„Samá ženská! Nevím, jestli to bude dělat dobrotu, pracovat mezi tolika ženskýma… No uvidíme...“ řekla jsem si.
Vzápětí se mé obavy obrátily jinam! K podpisu mi bylo předloženo mnoho lejster… a příkazů mi bylo dáno tolik, že nechápu, jak je mohla stačit vychrlit jen jedna ústa…snad jedině pusa ženská tohle zvládne!
„Bicykl máte tam, brašnu tady a kdyby něco, děvčata vám pomohou, nebojte se zeptat!“
V tu ránu se otočila a než jsem stačila otevřít pusu a poděkovat, byla pryč.
Tak tohle byla moje vedoucí.
Odhadla jsem, že bude asi mladší než já. Ona „děvčata“ se dál věnovala své práci, jako bych tam ani nebyla. Když jsem ale stála bez hnutí, jedna z nich se ke mně náhle přitočila a během několika minut jsem byla zaučena. Nebýt jí, tak bych tam stála dodnes. A tak jsem ten den poprvé sedla na bicykl a hrdě vyrazila na svůj rajon.
Mlha se líně převalovala nad rybníkem a za ní vystrkovalo paprsky vycházející zimní slunce. Skřípot mého kola vyrušil z dřímoty divoké kachny u břehu a jejich hlasy prořízly ticho mého prvního dne. Hlučné smogové město bylo už kousek za námi a tady tak krásně…připadala jsem si jak v zasněžené pohádce.
Je tu první dům, kam vhazuji své první psaní. Patrně účty. Žádné psaníčko od přítele nebo rodiny....nebo pohlednice... uvažuji v duchu... a náhle zpoza rohu prudce vyběhne velký hafan a veškerou svou vahou se vrhne na branku, jakoby jí chtěl proskočit.
Bicykl padá k zemi, já na něj, obsah brašen se vysypal na mokrý chodník. Zanadávám si při sbírání, jaká jsem to husa, vždyť mne mohlo napadnout, že na venkově budou psi. No, pro příště...
Příště jsem se zaopatřila sušenými ančovičkami pro psy a kočky. Psi i kočky velice brzy pochopili, že nejsem žádný vetřelec nebo obyčejný listonoš, ale jejich nositel dobrot. Po několika dnech, někteří pejskové už kolem osmé ráno mi běželi v ústrety, dychtíce po voňavém pamlsku. Věrně mne doprovázeli po celém rajónu a to prosím za jakéhokoliv počasí.
Hlídali mě a pro zkrácení dlouhé chvíle proháněli kočky a pletli se pod kola aut a cyklistů....prostě se mne snažili pobavit svými kousky.
Po obchůzce jsem jednotlivé pejsky doprovodila k páníčkům a hurá zpátky na poštu. Páníčkové velice brzy vzdali snahu své pejsky zavírat. Poznali, že s mým odjezdem se jim vrátí se i jejich hlídači.
Páníčkové jsou vesměs dobrosrdeční lidé. A ti lidé, jež neměli svého pejska, mě prosili, zda nevím, kdo ve vsi má štěňátka a nebo koťátka, že by moc chtěli.
Jindy se zase ptali, jestli ta a ta paní na druhém konci vsi je doma, že by za ní na kus řeči i na kafe zašli, či mají-li v obchodě už pečivo a jiné podobné informace jsem lidem poskytovala a tím jim ochotně pomáhala. Vždyť jsem nikdy nepřišla zkrátka!
Mnozí v mrazu už postávali u branek a čekali na mne, až pojedu, že mi uvaří grog či čaj, nebo na štamprličku mě pozvou. Musela jsem ale tohle pohoštění odmítat, poněvadž bych jezdila ze svého okrsku domů pěkně namazaná! V horkých dnech byla zase limonáda a domácí džusy, jahody jestli si nechci vzít a na podzim jablíčka pro moje děti....takže na rajon jsem jela coby listonoška s houfem pejsků v patách...(nebo v kolech??) a zpět do města jako podomní obchodník s čímkoliv.
Každé ráno všedního dne mě už z dálky vítalo svým rybníčkem s rybáři, nebo kachnami, psím vrtěním ocásků, babičkami a dědečky s grogy a čaji a domácím cukrovím, vůně blízkého lesa, posečené trávy nebo spadaného listí.
Každý den mi přináší něco nového, i když domy, stromy, lidé a psi i kočky zůstávají stále stejní. Každé ráno se moc těším do práce. Splnil se mi můj dětský sen.
Listonoška