Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Lumír,
zítra Horymír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamětníci, vzpomínejte!
 
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda  odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
 
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
 
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
 

Moje cesta na západ
 
Psal se rok 1969 a ještě byly na jaře volnější pohyby po světě a tak s maminkou jsme mohly odjet na pozvání do Západního Německa ke strýci. Byl to otcův bratr a rok předtím tu byl s celou svou početnou rodinou u nás na návštěvě. Odešel v roce 1947 za svou láskou, kterou poznal v Chebu a která byla odsunuta v roce 1945. Vlastně on za ní odešel dřív, ale vrátil se, aby absolvoval vojenskou službu. Ještě se sice několikrát tajně vrátil, aby tady pro rodinu zajistil jídlo a oblečení, které tam po válce nebylo, což bylo pro mne po letech dost překvapením.

Ale vraťme se k příběhu. Cesta tam byla letecky a já poprvé a naposledy viděla živého Gotta, který seděl v řadě před námi. Docela mi vadilo, že on seděl u okna a celou cestu prospal, kdežto moje to byla první cesta letadlem a tak jsem si chtěla ty mraky vychutnat. Cílem bylo letiště ve Frankfurtu, kde nás čekali příbuzní a odvezli do Mannheimu, kde bydleli. Moje znalosti němčiny byly nepatrné a navíc jsem byla postižena socialistickou výchovou, která nutila hledat vše špatné v tom kapitalismu. Že je tam úplně jiný život, jsme poznaly záhy. Už to, že kvůli nám se musely peníze vyzvednout v bance, bylo pro maminku nepochopitelné. Konstatovala to slovy, že jsou asi chudí a když k snídani místo másla byl margarin, který naposledy jedla ve válce, to ji v tom utvrdilo.
Mne zase překvapilo, když jsme šly kolem prodejny narvané masem a uzeninami, že jsme musely jít až na druhý konec ulice k jinému řezníkovi, který byl údajně levnější. Tady se maso shánělo a ceny byly všude stejné. Nebo když se sestřenice chlubila, že na trhu koupila levně květák a vůbec ji nevadilo, když si při smažení olejem postříkala drahé šaty. Jednak v květnu jsem květák viděla poprvé a pak mávnutí rukou nad zničeným oblečením jsem také nechápala. Bratranec se pochlubil tím, že tak dlouho hledal u ševce na opravených botách chyby, až mu slevil. Večer přitom prohrál velkou částku v ruletě, což odbyl mávnutím. Zajímavý byl nákup záclon na tržišti, které sestřenka mamince slíbila při návštěvě. Po půl hodině smlouvání už maminka záclony nechtěla. Stála jsem opodál a viděla, jak prodávají, byl to Řek, štípal své děti, aby řvali. Pro ně to byl běžný rituál, při kterém se bavili, pro nás otřes. Když jsem byla v kamenném obchodě se podívat na barevné televize, tak nějaký prodavač se snažil do radiopřijímače dát baterie a vůbec mu to nešlo. Nevím, co mne napadlo, ale trochu jsem ho odstrčila stranou a ty baterie tam nasadila a ještě s lámanou němčinou vysvětlila základní funkce. Všiml si toho vedoucí prodejny a něco se mne ptal, rozuměla jsem jen slovu arbeit a tak jsem přikývla, že pracuji. Dostala nějaké prospekty a jak strýc zjistil, dokonce smlouvu na práci. Což ho překvapilo, protože takto to tam nefunguje a neustále kroutící hlavou chtěl slyšet, co jsem tam dělala.

Další šok jsem zažila, když jsem sama byla na procházce v jedné ulici. Přibrzdilo tam auto a muž ukazoval, zda nechci svést. Viděla jsem takový americký bourák i živého černocha poprvé. Za chvíli další auto přibrzdilo, opět černoch v ještě větším autě. A to se u nás vyprávělo o chudých černoších. Při třetím autě už jsem pochopila, že asi nejsem na vhodném místě a snažila se odejít. Jenže zastavil malý Fiat a z něho vyskočil mrňavý Ital, běhal kolem mne a strašně něco rozčileně křičel. To už jsem utíkala pryč. Když jsem to vyprávěla strýci, tak se pánové dobře bavili, že jsem v poledne si mohla dobře přivydělat. Navečer už v doprovodu strýce mi ukázal o co se tam vlastně jednalo. Večer jsme se šli podívat na barevnou nádhernou fontánu jejíž  zážitek mi zničil Ital, který s kamarády mne obklíčil, zase přitom křičel, ale příbuzní si toho všimli a tak mne zachránili. Nebyly jsme tam dlouho, ale přece jen jsem viděla i krásný Heidelberg, navštívila bar u Maxima i viděla film Sever proti Jihu, byl to dvoufilm v němčině, přežila.

Zpáteční cestu jsme absolvovali vlakem. Že jsme přejeli hranice bylo na první pohled zřejmé, zátarasy, ploty a mezi nimi, otevřený holý prostor. Důkladná celní prohlídka byla pro maminku šokem, protože jako jedinou z celého vlaku ji vzali na celnici a důkladně prověřili, takže ty záclony ji přišly docela draho. Dokonce se pak nechala vzít do hrozné, zakouřené nádražní restaurace v Chebu a tam jsem ji musela neustále krotit, aby tolik nekřičela, že nás ještě zavřou.

Tak to byla cesta na západ.

 
Jaroslava Krejčová
***
Koláže Marie Zieglerová  Foto Heidelberg https://www.welt.de/
Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 17.03.2022  22:19
 Datum
Jméno
Téma
 17.03.  22:19 Jaroslava
 17.03.  20:38 Vesuviana díky
 17.03.  17:25 Von