Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Liliana,
zítra Dorota.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

TASMÁNIE – 2000
 
Ostrov australské federace a zároveň jeden z australských států leží 240 km jižně od australské pevniny. Rozloha ostrova je 90,758 km a žije tam skoro 515,000 obyvatel.

V roce 2000 jsme vlastnili Toyota Hice miniautobus. Měl mnoho výhod a jedna z nich byla praktičnost. Vladimír to auto úplně miloval. Stále ho připomíná a vychvaluje. Mohli jsme v něm převážet všechno možné, nouzově spát a bylo to o mnoho lepší než ve stanu. Nejlepší bylo, když jsme naskládali do auta celou rodinu, anebo přátele a jelo se na výlet.

Autobus byl oficiálně pro třináct lidí, neoficiálně pro patnáct.

V tomtéž roce jsme zamluvili s přáteli dovolenou do Tasmánie. Lákalo nás poznat tak opěvovaný ostrov připomínající část Evropy, hlavně prý Anglii a to prý svými zelenými mírnými kopečky. Jiným ostrov připomíná Německo, tak to bude podobné i našemu Česku. Jedeme se přesvědčit. Přátelé v té době měli třináctiletou slečinku, která se na výlet moc těšila.

Byly dva způsoby, jak se na Tasmánii dopravit. Buďto letadlem, ale to by znamenalo půjčit si tam auto, anebo lodí, „Spirit od Tasmania”, která nám za $60 převeze naše auto.

To bude nejlepší řešení. Pobereme vše potřebné a ještě budeme mít v autě hodně místa.

Přátelé souhlasili a v den odplutí jsme brzo ráno vyrazili z Canberry do Melbourne, odkud loď vyplouvá. S připraveným autem máme být na molu kolem páté hodiny odpoledne.

 

Cesta z Canberry moc dobře ubíhala a po osmi hodinách jízdy jsme již ve dvě hodiny odpoledne parkovali u přístavu. Měli jsme ještě domluvenou schůzku se společnými známými, kteří žijí v Melbourne. Ti už na nás mávali a těšili se ze společného setkání.

V restauraci jsme dopili kávu a už jsme se chystali s autem k lodi, která byla přistavená a začala naloďovat. Nejdříve tedy auta a potom jsme mohli do lodi vstoupit my.

V šest večer jsme se přibližovali k vytyčenému místu přes “Bass Strait” v Tasmánském moři, k cíli naší dovolené.Loď popluje celou noc a ráno už nás čeká malebná Tasmánie.

Kabinku na spaní jsme měli uvnitř lodi, bez oken.

Tentokrát to bude poprvé, co budeme spát v lodi. Nevěděli jsme, co nás čeká.

Kamarád mi nabídl jako prevenci proti mořské nemoci tablety. Váhala jsem, ale nakonec jsem je přijala. Dobře jsem udělala a mohla v noci lehčeji spát.

Loď se na vlnách houpala jako zběsilá. Myslela jsem, že snad ani nedorazí, že možná skončíme na dně mořském. Tento úsek prý je nejhorší na světě a v minulosti několik lodí opravdu skončilo v mořských hlubinách.

Příště si před výletem musím vše ověřit. K čemu by mně to však bylo? Seděla bych ustrašená doma a nikam bych necestovala, což to já zase ráda. Zahodila jsem negativní myšlenky do hlubin moře a obrátila pozornost na krásný ostrov.

Ještě když jsme žili v Melbourne, měli jsme kamarády, co vše jednoho dne prodali a rozhodli se žít v Tasmánii. Usadili se nedaleko přístavního města Devonport, kde měla naše loď konečnou. Hned po opuštění lodi jsme našim milým kamarádům oznámili, že jsme dorazili. Pozvali nás na kafe a zákusek. Dovolená začíná dobře, radost ze setkání byla oboustranná. Po rozloučení jsme pokračovali v jízdě směr “Hobart”, hlavní město ostrova.

První Kasino v Austrálii bylo schváleno k provozu právě v Hobartu. Vzpomínám si, když jsme ještě žili v Melbourne, že se organizovaly hromadné zájezdy právě do hobartského Kasina. Netrvalo ale dlouho a nyní každé hlavní město každého státu v Austrálii má svoje vlastní Kasino.

V Hobartu jsme byli za pár hodin jízdy a hned jsme si vyhledali naše zamluvené ubytování.

Byl to starý historický dům „Orana house”. Vlastnili ho manželé a v ceně ubytování byly snídaně.

 

Když se nás v cestovní kanceláři před odjezdem ptali, kde chceme zajistit bydlení, vyžádali jsme si historické domy (Heritage houses). Mají pověst, že v nich straší. Není divu, Tasmánie má z minulosti docela bujnou dramatickou a nevalnou pověst. Například v době osidlování, Angličané vystříleli domorodé obyvatele do posledního muže. Proti puškám a dělům byli tito lidé s bumerangem a pár oštěpy bezbranní.
V Hobartu jsme absolvovali výlet hromadným autobusem po městě a s vyhlídkou z blízkého kopce na město.

Další den byl naplánován výlet do trestanecké věznice „Port Arthur“. Přírodní muzeum je vzdálené 60 km od Hobartu. Port Arthur je malé městečko chráněné jako světová památka. Vystavěno bylo v osmnáctém století britskou velmocí.

Převáželi sem trestance za účelem manuálních prací na výstavbě nové kolonie. Toto místo je v Tasmánii nejvíce navštěvovanou atrakcí.

Aby toho traumatu nebylo málo v roce 1996 se v historické části odehrála další masová vražda od dob kolonizace. Vrah Martin Bryant, dvaceti osmiletý muž z Hobartu, zastřelil třicet pět lidí a za tu hrůzu dostal třicet pět let vězení. Jenom? Po tomto masakru tehdejší prime minister „John Howard” změnil zákon o vlastnictví zbraní.

Procházeli jsme celami a budovami věznice. V některých místech lezl mráz po zádech z té hrůzy, co se tam v minulosti odehrávala. Také tam prý straší. V obchodě se suvenýry jsem zakoupila knížku: “Ghost of Port Arthur” (Strašidla v Port Arthuru).

Jestli je to pravda co jsem přečetla, těšilo mě, že jsem v pořádku a k těmto jevům imunní. Všude, kde jsme přebývali, jsem spala jako dudek. Naše malá slečinka spolucestovatelka se však sama v pokojích bála. Raděj spala mezi rodiči na manželských postelích. Ani se jí nedivím, je to citlivé děvče. Kdyby mně ty příběhy někdo vyprávěl v mých třinácti, tak bych snad zešílela strachy.

Udělali jsme spoustu fotografií z Port Arthuru a na některých jsou takové zvláštní stíny, osvětlení, mlhovina nebo co? Že by přece jenom duchové?

Naše trasa pokračovala přes krajinu východního pobřeží, směrem k „Swansea”.

Kamarád nás zavedl do galerie našeho krajana Mirka Maříka. Tam jsme obdivovali, jak se s jeho letitou maminkou o galérii starají. Jeho práce - svařované reliéfy - jsou známé ne jenom v Tasmánii, ale i v celé Austrálii. Máme tu čest vlastnit jednu z jeho unikátních prací.

Ve Swansea jsme spali ve starém “guest house” a další den pokračovali směrem Launceston. Projížděli jsme osadu “Ross”, kde je snad nejstarší kamenný most v Austrálii. Dále švýcarskou vesnicí situovanou blízko Launcestonu.

Dorazili jsme do dalšího “gest house”. Bílou historickou budovu vlastnila vdova německého původu. Tam určitě strašilo! Všude bylo přítmí a to prý strašidla vyhledávají! (ha ha ).

Při projížďce městem jsme objevili krásný bílý kostelík na prodej. Vladimír už zase snil, jaký krásný originální dům by z kostelíka byl. Návrh jsem okamžitě zavrhla, že už se nikdy nikam nemíním stěhovat, že už toho kočovného života mám dost. Postačí dovolené a návraty do domku v Canbeře. A beztak, co když v kostelíku straší? „Nech mě aspoň snít”, zabrblal nespokojený Vladimír.

Do Tasmánie se musíme ještě někdy v budoucnosti vypravit a prozkoumat západní část ostrova. Hlavně Cradle moutain, kde jsou úžasné pochody a populární trampské osady.
 
Jana Gottwaldová
* * *
Zobrazit všechny články autorky
 
 

Komentáře
 
 Datum
Jméno
Téma