Máme doma psa Fredyho
V dětství jsem měl dva pejsky. Jednoho u babičky a dědečka na venkově a druhého v Praze. Ten druhý měl takové typicky české jméno, jmenoval se Punťa a byl to nalezenec. Jednou jsem vám ho šel, já kluk bláhový, před cestou do školy vyvenčit, ale zdrhnul mně do polí, vzal zkrátka do zaječích. Přišel jsem kvůli tomu o hodinu pozdě a byla z toho hned poznámka do třídnice. Nemusím říkat, že těch poznámek pak byla ještě celá řada, ale to už je jiné vyprávění.
O léta později, mohlo mi být něco po třicítce, jsem dostal od Jiřího Muchy – syna malíře Alfonse Muchy – irského setra. Frip byl nádherný pes, ale nesmírně temperamentní a neustále v běhu. Jak to šlo, tak nám zmizel. Náhodně jsem se dověděl, že na Barrandově je jistý odborník, který cvičí psy a tak jsem se za ním vypravil, aby ho těch zaječích choutek zbavil. O odbornosti cvičitele jsem měl hned od začátku silné pochybnosti. Ty ještě vzrostly, když jsem viděl, jak „odborně“ tenhle výcvik vypadá v praxi. Pokaždé když chudák Frip neuposlechl na první zavolání, vystřelil po něm z praku kuličku. Bylo to aspoň pro mne velmi drastické a srdce mě bolelo. Jednou jsem tou kuličkou koupil i já do nohy. To vám byla bolest, že jsem u viděl všechny svaté v čele s Františkem z Assisi, jak na mne hrozí prstem. To rozhodlo. Věděl jsem, že asi nečiním dobře ale jinak jsem nemohl - Fripa jsem mu sebral a začal jsem ho cvičit sám. Teď se obrátily role, kdo s kým cvičil, byl Frip se mnou, a dál si dělal, co chtěl. Má snaha se minula výsledkem, ale z lásky k němu jsem se s tím smířil. Frip byl zkrátka rozený individualista!
Zvláštní, řekl bych až sběratelské zalíbení, choval Frip v ponožkách. To když k nám přišla pánská návštěva, hned se jí hnal po nohách. Obratně stáhnul provoněnou fusekli a zmizel s ní okamžitě pod postelí. A už ji nevydal! Stálo mě to pokaždé nové ponožky. Přece nenechám o Fripovi rozhlašovat, že je zloděj!
Jindy se nám Frip ztratil a neviděli jsme ho několik dnů. Byl to rozený tulák. Ale jaká radost, když jsme objevili inzerát, že se náš pes našel až na Vinohradech. Ze Smíchova až na Vinohrady, to je celý on, v tom ho poznáváme, říkali jsme si nadšeně a hned jsme se za ním vypravili. Dům byl nepřívětivý a temný, ale sotvaže jsme zazvonili, uvítal nás radostný štěkot. Dveře se rozletěly a irský setr se na nás šťastně vrhnul, div, že nás neporazil. Žena plakala dojetím a Frip slintal blahem. Bylo to shledání, jak má být. Sotvaže jsme vděčně poděkovali našemu „dárci“ a s očima plnýma slz vyšli na slunnou ulici, s hrůzou jsme zjistili, že ten rozradostnělý setr není náš. A tak jsme k naší bolesti psa zase vrátili. Možná jsme to neměli dělat, falešný Frip se stavěl na zadní a živou mocí nechtěl zpátky.
Už jsme se smířili s myšlenkou, že jako chovatelé a majitelé jsme zklamali, když jsme po čtrnácti dnech konečně pravého Fripa na druhém konci Prahy našli. Tentokrát urazil cestu ze Smíchova až do Braníka. Ubytoval se tam v nějaké vilce s lidmi, jejichž děti si ho oblíbily tak, že když jsme si pro Fripa přijeli, plakaly. Nakonec jsme to rozřešili následovně. Ti lidé měli v Mladé Vožici u Tábora babičku. Dohodli jsme se, že ho tam dáme a budeme za ním střídavě jezdit, což jsme také činili.
Asi před čtyřmi lety jsme pod stromeček mému synovi Ládíčkovi darovali se ženou štěňátko – bernského salašnického psa. Byl krásný a kluk plakal štěstím. Nečekal to. Přivezli jsme ho domů z Jindřichova Hradce až na Štědrý den večer a zavázali mu kolem krku růžovou mašličku. Samozřejmě ne Ládíčkovi, ale našemu salašnickému štěňátku. Pejsek měl průkaz původu, jeho otec byl dánský šampión. On sám také nezahálel a asi za tři měsíce byl první na výstavě psů coby junior. Ani tady nám však štěstí nepřálo. Na chalupě nám ho nějací mladí kluci zabili autem. Jeli moc rychle na místě, kde neměli. Ten, kdo měl psa si dovede představit, co to pro nás znamenalo – rodinná tragedie. Jenže život jde dál.
Bernský salašník se nám natolik zalíbil, že jsme si před dvěma lety pořídili dalšího, Fredyho. Je to naše největší zlato, zlatíčko. Přišel na svět už disciplinovaný, poslouchá, neutíká, miluje nás a my milujeme jeho. Kdykoliv jsme někde v cizině a hlídá nám ho náš známý, neopomeneme ho pozdravovat. On asi číst neumí, ale ačkoliv je ze Švýcarska, tak rozumí česky. Náš život bez Fredyho si nedovedeme představit. Náš Fredy se stal zkrátka miláčkem rodiny.
Luděk Sobota
Luděk Sobota se narodil v 1943 v Praze. Po maturitě a ukončení studia DAMU v Praze hrál nejprve externě v Ústí nad Labem v Kladivadle, později v divadle Ypsilon v Liberci, poté v divadle Semafor, kde byl spolu s Miloslavem Šimkem autorem a hercem skupiny Šimek – Sobota. Hrál v mnoha filmech, např. „Jáchyme hoď ho do stroje“, „Jen ho nechte, ať se bojí“ a účinkoval v mnoha televizních pořadech. Napsal knihu „Fachy místo pohádek“ a poté, co odešel z divadla Semafor založil svoji skupinu – Směšné divadlo Luďka Soboty. S pejsky se kamarádil už od svého dětství. Nyní má bernského salašnického psa Alfréda, se kterým rád chodí několikrát týdně do přírody.
* * *
Z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové „Kolja... to neznáte mého psa!“