly dřevěné v horším, nebo lepším stavu. Spíš ale v horším.
Jen jeden, dlouhý a široký vypadal nejlíp. A nemusel být člověk ani bystrozraký, aby viděl na zdi nade dveřmi štít s nápisem „The Old Sea Crock“ a vedle nich ceduli s ceníkem „4 Rooms 10 - 40 AUD each“. Vzpomněl jsem si, kolik jsem kdysi zaplatil vekslákovi před Tuzexem za pár dolarů, a tak jsem v duchu hádal, který asi bude náš. Nemýlil jsem se, žádný! Standa prohlásil, že je na spaní v baráku moc horko a že jen zbodnem po jednom stejku, nějakém pivu a strávíme noc veku v hammocku.
No tě Bůh, lekl jsem se! Jestli je to skutečně to, co si pod tím představuju já, tak to se s tou svou „chrbcovou kosťou“ moc nevyspím, ba jestli vůbec! A taky že jo, bylo to něco jako houpací síť, jak si na ni pamatuji od svého strejdy, starého rakouského mariňáka, který ji měl nataženou na zahradě mezi hruškou a jabloní a v neděli po obědě v ní rád spal. Tyhle australácké hamoky nebyly ze sítě, ale z pevné celtoviny, s dvěma tyčemi, které ji na obou koncích rozpínaly. Jinak by z člověka v mžiku udělaly motýlí kuklu. No, usnul jsem v tom a druhý den už jsme uháněli po silnici rovné, jako když střelí. Po sto deseti mílích, tedy asi sto sedmdesáti kilometrech, jsme sjeli na vyježděnou lesní cestu a zastavili.
Z auta se kouřilo stejně jako ze mě a Standa, docela suchý, vyhlásil přestávku.
Bylo mi divné, že jsme za ty dvě hodiny nepotkali ani jeden kamion, ačkoliv prý jich tam jindy jezdí mraky. A to každý ještě třeba se dvěma vlečňáky, takže vypadají jako vlaky, ženou si to šedesát sedmdesát za hodinu (míli, samozřejmě) a moc se o jiné na cestě nestarají. Ostatně při té rychlosti a s těmi tunami za zadkem ani nemůžou. A tak si pozor musí dávat ti menší. To se dočtete v každém turistickém průvodci po Austrálii.
„Poněvadž dneska mají aboriňáci (Aborigines – původní obyvatelé Austrálie) nějaký svý svatý vobdobí, vláda to respektuje a vyhlásila státní volný den se zákazem provozu trucků.“, vysvětlil mi ten jev Standa.
„Aha, to musí bejt zajímavý. Jak to slavěj? Jako v Africe, nějakým křepčením vokolo vohně?“
„To se moc neví, žádnej cizej tam nesmí. Ale jak vobčas některej z černejch to ve vopici poví, tak rozhodně ne tancováním, spíš chlastem. Příště pojedem za papouškama, který chceš tak vidět, a po cestě se tam stavíme a tam je potkáš. Mám mezi nima známý, který jsem kdysi učil angličtinu. Ale teď už vyrazíme na ryby a za krokodýlama!“
Na „charakter vozovky a její stav“ se moc neohlížel a hnal tu káru tak, že jsem na sedadle vedle něj, i když ukurtovaný, poskakoval, propadal se a mlátil s sebou o dveře jak hadrový panák. Abych to trochu zmírnil, držel jsem se pravou rukou sedadla a levou, vystrčenou z okna dveří, a když jsme se na mojí straně prudce otřeli bokem a mojí rukou o nějaký keř, to jsem zařval.
„Zastááv, Stando, zastááv, kous´ mě had!“
„Cože, jakej had?“, stopnul auťák na dvou metrech, „Kde by se tu vzal nějakej had?“
„Né, tady né, ale na tom keři, cos vo něj vodřel auťák. Seděl tam na větvi, takovej fialovej a stačil mě v tý vteřině kousnout! Máš sebou nějaký sérum?“ utahoval jsem si páskem ruku nad rankou na předloktí.
„Žádný fialový hadi tady nejsou, ale počkej, podívám se tam!“ vyskočil a přeběhl dozadu.
„No to jsem si moh´ myslet!“, byl za minutu zpátky. „Tady máš toho svýho hada, rozhodně není fialovej a na tej větvi neseděl, není to pták, ale visel!“ a podával mi tak necelý metr dlouhý kus špinavého, z lýka spleteného pásku. „Tím si aboriňáci vovazujou ty svý košatý oučesy, aby jim za nima držely brka z volavky, co je nosej pro parádu“.
„No jo, ale já mám na ruce kousnutí vod hada, kterej už jistě dávno zmizel, zatímco ty jsi sundával z trní kus pitomý mašle! Podívej se na to a dej mi nějaký sérum, prosím tě. Ruka už mi začíná brnět a na čele mám studenej pot!“
„Neblbni, máš na ruce jen jeden šrám vod trnu, koukni, ještě v něm ho kousek je. Kousnutí hadem po sobě nechá dvě ranky, teda když není ještě starej a nemá napůl bezzubou hubu. Ruka tě brní, protože ji škrtíš a vona ti to jinak říct neumí a pot na čele není vo nic studenější, než můj! Navleč si pásek, kam patří, ať ti nespadnou kalhoty, až uvidíš prvního kroka! A jedem dál!“
Další půl druhé hodiny jsem trpěl, napůl utlučený, uvařený a polomrtvý žízní. Napít se z lahve bylo stejně nemožné, jako kdysi v Egyptě za velbloudím hrbem a Stan zastavit nechtěl kvůli těm pitomým rybám, na který jsem už stejně neměl chuť. Když ten Standův mixer konečně zastavil, vypadl jsem z něj a zůstal ležet naznak pod tlustým eukalyptem, z kterého na mě čučel párek koal. Mleli plnou hubou a z jednoho právě vypadl kousek stráveného lupení. Ne, nestrefil se do mě, jak jste asi zlomyslně čekali, ale zato mne překvapil Standa. Shýbl se, sebral to velký a ještě teplý hovínko, uhnětl z něho dvě stejný koule a položil na ještě horký plech kapoty.
„Co to děláš? Bude z toho moučník k večeři?“ těšil jsem se, že poznám zase nějakou domorodou specialitu, jako jsou u arabských Beduínů vařené beraní oči.
„Néé, ale je to vynikající bajt (návnada) na ryby, můžou se po tom utlouct, takže oulovek máme jistej.“
Vzal jednu tu kuličku a vmáčknul do ní udici velkou jako na sumce. Rozmáchl se prutem a blízko protějšího břehu toho líného proudu to žbluňklo.
Zdvih´ jsem se z trávy, setřepal ze sebe mravence a hrst jiných hmyzů, že vyzkouším ten zázrak i já. Jenže než jsem z té hromady v auťáku stačil vyštrachat prut, uslyšel jsem řehtat rolák a hekat Stana, jak se přetahoval s něčím, co podle ohnutého prutu vypadalo na pořádného sumce, jestli tu nějací žijí. Jenže úlovek se nijak nemrskal, jak to ryby dělají, ale táhnul jako vůl zapřažený do pluhu.
„To nebude ryba, co?“, ptám se ze zkušenosti.
„To víš, že ne, táhnu malýho kroka! Ustup dozadu, už bude venku!“
A pak jsem ho uviděl. Byl opravdu malý, o něco málo delší než metrový, ale s hubou zubatou jak katr na valdštejnské pile a z vypoulených očí mu tekly slzy. Opravdové krokodýlí, na které jsem nikdy nevěřil a najednou na ně koukal.
„Nečum, kámo a pojď mi pomoct,“ zařval Stan, „sedni si na něj, ať mu můžu vyndat háček z huby!“
Sekundu nebo dvě jsem zaváhal, ale pak jsem kecnul na ten drsný hřbet a v tu ránu jsem byl na lopatkách v bahně vedle toho ubrečence.
„Ježišmarjá, ty vole, takle néé! Vobkročmo, jako Stewe Irwin? Dyť jsi říkal, že si viděl celej jeho seriál v televizi!“
Změnil jsem tedy posaz a chtěl se chytit toho plaza za uši, jako kdysi tátu, když mě nosil na ramenou. Jenže jsem hmátl do prázdna, poněvadž on žádné neměl. Bahnem obalené ruce mi po jeho hlavě sklouzly na jeho otevřenou tlamu a ta sklapla, zrovna když ho Standa popadl za jazyk.
„Co děláš, čoveče!“, vykřik´ mi do tváře, „Dyť mi drží v tlamě ruku! Chyť ho pod čumákem, votevři mu klapačku a drž, dokaváď mu nevytáhnu z lizáku tu udici!
Klepal jsem se od toho leknutí, ale povedlo se mi to a Standovi zase vyvléct ten hák z tlamy úlovku. Krokáč zmizel v řece a zůstaly po něm jen dvě řady krvavých otisků na Standově ruce, v jedné čtrnáct a v druhé jen třináct. On si při té tahanici jeden špičák vylomil. Ruku jsem Standovi umyl, postříkal Septonexem (hle, zase jedna česká značka) a obvázal. Omlouval jsem se mu s mokrýma očima a byl bych radši držel pár facek za takovou neopatrnost.
„Neblbni a nebreč, trumbero! Takovejch jizev mám nepočítaně, a jestli jsem do toho nechyt´ infekci, tak se z toho neposeru. Měli jsme kliku, že byl malej, jináč bysme tu vobá chcípli. Já ztrátou krve a ty hladem a žízní. Na celfoun (Cellphone – po australsku mobil) tady není signál a člověk se tu vobjeví tak jednou za rok. Teď vem to druhý hovno a zkus chytit ňákou rybu k večeři.“
To jsem po té zkušenosti odmítl, a tak jsem ze sebe umyl to uschlé páchnoucí bahno a na nějakém petrolejovém Primusu, jsem uvařil hrnec těch českých kolínek s konzervou nějakých škeblí v rajské omáčce. Bylo to docela dobré, tak jsme to zapili pár plechovkami australského piva a já se těšil, jak ulehnu k spánku. Jenže Standa vybalil z té hromady výbavy zase ty zatracené hamoky.
„Na, někam je voba pořádně pověs, já bych to teď nezvlád´. A pořádně se vyspi, ráno jedem za těma slíbenejma papouchama!“
A tak, místo abych ulehl pěkně ve spacáku na vyhřátou zem, pověsil jsem se do té houpačky a kupodivu rychle usnul.
Pokračování zítra…
Moje vysněná Austrálie - 1
Luděk Ťopka
* * *
