Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Lenka,
zítra Petr.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Na kafíčku v Americe (4)

„Krátký výlet“
 
Dalším plánem prvního dne byl, jak má sestra říkala, “krátký výlet” do městečka Kenosha, vzdáleného 120 mil od New Glarus. Potřebovala tam sehnat svému synovi Davidovi informace o pronájmech k trvalému bydlení. Když Dana se svým mužem a čtyřletou Michaelou opouštěli republiku, zbývaly Davidovi do narození necelé tři měsíce. Až do roku 1996 žili rodiče s dětmi, ne příliš od sebe vzdáleni, ve státě Michigan. Před půldruhým rokem přišli o práci rodiče a přestěhovali se do Wiskonsinu. Dnes měl David před sebou obdobné rozhodnutí. Proč by však nesouhlasil s nabídkou, které se mu dostalo? Povýšení v práci s lepším finančním ohodnocením, výhodné podmínky poskytované novým zaměstnavatelem jeho ženě a podstatné přiblížení ke svým rodičům. Znamenalo to však opustit Michigan, kde se narodil a kde dál zůstával bydlet jeho bratr Pavel. Bylo nutné sehnat výhodné ubytování v novém prostředí ve Wiskonsinu, který dnes patří, s poměrně velkou migrací, k prosperujícím státům USA. Přesvědčoval jsem se o tom nejen na svém prvním výletu, ale po celou dobu mého pobytu. Nabídka práce téměř na “každém rohu”, obrovská rozestavěnost průmyslových objektů, prodejních komplexů se spotřebním zbožím a souběžně s tím přeměny rozsáhlých ploch neobdělávané půdy na kolonie rodinných domků. Mnohé z těch, které jsem při dnešním prvním výletě do Kenoshy viděl v prvopočáteční rozestavěnosti, byly při mém odjezdu již zabydlené.
 
“Tak, brácho, udělej si pohodlí, nastav si sklon sedadla, připoutej se a v klidu vnímej okolí. Počítám, že asi za hodinku uděláme přestávku na kávu a malé občerstvení a taky proto, aby sis mohl zakouřit.” S těmito slovy jsme se vydali napříč státem Wiskonsin k jeho východní hranici – k jezeru Michigan. Vycítil jsem, že by Dana ráda vyprávěla o svých dětech, možná by chtěla slyšet další novinky o své vlasti, možná že by ráda vyprávěla o svých útrapách, které si zde během třiceti let prožili. Ale velké množství mých dotazů, plynoucích z pozorování okolí, odsunuly tyto hovory na pozdější dobu.
 
“Co to je za dopravní značku,” kterých jsme míjeli nejvíce, “jak má na bílém podkladě napsáno černým písmem 55 a pod ní, stejně veliká, s číslem – například 69? A vůbec, těch dopravních značek na silnicích se mně zdá po půlhodině jízdy velice málo.”
 
Tak nějak vypadaly mé první otázky. Nemohl jsem pochopit, jak v zemi, kde minimálně dvě auta v rodině jsou nutností, jak v zemi s velmi vyspělou technikou mohou korigovat dopravu s použitím tak malého množství dopravních značek. A hned bylo téma na povídání. A musím přiznat, že se mi dostalo perfektního vysvětlení o dopravním režimu v USA, o dopravním značení, a kdybych sestru nepřerušil dalšími dotazy, dozvěděl bych se jistě i o statistice nehodovosti, o úmrtnosti na silnicích i o nákladech na léčení lidí po úrazech ze vzájemných kolizí.
“Tak si všimni, že nad tím číslem 55 je napsáno SPEED LIMIT,” začala Dana odborný výklad.” V češtině to znamená maximální povolená rychlost. A na té druhé značce bývá pod číslem malá šipka s textem EAST nebo WEST, což značí číslo silnice a kterým směrem vede – buď na východ, nebo na západ… Čemu nerozumíš? Přece je to jasný jako facka. Jedeme do Kenoshy. Město leží na východě státu a my pojedeme po čísle 69 se šipkou na EAST.
 
 
 
Nesmíme prostě uhnout ani na 69 – jih, ani na 69 – sever, protože obě silnice vedou do úplně jiných měst. Směrovky označující nejbližší město s počtem mil nebo odbočku na nějakou vesničku, s tím se zde nesetkáš. Kompas? Jó, byl by možná dobrý, ale jak později zjistíš, častokrát by tě to odvedlo úplně jinám. Například značka, upozorňující tě před křižovatkou, že silnice číslo šedesát devět vede rovně na východ a současně vlevo na sever, vůbec nemusí odpovídat kompasu. Ta, co je označená jako cesta na sever, se ke skutečnému severu stočí třeba až po deseti mílích. Zde potřebuješ hlavně mapu a pokud možno spolujezdce, který se v ní vyzná, což v našem případě jsi ty, a ten tě navádí na správný směr. Když jedu sama, tak si občas zastavím, nastuduji další úsek cesty, a když zabloudím, zase se vrátím – NO PROBLEM.”
 
Těch dopravních značek je, na evropské poměry, opravdu málo. Pár příkazových, z toho pět v červeno-černém provedení (Dej přednost, Stop, Zákaz vjezdu do jednosměrky, Zákaz parkování, Zákaz odbočení vlevo – se zákazem odbočení vpravo jsem se nesetkal. Dále přikázané směry k objetí či odbočení a povolená maximální rychlost. Pár značek výstražných v žluto-černém provedení, modro-bílá s mezinárodním označením pro nemocnici a ve stejném barevném provedení dopravní značka navádějící invalidní řidiče k vyhrazeným parkovacím místům. A nesmím zapomenout na značky upozorňující na práci na silnici. Víc jak třicet jich nebude. A dopravní předpisy, které začátečník musí vstřebat, jsou v tenké brožurce, která včetně zobrazení různého řešení křižovatek a vysvětlivek ke všem dopravním značkám, má třicet pět stran.
 
Tak teď s mapou na klíně a poučen ze základních dopravních předpisů jsem se mohl věnovat ubíhající krajině. Navštívíte-li jeden ze států USA, nemůžete si z těchto nabytých dojmů vytvářet představu ani o zákonech, ani o přírodních krásách celých Spojených států. Pakliže se ve svém vyprávění zmiňuji o Americe, mám na mysli vždy jen a jen stát Wisconsin. Těžko by asi Američan, který navštíví Českou republiku, mohl vyprávět o celé Evropě. Přesto však po tříměsíčním pobytu, byť v jednom státě, lze si udělat globální představu o životní úrovni, dopravě, školství, socialní úrovni, zdravotnictví – prostě o celkovém způsobu života Američanů, s drobnými, spíš s kosmetickými úpravami zákonů v jednotlivých státech.
 
Po ujetí asi padesáti mílí jsem už musel ventilovat hlasitě své první dojmy. Nemohl jsem je v sobě už déle držet. Vše bylo pro mě velmi překvapivé a tolik mi to připomínalo naši republiku, že ze mě přímo bez zábran vypadlo: “Proč jsem jezdil takovou dálku, když je to zde stejné jako u nás..?” Sestřičky, byť jen na okamžik, se toto mé konstatování trochu dotklo. Chtěla se pochlubit krásami země, která je již nyní jejím druhým domovem. Chtěla slyšet chválu na tuto zemi. Byla připravena vysvětlovat všechny rozdíly, na které se zeptám, aby mohla vyzvednout přednosti Ameriky.
 
Rozdílů jsem s přibývajícími dny pobytu nacházel dost, ale těch předností už nebylo tolik, kolik si jich sestra po třicetiletém odloučení z vlasti pamatovala. Okresní silnice (ne takové jaké jsem znal z amerických filmů) kopírující členitou krajinu, hospodářské usedlosti, pole střídající se s lesními porosty, jezera obklopená chatami, občas malá občerstvení typu Mc Donalds nebo KFC, sem tam špatně ošetřované příkopy a i ty dřevěné sloupy s elektrickým vedením podél silnic – vše mi velice silně připomínalo domov. Aby se mohl člověk nechat unášet vidinou domova, musí samozřejmě přimhouřit trochu oči a provést menší redukce. Krajina, byť členitá jako u nás, postrádá v lesních porostech jehličnaté stromy, farmy jsou umístěny mimo obce, uprostřed pozemků, které k té každé patří a vyznačují se již z daleka viditelnými sily. V nich je ukládána především kukuřice. Chaty kolem jezer jsou ve skutečnosti americké rodinné domky, u kterých kotví poslední modely motorových člunů. Nabídku rychlého občerstvení poskytuje velké množství různých firem kopírujících převážně stylem prodeje Mc Donalda, soustřeďujících se především u velkých křižovatek v obcích. Osobní auta, se kterými se potkáváte, jsou převážně americké výroby, velká a pohodlná, poslední novinky automobilového průmyslu i vozidla muzeální, v dezolátním stavu, kterým by u nás bylo odebráno osvědčení k provozu. Nakonec jsme se se sestrou shodli, že krajina státu Wisconsin je svou členitostí a porostem opravdu krásná, připomínající z velké části naši rodnou vlast.
 
Pokračování v příště…
 
Jan Kurka
* * *
Ilustrace © Aleš Böhm
Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 31.08.2020  08:39
 Datum
Jméno
Téma
 31.08.  08:39 Von