Bez ohledu na naši karanténu si jaro vesele pučí a je radost to sledovat, i když svým omezeným způsobem. My, co žijeme na kraji měst, máme štěstí, že máme do přírody opravdu kousek, máme ji za domem. Takže stačí zvládnout pár metrů v roušce a hupky dupky do lesa. A vyrazit někam kousek dál, neboť na té prošlapané cestě za městem dnes potkáte víc lidí než v samotných ulicích.
Vzali jsme s sebou foťáky. Pro všechny případy. Na místech, kde chodíte pořád, už mnoho objektů k focení nenajdete, ale byli jsme odhodlaní přece pár snímků ukořistit. Jeden z prvních mě zaujal žlutý květ. Ten podběl rostoucí na betonu mi připomněl nás samé: působil tak osaměle a přitom tak odhodlaně! A pak už to jelo... tuhle se mi líbil strom, tamhle porostlý kmen, všude se něco najde.
A víte co? I když jsme si mysleli, že už máme v okolí všechno křížem krážem prochozené, najednou to jde - zase jsme šli po cestě, kde jsme ještě nikdy nešli.
A objevili potůček, který jsme ještě neviděli. (A dali si svačinu uprostřed listí a vyrušili hejno ptáčků, stádo srnek a v dálce zahlédli lišku.)
A nakonec to obrovské potěšení z šiškového pole pod borovicemi! Padla jsem kvůli němu i na kolena. :-)
No vida, jak se i úplně obyčejný "výlet kolem baráku" změnil v dobrodružství.
