FOTOPOSTŘEHY z Národního muzea Do Národního muzea jsem zavítala po několika letech a musím říci, že jsem byla znovu okouzlena úžasnými prostory té nádherné neorenesanční budovy, která chtě nechtě člověka do historie prostě vtáhne. A nejen do historie samozřejmě, přestože ta pravěká s mamutí mámou a přibylým mamutím děťátkem v životní velikosti nás velmi láká. Procházíme kolem chlupaté dvojice celebrit a možná nás napadne, že nejsou zase tak velcí... Zvláště pokud jsme už předtím prošli pod kolosálním modelem krakatice obrovské.
Pojďme se spolu ale spíš podívat na ty méně tradiční a snad tedy méně lákavé expozice.
S velkou dávkou pochybností možná přistoupíme k mineralogické sbírce. Očekáváme tu jednotvárnou nudu - což je ovšem přesně opak toho, co opravdu zažijeme. Expozice nás očaruje svou rozmanitostí - stejně jako ta přírodovědná - tryská na nás barvami, tvary a krystaly... Příroda je prostě úchvatná! Sledujeme dokonale provedené řezy a dochází nám, jak úžasná magie se skrývá v srdci minerálů. Je to skoro jako zázrak - svrchu takřka obyčejný kámen, uvnitř dechberoucí poklad. Wow!
A když se rozhodneme navštívit také expozici modernějších dějin, konkrétně těch z 20. století? Musíme nejprve přejít do vedlejší budovy stvořené pod vlivem socialistického realismu - a možná nás napadne, že celá ta budova je muzem 20. století. Každá místnost, chodba a schodiště čpí krabicovitě nudnou šedí, kterou nikdo neoprášil... Expozice hezky koncipovaná, od každého trochu, ale nejvíc nás obvykle zaujme něco, co se týká nás osobně. A já tu objevila kuchyň svojí babičky! Je to spíš nostalgie než historie, vždyť existovala ještě nedávno. Babička takhle žila až do své smrti.
A nakonec mě v muzeu nejvíc překvapilo a dalo by se říci, že vyloženě dostalo do kolen, co bych nečekala. Spojovací chodba mezi historickou a novou budovou. Procházíte skrz ní a dost možná tudy jen prosvištíte, jako já napoprvé. V tom případě zaregistrujete pouze krátký úryvek z celého asi dvacetiminutového filmu, jenž tu představuje samostatnou multimediální expozicí "Momenty dějin". Napodruhé jsem se tady ovšem zastavila. A protože mě film zaujal, nechala jsem se inspirovat lidmi kolem a dřepla jsem si k nim, jen tak, na zem. Užívala jsem si to! Zůstala jsem, dokud film neběžel dokola, aby mi opravdu neuteklo vůbec nic. Byla to velmi hezká tečka. Tečka zachycující pomíjivost lidského života. V kontextu s vývojem celé planety v člověku zanechává zvláštní pachuť... Velmi povedené, nápadité! A přitom žádné složitosti... V jednoduchosti je krása!
Tak se budu těšit na příště. Věřím, že mě tahle staronová kráska za pár let zase znovu něčím překvapí...