Dárek od srdce
Není dárek jako dárek. Některý zmizí v šuplíku, v krabici, v kufru, ve skříni, v zapomnění. Jiný – a to bývá ten, co už pohled na něj zahřeje, nám i po létech nevymizí ze vzpomínek.
Když byl můj syn novopečený prvňák, jednou přišel domů ze školy a já už mezi dveřmi viděla, jak je zadumaný, roztržitý, jak mu něco leží v kebuličce, jak má cosi na jazyku a mermomocí se to snaží nevyslovit.
„Copak se děje?" posadila jsem si ho na klín. „Svěř se mi." Přišmajchloval se ke mně a po chvilce řekl: „Dnes jsme dělali maminkám k Mezinárodnímu dni žen dárek, ale nemůžu ti prozradit jaký.“ Pak dodal: „Už se to lakuje.“
Osmého března přinesl malou mozaiku z drobných dřevěných odřezků, kterou vlastnoručně vyrobil. Od té doby ona věta – už se to lakuje – v naší rodině provází přípravnou fázi jakékoli akce a mně vždy připomene onen roztomilý prezent.
I dárek sotva čtyřleté dcery mě kdysi dojal. Drobnými prstíky mi navlíkla z těstovinové zavářky do polévky ve tvaru titěrných hvězdiček dlouhé korále. „Jsou to vzácné korále," řekla vážně. Byly. Zacházela jsem s nimi jako s brilianty z pokladu královny ze Sáby.
Dávno vím, že nejkrásnější dárky jsou ty, které se nejdříve dárci vylíhnou v hlavě v podobě dobrého nápadu a na cestě k oslavenci se ho pak dotknou jeho šikovné ruce. Žádné šup z výlohy na pult, vyklopit šrajtofli, hrrr frrr a mám tě z krku.
Tvrdošíjně traduji, že k dárkům patří chvíle, které se vymykají všedním dnům. Onen výjimečný, neobvyklý a mimořádný den dárečky rozradostní a dají mu nádech tajemství. Takových dnů je v kalendáři celá řada. Patří mezi ně i narozeniny. Já na ty své vždy pozvu pár svých přátel.
První mi přišel gratulovat kamarád Dalibor. „K tvému jubileu ti nesu sladký dámský likér a drahocennou cibuli lilie královské – Lilium regala. Je ojedinělá, dostala se i na erby vladařů," řekl a podal mi mezi dveřmi zabalenou flašku a pytlíček z hedvábné tkaniny. Já však z papíru vymotala láhev octa a z hedvábí obyčejnou kuchyňskou cibuli.
To jsou teda fóry, snažila jsem se zakrýt rozčarování. „To jako že se mám tvářit kysele, že už jsem dávno plnoletá?" optala jsem se Dalibora. „Či se mám nad svými roky dokonce rozplakat? "
Tvářil se záhadně a podal mi ještě dortovou krabici převázanou stříbrnou šňůrkou.
„Doufám, že cestou nekecla šlehačka,“ klamal tělem.
Nějaká další ptákovina, napadlo mě. A pustila jsem se hned do rozbalování, ať mámty jeho legrácky za sebou.
V krabici však nebyl žádný šlehačkový dort, ani zákusky, ale trůnila tam mísa domácího sulcu. Voněl jako celé řeznictví a uzenářství dohromady a hned mi vykouzlil v puse veliké laskominy.
„Tak to je trefa," byla jsem nadšená. „Sulc přímo zbožňuju."
„Špetka pepře se u tebe určitě najde," bavil se mým překvapením Dalibor. „Skleničky na šampus, doufám, taky máš." A postavil na stůl i láhev sektu. Vzpomněla jsem si na mého tatínka, který dělal nejlepší sulc na světě. Aby ne, když byl vyhlášený řezník a podobné dobrůtky měl v malíku. A v hlavě zase moudra, která by se dala zapisovat do kronik.
„Nejvzácnější dárek je čas," říkával. „Ať už ho věnujeme někomu my, či ho někdo věnuje nám. Vše se dá koupit, sehnat, zcizit, vyškemrat, jen čas není nikde k mání. A tak dárek, na který člověk obětuje svoje volno, je nejdražší. Je od srdce."
Dalibor mě takovým obdaroval. Uměla jsem si představit, jaká to byla piplačka, než sulc připravil. Ale na oslavě chtěl být originální. Oslavy má rád. Takový jako on bohužel není každý. Ale zato jsou jedinci, kteří oslavují kde co, jako právě Dalibor.
„Zítra mě čeká ještě jedna oslava," svěřoval se. „Velkolepá. Osmnácté narozeniny se nedají jen tak přejít.
„Chci znát podrobnosti," byla jsem zvědavá. „Kdo slaví?"
„Podle rodného listu Pejrak von Jizerské ticho," řekl.
„Jinak Macín, Šedivá potvora, Macíček, Šedivec, Sluníčko od Mašků, Kočínek, Kočičák."
„Kocour?" zamávalo to se mnou. „Slavíš narozeniny kocoura?"
„Už si viděla takového kočičího kmeta? Ten si oslavu zaslouží. A ty se můžeš zúčastnit," řekl a konečně bouchl šampus.
Druhý den jsem celé dopoledne běhala po Praze a sháněla hejky. Opařit jich osmnáct, to dalo docela fušku. Museli být zaručeně čerství, vykuchaní, ne moc velcí, spíše malí, abych pak z těch štikozubců obecných sestavila pugét. Moje představa byla, že každým tím krasavcem jednoduše protáhnu špejli a pak je seskládám do kytice. Jenže lehce se to řekne, ale těžko udělá. S tou rybí kytkou jsem zápolila celé odpoledne. Nakonec se mi podařilo zabalit ji do celofánu a ještě převázat zelenou stužkou.
Konečně jsem se vypravila k Daliborovi. Otevřel dveře a hned o krok couvl. „To je odér, jak na břehu Atlantiku."
Když ale uviděl pugét z hejků, jeho nadšení nebralo konce. Rybí kytice mu dokonale zvedla náladu.
„Ty jsi dáreček," chechtal se.
„Jen doufám, že mě nezabalíš do celofánu a nepřevážeš mašlí," řekla jsem a šla popřát kočičímu oslavenci mnoho dalších šťastných kočičích let.