Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Svatopluk,
zítra Matěj.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Máme doma psa Fredyho
 
V dětství jsem měl dva pejsky. Jednoho u babičky a dědečka na venkově a druhého v Praze. Ten druhý měl takové typicky české jméno, jmenoval se Punťa a byl to nalezenec. Jednou jsem vám ho šel, já kluk bláhový, před cestou do školy vyvenčit, ale zdrhnul mně do polí, vzal zkrátka do zaječích. Přišel jsem kvůli tomu o hodinu pozdě a byla z toho hned poznámka do třídnice. Nemusím říkat, že těch poznámek pak byla ještě celá řada, ale to už je jiné vyprávění.
 
O léta později, mohlo mi být něco po třicítce, jsem dostal od Jiřího Muchy – syna malíře Alfonse Muchy – irského setra. Frip byl nádherný pes, ale nesmírně temperamentní a neustále v běhu. Jak to šlo, tak nám zmizel. Náhodně jsem se dověděl, že na Barrandově je jistý odborník, který cvičí psy a tak jsem se za ním vypravil, aby ho těch zaječích choutek zbavil. O odbornosti cvičitele jsem měl hned od začátku silné pochybnosti. Ty ještě vzrostly, když jsem viděl, jak „odborně“ tenhle výcvik vypadá v praxi. Pokaždé když chudák Frip neuposlechl na první zavolání, vystřelil po něm z praku kuličku. Bylo to aspoň  pro mne velmi drastické a srdce mě bolelo. Jednou jsem tou kuličkou koupil i já do nohy. To vám byla bolest, že jsem u viděl všechny svaté v čele s Františkem z Assisi, jak na mne hrozí prstem. To rozhodlo. Věděl jsem, že asi nečiním dobře ale jinak jsem nemohl - Fripa jsem mu sebral a začal jsem ho cvičit sám. Teď se obrátily role, kdo s kým cvičil, byl Frip se mnou, a dál si dělal, co chtěl. Má snaha se minula výsledkem, ale z lásky k němu jsem se s tím smířil. Frip byl zkrátka rozený individualista!
 
Zvláštní, řekl bych až sběratelské zalíbení, choval Frip v ponožkách. To když k nám přišla pánská návštěva, hned se jí hnal po nohách. Obratně stáhnul provoněnou fusekli a zmizel s ní okamžitě pod postelí. A už ji nevydal! Stálo mě to pokaždé nové ponožky. Přece nenechám o Fripovi rozhlašovat, že je zloděj!
 
Jindy se nám Frip ztratil a neviděli jsme ho několik dnů. Byl to rozený tulák. Ale jaká radost, když jsme objevili inzerát, že se náš pes našel až na Vinohradech. Ze Smíchova až na Vinohrady, to je celý on, v tom ho poznáváme, říkali jsme si nadšeně a hned jsme se za ním vypravili. Dům byl nepřívětivý a temný, ale sotvaže jsme zazvonili, uvítal nás radostný štěkot. Dveře se rozletěly a irský setr se na nás šťastně vrhnul, div, že nás neporazil. Žena plakala dojetím a Frip slintal blahem. Bylo to shledání, jak má být. Sotvaže jsme vděčně poděkovali našemu „dárci“ a s očima plnýma slz vyšli na slunnou ulici, s hrůzou jsme zjistili, že ten rozradostnělý setr není náš. A tak jsme k naší bolesti psa zase vrátili. Možná jsme to neměli dělat, falešný Frip se stavěl na zadní a živou mocí nechtěl zpátky.
 
Už jsme se smířili s myšlenkou, že jako chovatelé a majitelé jsme zklamali, když jsme po čtrnácti dnech konečně pravého Fripa na druhém konci Prahy našli. Tentokrát urazil cestu ze Smíchova až do Braníka. Ubytoval se tam v nějaké vilce s lidmi, jejichž děti si ho oblíbily tak, že když jsme si pro Fripa přijeli, plakaly. Nakonec jsme to rozřešili následovně. Ti lidé měli v Mladé Vožici u Tábora babičku. Dohodli jsme se, že ho tam dáme a budeme za ním střídavě jezdit, což jsme také činili.
 
Asi před čtyřmi lety jsme pod stromeček mému synovi Ládíčkovi darovali se ženou štěňátko – bernského salašnického psa. Byl krásný a kluk plakal štěstím. Nečekal to. Přivezli jsme ho domů z Jindřichova Hradce až na Štědrý den večer a zavázali mu kolem krku růžovou mašličku. Samozřejmě ne Ládíčkovi, ale našemu salašnickému štěňátku. Pejsek měl průkaz původu, jeho otec byl dánský šampión. On sám také nezahálel a asi za tři měsíce byl první na výstavě psů coby junior. Ani tady nám však štěstí nepřálo. Na chalupě nám ho nějací mladí kluci zabili autem. Jeli moc rychle na místě, kde neměli. Ten, kdo měl psa si dovede představit, co to pro nás znamenalo – rodinná tragedie. Jenže život jde dál.
 
Bernský salašník se nám natolik zalíbil, že jsme si před dvěma lety pořídili dalšího, Fredyho. Je to naše největší zlato, zlatíčko. Přišel na svět už disciplinovaný, poslouchá, neutíká, miluje nás a my milujeme jeho. Kdykoliv jsme někde v cizině a hlídá nám ho náš známý, neopomeneme ho pozdravovat. On asi číst neumí, ale ačkoliv je ze Švýcarska, tak rozumí česky. Náš život bez Fredyho si nedovedeme představit. Náš Fredy se stal zkrátka miláčkem rodiny.
 
Luděk Sobota
 
Luděk Sobota se narodil v 1943 v Praze. Po maturitě a ukončení studia DAMU v Praze hrál nejprve externě v Ústí nad Labem v Kladivadle, později v divadle Ypsilon v Liberci, poté v divadle Semafor, kde byl spolu s Miloslavem Šimkem autorem a hercem skupiny Šimek – Sobota. Hrál v mnoha filmech, např. „Jáchyme hoď ho do stroje“, „Jen ho nechte, ať se bojí“ a účinkoval v mnoha televizních pořadech. Napsal knihu „Fachy místo pohádek“ a poté, co odešel z divadla Semafor založil svoji skupinu – Směšné divadlo Luďka Soboty. S pejsky se kamarádil už od svého dětství. Nyní má bernského salašnického psa Alfréda, se kterým rád chodí několikrát týdně do přírody. 
 
* * *
Z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové „Kolja... to neznáte mého psa!“
Míšenka, krasavice z Pekingu (Blanka Kubešová)
Život na psí knížku (Václav Židek)
Vildóóó k noze! (Václav Židek)
Naše Jessy aneb vliv psa na polidštění člověka (Jaroslav Vlach)
Můj pes má rád drobečky…(Vlastimil Brodský)
Proč někteří dvounožci žijí na psí knížku? ! (Václav Židek)
Jak si psi ochočili lidi (Jaroslav Kovaříček)
Psí rozhovory (Josef Fousek)
Loučení se psem (Jaroslav Kovaříček)
Můj život s fenkou Anny (Petr Hromádko)
Měla Kolinka obdivuhodnou duši? (Emilie Krulíková)
Bojare, Bojare…! (Radovan Lukavský)
Medvídek, Montík a kolečkáři (Blanka Kubešová)
Nesahejte na něj, patrně má blechy! (Pavlína Filipovská)
Hajný ve službách čertíka Bertíka (Zdeněk Hajný)
Láska na první pohled (Ctirad Pánek)
Óda na Kačenku (Jana Reichová)
Moje baby Jesty (Stella Májová)
Moji pejskové  (Miloš Nesvadba)
Andulka, Fanynka, Boženka (Soňa Červená)
Vzpomínka na Neru (Miloslav Švandrlík)
S tím Švandrlíkem musí bejt švanda (Miloslav Švandrlík)
O psí cestománii (Václav Židek)
Nuda?... aneb Chlapeček a jeho štěteček (Václav Židek)
Objevilo se štěně (Marta Kubišová)
Mají netopýři psí duši? (Květa Fialová)
Rufík a Všichni moji dobří rodáci (Vojtěch Jasný)
Jen rolnička cinkla a on tam stál...(Marina Hužvárová)
Náš Profesor (Alice Frostová)
Parťák (Milan Dibďák)
Jakub a Cedrik (Zuzana Trankovská)

Psí láska (Olga Wister)
Nudle dlouhá ušatá (Blanka Kubešová)
Méďa Béďa (Eva Střížovská)
Felísek z TURISTY (Svatava Pátková)
Pes, bytost záhadná (Jiří Suchý)
Jak se pavouk Macek do Kolína vrátil...(Václav Židek)
Já na Macka a Macek na mne...(Václav Židek)
Tak to je pěkná sviňárna! (Václav Židek)
Moji milí Lupinové (Ondřej Suchý)
Tanec kolem hromádky (Františel Čadský)
Frantův pes (Alžběta Šerberová)
Kubík aneb Zkoušky charakteru a odvahy ( Pavel Kovář)
Za trochu srandy bych šel světa kraj (Václav Židek)
Pes Perry, já a guvernantka Naďa (Marcela Lund)
Tanec kolem hromádky (František Čadský)
LUCY (Thomas Hasler)
Mé přístavní smečky (Láďa Kerndl)
Jaká Lady, taková paní (Patra Černocká)
"Ty línej psí čoveče!" (Josef Fousek)
Můra, Bubák a ti ostatní (Jana Kopecká)
 Jezevčík je nejlepší člověk, kterého znám! (Zuzana Trankovská)
Máme doma psa Fredyho (Luděk Sobota)


Komentáře
 
 Datum
Jméno
Téma