Psa vidí jinde než v postroji „Správně vidíme jen srdcem.
Co je důležité, je očím neviditelné.“
Antoine de Saint - Exupéry
Už léta znám TyfloCentrum v Pardubicích. Nejprve jsem využíval různých služeb této organizace jako uživatel, ale pak přišla úžasná nabídka. Mohl jsem se stát také zaměstnancem, což pro nevidomého člověka je skvělá možnost do dalšího života. A co mi pardubické TyfloCentrum přineslo zajímavého? Činnost, kterou se nejvíce zabývám, jsou zážitkové semináře. Právě tahle činnost tvoří jednu z mnoha prospěšných věcí v pardubickém TyfloCentru. Po jejich přípravách nemůžu následně chybět ani při uskutečnění a zažil jsem proto také hodně veselých zážitků. Rozhodně se chci s některými podělit s vámi. Jednou měl student dotaz, jestli mě s vodícím psem pouštějí do restaurací.„Do státních mám podle zákona vstup povolený a u soukromých záleží na majiteli.“ Zněla má odpověď.
„Problémy občas jsou u restaurací ve vlastnictví vietnamské menšiny.“ A dodávám následně s úsměvem: „Psa vidí jinde než v postroji.“
S kolegyní vyřčená věta trhla, naklonila se mi hbitě k uchu a plná různých pocitů zašeptala: „Jsou tu dva žáci vietnamského původu!“
Mnou projel mráz, ale vzít vyřčenou větu zpět se už nedalo. Přidal se k trapné situaci ještě kolega, který je také zrakově postižený a popisoval ozvučený mobilní telefon.
S veselým tónem v hlase řekl: „Kamarád říká, když slyší můj ozvučený mobil že mluví jak nějakej vietnamec.“ Těžko někomu vysvětlovat, že jsme nebyli domluvení. Zkrátka se stala souhra náhod a bylo“vymalováno“.
Jiného dne jsme prováděli seminář pro mateřskou školu. Malým dětem zážitkový seminář provádíme jakýmsi hravým stylem. Mluvil jsem na ně tak, jak se pro jejich věk nejlépe hodí. Zrovna jsem jim vykládal o jedné důležité pomůcce pro těžce zrakově postižené lidi a tedy o bílé holi. Jednu dlouhou jsem právě při výkladu měl v ruce. Byl jsem právě zabrán do mluvení a vyšla ze mě věta: „Zatím jste ještě malé, ale až budete děti velké, tak budete mít také takovou dlouhou bílou hůlku.“ Kolegyně těžce musela držet smích při pohledu na mě a s jakou vážností jsem větu vyslovil. Pak se naštěstí vložila do řeči a nenápadně vše urovnala.
Ještě bych chtěl přidat jednu příhodu ze semináře pro základní školu. Protože v této osvětě chceme lidem ukázat kromě jiných věcí, jak nejlépe jednat s nevidomým. Proto jsem právě já v tomto semináři chtěl ukázat, jak je špatné, když vidící chce nevidomému ukázat směr svou rukou. Mezi vidícími je tato věc naprosto běžná a chtěl sem žáků předvést scénku, kdy měli mít zavřené oči. Proto jsem žákům s jistotou prohlásil: „Ukažte rukou na místo, kam ukazuju a kde tedy letí motýl!“ Neviděl jsem, jak se žáci zvláštně dívají na mě i na mou kolegyni. Ta mě ale naštěstí v nastalém zmatku rychle a s úsměvem zachránila.
„Takhle by to vypadalo, kdyby jste byli vidící a ukazoval by vám směr. Pokud by jste ale oči měli všichni správně zavřené, pak by jste neviděli, kam kolega ukazuje na motýla.“ Rychle mě doplnila. Mě až teď došlo, v čem jsem udělal chybu. Vynechal jsem sice důležitý bod při ukázce směru a nakonec se vše vesele vyřešilo.
Snažíme se provádět přesně osvětu v podobě zážitkových seminářů, ale tady jsem vám ukázal, že se do průběhu vloží nechtěně veselé zážitky. Přese vše myslím, že
spíše okoření celý seminář a vůbec nenaruší výsledek, kvůli které byla osvěta započata.
Veselé chvíle prakticky vždy spíše odlehčí atmosféru a protože zážitkový seminář je besedou, zlepší se komunikace mezi skupinou účastníků a pracovníky pardubického TyfloCentra.
