Miluji klobouky. Ráda je kupuji, mám jich za svůj život na kontě bezpočet, pár jich ještě pořád chovám ve své skříni v bláhové naději, že je jednou, až bude čas i příležitost, budu i nosit.
Děje se mi totiž zvláštní věc. Přesto, že klobouk, který se mi zalíbil, nejdříve pečlivě posoudím, vyzkouším, podívám na sebe kritickým okem zleva, zprava, zepředu a pomocí zrcadla i zezadu, dokud si nejsem jista, že mi padne a tentokrát opravdu i sluší, že v něm opravdu mohu mezi lidi. A za pomocí růžových brýlí se v něm už vidím kráčet městem, a přesně vím, ke kterému kabátu, ke kterým šatům se bude nejvíc hodit.
Rozhodnu se tedy, zaplatím příslušnou částku a v pevné víře odnáším kořist domů. Děje se to takto už dlouhých čtyřicet let.
Pak ovšem dochází obvykle ke zvláštnímu, nepochopitelnému úkazu. Podobně, jako někdo překročí bludný kořen a nemůže najít cestu domů, mně se stává, že než svůj úlovek donesu domů, někdo, nebo něco(?) vymění buď klobouk, nebo moji tvář, protože když si doma cvičně nasadím to, co se mi v obchodě tak líbilo, abych se ujistila, že jsem neprohloupila, se železnou pravidelností zjišťuji, že „v tomhle“ vyjít na ulici opravdu nemůžu.
To však neznamená, že bych na klobouky zanevřela. Už jsem jich pár, v rámci jedné za svých mnohých profesí i vyrobila a líbily se, i slušely. Vždy ovšem někomu jinému, mně velmi zřídka.
Jednou, jedinkrát se mi povedlo. Koupila jsem si letní, slaměný klobouček, vzdušný, až průsvitný. Jeho dírkami prosvítalo slunce, ale províval i vítr a tím pádem mi nikdy neulétl. Ten klobouček jsem za parných letních dnů ráda nosila, byl k nezaplacení. Pak jsem ho jednou půjčila, a vrátil se mi vytažený z baťohu pomuchlaný, přelámaný, děravý. Nedokázala jsem ho vyhodit, ještě dosluhuje na chalupě.
Tento slamáček mne ovšem naučil, jaká je úleva mít v létě lehounkou pokrývku hlavy, a po létech jsem opět zatoužila po něčem takovém zvlášť proto, že mne čeká cesta do jižních krajů.
Koupila jsem si lýko, vytáhla ze sklepa formu, obnovila znalosti uzlíků a během pobytu v lázních jsem si „udrhala“ model.
Ten klobouk se mi povedl. Rodina i přátelé mi ho odsouhlasili, ba sklidila jsem za svou práci i obdiv, cítím se v něm dobře a jsem přesvědčena, že mi sluší, že ho užiju.
Jsem ovšem ženská marnivá, předvedla jsem se v něm jednoho dne i svému vnukovi krasomilovi, který – ač ještě malý – má velmi dobrý vkus i postřeh.
„Tak co tomu říkáš, jak se ti líbím?“
Usmál se na mne. „Hezký, babi. A víš jak v něm vypadáš? Jako ten pán co hlídá pole…“
Miluji klobouky