O LEKÁNÍ
Lekám se od dětství nepředvídaným situacím. Ne jenom lekám, ale vždycky s leknutím vykřiknu tak, že se mě lekne i ten, co mě vlastně polekal.
Například můj manžel je někde mimo dům, já si dělám to svoje, přemýšlím nad určitou věcí, otočím se a on stojí za mnou. Jako normálně, zařvu úlekem.
„Ale prosím tě, koho jsi očekávala? Proč křičíš?”
„Já nekřičím, já se lekám!”
„Tak mi, prosím tě poraď, co mám dělat a jakým způsobem můžu přijít domů?“
„Musíš přijít úplně normálně, abych tě slyšela a né, že se vplížíš a potichounku se postavíš za mě. To je to, co mne vyděsí, to, že přijdeš jako duch.“
Další příklad: Muž vejde domů, já luxuji, lux řve na plné pecky a on začne ode dveří.
„Ahoj maminko!” Já upustím hadicí od vysavače na podlahu a spustím.
„Proč mě zase strašíš?”
„Vidíš, ani potichu ani nahlas se ti můj příchod domů nelíbí. Co mám tedy dělat?”
Třetí příklad: telefon - crrrr: ”Ahoj, to jsem já. Stojím na ulici, můžu domů? “
„Ty si ze mne tropíš blázna že? Proč mně to voláš?”
„To aby ses zase nepolekala. Nevím, nevím, ale možná bys ses měla zeptat naší paní doktorky Zdenky, proč se tak moc lekáš?”
„Co si myslíš, že Zdeňka udělá? Že mně snad předepíše léky proti lekání? Ty ses dočista zbláznil. Taková medikace neexistuje!“ Mám období, že se lekám více a pak je takové, že to se mnou ani nehne, ať se cokoli nečekaného přihodí. Udělala jsem si sama diagnózu. Když jsem přetažená a mám nervový systém dole, lekám se více a častěji. Takže, milý tatínku, chce to klid a pohodu.
Avšak jedna příhoda na parkovišti pod obchodním střediskem, kde bylo přítmí, mě trochu rozladila. Že bych přece jenom zašla za Zdeničkou? Ženu se s nákupem do auta a mám plno myšlenek, co budu nejdříve dělat, až dorazím domů. Vtom rychlostí blesku zpoza rohu vyjedou zasunuté do sebe supermarketové vozíky řízené jejich zaměstnancem. V tom přítmí jsem za těmi vozíky uviděla pouze pronikavé bílé bělmo očí. Jako normálně, jsem vykřikla úlekem. To samé udělal člověk tlačící vozíky a leknutím vyskočil, jako „Masaj“ na poušti, aspoň metr vysoko, až se do sebe vsunuté vozíky zavlnily.
Omlouvala jsem se vystrašenému klukovi a pelášila s nákupem do auta a domů. Vladimírovi jsem pak příhodu líčila a on, místo toho, aby měl soucit aspoň s tím klukem, se smál jako pominutý. Možná půjdeme k doktorce oba dva a vezmeme toho kluka od vozíku, co se mě tak vylekal, s námi! Co ty na to?