Kanton, hlavní město jihočínské provincie Kuang-tung, je nejen důležitým přístavem při ústí Perlové řeky, ale i místem proslulých restaurací s originální kantonskou kuchyní. Vysloužilo si proto označení "ráj gurmánů".
Traduje se, že nejzdatnější kuchaři pocházejí právě z provincie Kuang-tung. Leží v subtropech, kde všechny plodiny rychle rostou a dozrávají, půda je velmi úrodná a klima pro zemědělské plodiny přímo ideální. Početné řeky a blízké moře navíc oplývají bohatstvím ryb, krabů, ústřic a dalších druhů poživatelných vodních živočichů. Příznivé geografické podmínky tento kraj přímo předurčily k tomu, aby se zde zrodila vyhlášená kuchyně.
Co všechno jsou místní lidé schopni zkonzumovat, je vidět na každém místním tržišti. Kantonské trhy doporučuji jen silnějším povahám.
Prodává se tu vše živé: od želv, žab a krabů přes opičky, jelínky až po kočky a psy. Pokud si zákazník přeje, zvíře mu na místě zabijí, vykuchají, popřípadě připraví k jídlu. Vztah Číňanů k jídlu je jiný než náš. Jídlo a vše, co s ním souvisí, se považuje odedávna za součást národní kultury. Země byla okolnostmi přinucena vytvořit si bohatou a rozmanitou kuchyni. Především se musela vyrovnat s problémem, jak nasytit tak obrovské množství lidí. Kuchaři se naučili využívat všeho, co jim příroda nabízela, a přitom si dávali záležet na chuťových požitcích.
Pochutnat si na dobrém jídle nebylo nikdy výsadou pouze vyšší společnosti. Dlouholetá tradice kuchařského umění vypěstovala v lidech smysl pro kvalitu jídla. Stát se kuchařem bylo vyznamenáním. Kuchaři se těšili stejné vážnosti jako malíři nebo básníci, a kantonští kuchaři patřili k nejproslulejším. O tom, jaký význam má pro Číňana jídlo, svědčí spousta drobností z běžného života. Při setkání se například zdraví slovy "Čch`l-a fan ma," což znamená něco jako "Už jsi jedl?". Ve skutečnosti si však vyměňují stejný pozdrav, jako když si dva Američané řeknou "How are you?".
Nebo jiný příklad: Všichni s naprostou samozřejmostí ctí čas oběda. Tržiště, bazary i ulice se na chvíli uklidní, lidé usedají ke stolu, neboť jídlo je pro ně obřadem. Ačkoliv jsou obchodníky tělem i duší, v té době odmítají prodávat či poskytovat jakékoliv služby. "Nevidíte, že právě obědvám?" slušně odmítá mou žádost taxikář a s chutí se pouští do nudlové polévky. Běžně se jí u kulatého stolu, který tvarem připomíná symbol šťastné rodiny - měsíc v úplňku. Pokud je jeho černá deska nalakovaná s`chčuanským lakem, je mimořádně krásná. Při slavnostních příležitostech se na ni klade bílý ubrus. Nese-li ubrus po skončení hostiny stopy všech jídel, je to důvod, aby byl hostitel spokojen. Vždyť ten, komu opravdu chutná, nehlídá své pohyby, bere si, namáčí, obírá a spěchá, aby sousto co nejrychleji přenesl do své mističky s rýží.
Vařená rýže fan se objevuje na každém stole. Jen na severu ji někdy nahrazují dušenými knedlíky z nesoleného těsta z pšeničné nebo kukuřičné mouky, ťiao-c`. Rýže a polévka se podávají nakonec. Sluší se trochu rýže nechat, abyste hostiteli dali najevo, že jste se dosyta najedli. Jednou z vyhlášených specialit místní kuchyně je upravené hadí maso. Malých hospůdek, před kterými na chodníku stojí železné klece se stočenými hady, je tu plno. Stačí se na chvíli zastavit a už je kolem houf zvědavců i majitel podniku, který láká dovnitř. Pak, vědom si zvědavých očí kolem, bleskurychle vytáhne hada z klece, třeba pořádnou kobru. Pomalu ji pokládá na chodník a nechává ji zaujmout bojovou pozici. Jde z ní skutečně strach, vypadá hrozivě. Muž však kobře nedá šanci, uchopí ji za zadní část těla a pořádně ji zmáčkne za hlavou. Nacvičenými pohyby přejíždí po hladkém hadím těle tak dlouho, až nahmatá játra a žluč, a ostrým nožem v těchto místech nařízne kůži. Vyjme žlučový váček a odkládá ho do připravené misky. Opět kobru zdvihne, přišlápne jí ocas, aby se nezmítala, a jediným dlouhým řezem ji zbaví kůže. Objeví se načervenalé maso. Ještě než s tím odejde do kuchyně, významně se rozhlédne kolem, aby se ujistil, že reklama byla dostatečná. Ani se nestačím z náročné podívané vzpamatovat a už úslužný pikolík staví přede mě na stůl likérovou skleničku s tmavozeleným obsahem. Hadí žluč v podobě zeleného vína. Číňané tvrdí, že hadí žluč má tolik energie, že vystačí na pěknou řádku bezesných nocí. Pikantně okořeněné maso upravené s bambusovými výhonky, houbami a zeleninou chutná docela dobře, ale pomyšlení na celé předchozí divadlo mi kazí požitek z jídla. Zelené víno zůstává nedotčeno.
V Kantonu je proslulá restaurace "Měsíc hadího krále". Nabízejí v ní vyhlášené hadí speciality, mimo jiné i hadí polévku ťü-chua-še-tchang . Labužníci si nemohou vynachválit čirou tekutinu, kterou místní kuchařský mistr připraví dokonalým rozvařením nejen hadího, ale i slepičího a kočičího masa. Pro vylepšení chuti do polévky vhodí nakonec ještě několik lístků chryzantémy a servíruje ji s křupavými lívanečky.
Já skončil svou výzkumnou cestu za kantonskými specialitami v příjemné čajovně poblíž "Měsíce hadího krále". Byla plná, neboť všichni Číňané bez rozdílů milují čaj. Kantoňané dávají přednost zelenému čaji lü-čcha , který bez cukru osvěží a zažene žízeň i v tom největším horku. Jeho přípravě věnují zvláštní péči. Nejprve čajové lístky spaří nevelkým množstvím vody a nechají pod pokličkou asi pět minut vyluhovat. Teprve pak porcelánový šálek, v němž barva čaje tak pěkně vyniká, doplní až po okraj vroucí vodou. První šálek obyčejně nedopijí a opět ho dolijí vařící vodou. Teprve ten druhý je voňavý a podle znalců chutnější. Číňané si bez čaje nedovedou svůj život vůbec představit. V chladnějších oblastech pijí čaj červený, chung-čcha, který sice nemá tak pronikavé aroma jako čaj zelený, ale zato je silnější. Velké oblibě se těší i čaj, do něhož přidávají sušené voňavé jasmínové květy. Čaj nikdy nepijí během jídla a také ho nikdy nemísí s mlékem, jak bývá například zvykem v Tibetu nebo v Monglosku.
V přípravě čaje jsou naprosto nedostižní. Z čerstvých lístků jednoho a téhož keře umějí připravit mnoho druhů čaje, kterým dávají nejrůznější poetická jména, jako například "perlová orchidej", "železná bohyně milosrdenství", "skvostné obočí" apod.
Než odjedu z Kantonu, chci ještě zajít do největšího zdejšího parku Jüe-siou. Rozkládá se na kopci vysoko nad městem a naskýtá se odtud pěkný výhled daleko do kraje. Kromě spousty zajímavých staveb tu stojí kamenné sousoší pěti koz, které má Kanton ve znaku. Stará legenda vypráví, že na břehu moře poblíž dnešního Kantonu stávala kdysi rybářská osada. Denně z ní vyjížděli rybáři na moře a často se vraceli s prázdnými sítěmi. Jednoho dne se sneslo z oblohy pět nebešťanů na statných kozlech. Zvířata přežvykovala rýži a zrna jim odpadávala z tlam. Nebešťané je pečlivě posbírali a rozdali vesničanům. Pak je naučili rýži sázet, pečovat o ni a připravovat z ní chutné pokrmy. Od té doby již kraj nepoznal hlad, neboť lidé přestávali být závislí na nejistém rybolovu. Nebešťané se v klidu vrátili zpět, jen zvířata proměněná v kámen zůstala, aby na věky lidem připomínala nepostradatelnost rýže.
kůži. Vyjme žlučový váček a odkládá ho do připravené misky. Opět kobru zdvihne, přišlápne jí ocas, aby se nezmítala, a jediným dlouhým řezem ji zbaví kůže. Objeví se načervenalé maso. Ještě než s tím odejde do kuchyně, významně se rozhlédne kolem, aby se ujistil, že reklama byla dostatečná. Ani se nestačím z náročné podívané vzpamatovat a už úslužný pikolík staví přede mě na stůl likérovou skleničku s tmavozeleným obsahem. Hadí žluč v podobě zeleného vína. Číňané tvrdí, že hadí žluč má tolik energie, že vystačí na pěknou řádku bezesných nocí. Pikantně okořeněné maso upravené s bambusovými výhonky, houbami a zeleninou chutná docela dobře, ale pomyšlení na celé předchozí divadlo mi kazí požitek z jídla. Zelené víno zůstává nedotčeno. 
chladnějších oblastech pijí čaj červený, chung-čcha, který sice nemá tak pronikavé aroma jako čaj zelený, ale zato je silnější. Velké oblibě se těší i čaj, do něhož přidávají sušené voňavé jasmínové květy. Čaj nikdy nepijí během jídla a také ho nikdy nemísí s mlékem, jak bývá například zvykem v Tibetu nebo v Monglosku.