Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Alexandr,
zítra Lumír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jak jsem mohla přijít k embéčku

Občas se mi stane, že mé bujné srdce začne stávkovat. Tak jsem se dostala do Františkových Lázní. Ubytovali mne v hotelu Pavlík, což je jeden z nejluxusnějších hotelů. Na rozdíl od druhých má svůj bar.

Do baru jsem chodila na kafíčko, než jsem poznala Věrušku. Potom jsme tam chodily na jemný dámský likér na tři /RUM/.

Věruška byla atraktivní dívka. Dlouhé štíhlé nohy, které stále někde ukazovala, až se na ně chytil Pepa. Pepa byl pěkný mužský, fasáda z reklamy, ale jinak to byl velitel bachařů, po třech infarktech, takže nešukal a Věruška nakonec dala přednost mně, protože se mnou byla alespoň sranda.

A tak jsme při jemném dámském likéru, což bylo heslo pro barmanku, trávily večery, bylo nám spolu dobře, smály jsme se, Věruška vyhazovala svoje dlouhé, opálené, mulatské nohy nad stůl, všichni nám záviděli a dožadovali se naší přízně.

Chodil tam jeden pán, sám, o berli, zálibně se na nás dva večery díval, až to nevydržel a požádal nás o to, zda by nemohl s námi posedět a pozvat nás.

Ten večer jsme upustily od dámského likéru a vrhly jsme se na šampus. Pan Gustav byl grand, odsunutý Němec, ředitel školy ve výslužbě, penze 3 000 DM, metalíz ford mu stál přímo před hotelem, protože byl invalida, a ten měl naplněný dárečky pro personál a vůbec to byl milý člověk a hlavně uměl česky. Pan Gustav se rozšoupl, byl pozornost sama. Fotil nás po šesté lahvičce šampusu na baru, pod barem, s barmankou, já s ním, já s Věruškou, Věruška s ním a fotky lezly z foťáku barevné a mně to přišlo všechno líto a povídám: „Gustave, od teď platím já! Já jsem česká inženýrka, přeci za mne nebude platit německý důchodce, tak špatně na tom ještě nejsem.“

Barmanka do mne kopala, Věruška do mne kopala, barmanka za mnou vyběhla na záchod a povídá: “Neblázni, já mám už je sovětský šampus a ten stojí 130 Kč, ale to mě bylo jedno, já jsem byla hrdá.

Pan Gustav byl unesen. To se mu v Česku ještě nestalo. Těch šampusů jsme udělali ještě šest. Padla na to celá moje apanáž. Do pokoje mne odnesli.
 
 
Hotel měl tři křídla, ale číslování bylo od jedničky, po třetí mě udali.

Druhý den nás pan Gustav pozval do Karlových Varů na oběd, do Pupu. Metalíz-ford stál před hotelem. Když jsme do něj lezly, tak báby, co seděly před hotelem s cvakajícími jehlicemi a nikdy je nikdo nikam nepozval, tak ty, abychom to slyšely, si říkaly „Hele, kurvy jdou“ a my jsme jim s Věruškou kynuly a myslely jsme si něco o prdeli, a to kdyby krávy věděly, že mě minulý večer stál osm stovek, cha, to už by přestaly snad i plést.

Přijeli jsme do Varů, zákaz nezákaz, jeli jme až před Pup, pan Gustav mi dal marky a když někdo něco namítal, tak jsem otevřela okénko u metalíz-fordu, vystrčila ruku, šoupla pár marek a průjezd byl volný. K obědu jsme si daly s Věruškou kotletu zapékanou v bramboráku a pan Gustav guláš s knedlíkem a pivo a potom zmrzlinu a šampus a všichni chodili v pravém úhlu, cítili marky a on jim je dal. A když jsme odcházeli, tak se klaněli a ať zase přijdeme, ale my jsme příště jeli do Mariánek a tam to bylo stejné, zase cítili marky a zase byli v pravém úhlu a pan Gustav byl šťastný a povídá mi: “ Když se mnou strávíš noc, tak ti koupím embéčko.“

Hrklo to ve mně, jak bych doma starýmu zdůvodňovala, že jsem si přijela z lázní v novém autě, na které šetříme dvacet let? A tak mu povídám:“ Gustave, já chci mercedesa!“ a on se urazil a stěžoval si barmance, že jsem to přehnala, né, že by na mercedesa neměl!
 
 
Jeden večer byl uražený a my s Věruškou jsme pily zase jemný dámský likér a bylo nám dobře. Druhý večer to nevydržel a zase si přisedl, omluvil se, požádal mě o ruku, prý by mi to všechno zůstalo, on tady dlouho nebude. Děti jsou zajištěny, on má vilu v Trieru, brala bych po něm důchod, tak jsem mu vysvětlila, že jsem zvyklá na ten náš socialistický chlív, že tu mám svoji práci, a že je mi tu dobře. Kupodivu to pochopil, a po týdnu jsme se rozešli jako velmi dobří přátelé. Psali jsme si tři roky, až jednoho dne mi přišlo parte. Tam jsem se dozvěděla, že panu Gustavovi bylo 80 let.

Když jsem v práci vyprávěla, jak jsem mohla přijít k embéčku, tak jeden kolega povídá: “Prosím tě,a kdy přijede? Já bych mu podržel.“
 
Ivana Látalová
 
* * *
Koláže Marie Zieglerová
Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 20.05.2022  19:15
 Datum
Jméno
Téma
 20.05.  19:15 Ivana Látalová Strom žívota a Jak jsem mohla přijít k embéčku
 17.05.  17:36 Vesuviana
 17.05.  14:26 Karla S. Dobrá práce!
 17.05.  10:10 Přemek
 17.05.  08:14 Von
 17.05.  06:07 Ivan