Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Liliana,
zítra Dorota.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Naše zvířena i rodina (2/4)

Tolik psiny se včelami
 
Mí milí mladí rodiče měli plno stejně mladých a roztomilých přátel a známých. Někteří z nich za námi jezdili na návštěvy na letní byty. Byla to jednak teta Božka, tatínkova sestra se svým manželem Evženem, dále pak manželé Berounských a manželé Mlejnských. Chodili s námi sbírat jahody, borůvky, maliny, ostružiny, vařili plody lesa v kádích, ždímali v prostěradlech a dělali džemy, marmelády, šťávy atd. Všichni byli veselí, rádi zpívali a vyprávěli, což se nám, dětem, líbilo.

Večer se Berounských, Mlejnských a celá ta veselá kopa opila laciným vínem a my a jejich děti – myslím, že to byli velmi námi dívkami (sestra a já) vítaní chlapci, nám někde na půdě vysvětlovali, proč mají v kalhotách něco jiného než máme my, holky, a hezky nám to ukazovali a mohly jsme si i sáhnout.

Jednou naše maminka odjela nakupovat do Dobrušky a táta a my se sestrou jsme jí šly naproti k autobusu, abychom jí pomohli odnést nákup. A nebyl by to táta, aby neměl nějaký ,,geniální” nápad. ,,Holky, schovám se tady do křoví a až přijde máma, řekněte, že jsem musel odjet do Prahy. Ona bude zklamaná a já pak na ni vybafnu,” řekl s rošťáckou radostí. A zalezl. Máma vystoupila, vyslechla zklamaně zprávu, podělila se s námi o tašky a pak to nastalo. Z křoví vyskočil táta a začal tančit. Tedy byl to jakýsi divošský tanec. Skákal, mával rukama kolem sebe, kopal a zpíval, tedy řval. Máma postavila tašky a smála se, až se za břicho popadala. Myslela, že jí ,,Jarda” vymyslel na přivítání zase jeden ze svých žertíků. Jenže náhle z těch výkřiků byla patrná zoufalá slova: včely! včely! divoké! Jak se ukázalo, nebyl to tanec radostný, ale téměř smrtelný. Táta vlezl do hnízda k divokým včelám a ty ho poštípaly tak, že byl oteklý od hlavy až k patě. V chalupě pak několik dní ležel obkládán studenými zábaly.

V Šedivinách, v Orlických horách, jsme také viděli a zažili opravdové tornádo. Byl to ohromný vír, který strhával střechy a položil v okolí několik lesů tak, že dřevaři už nemuseli kácet, jen odvážet. Koukali jsme se na to z vršku, na kterém stála naše vypůjčená chalupa. Ta a její okolí zůstalo nedotčené.
 
Dona

Černou ovčáckou fenku Donu jsem už domů nenastěhovala. Umístila jsem ji v bytě mé starší kamarádky a také sestry chlapce, s kterým jsem se chtěla v té době patnácti let vdávat. Marta bydlela v Nuslích poblíž mé babičky. Nosila jsem tam Doně žrádlo a chodila s ní ven. Ovšem ne pravidelně. Byl to pes napůl můj a napůl Marty, která byla tak hodná, že přijala tuto úlohu. (Od té doby však má již po několik desetiletí vlastní psy.)

Donu mí rodiče snášeli, pokud jsem ji přivedla jako hosta, a dokonce jsem ji směla občas přivézt na Živohošť, kde si postavili vlastní chatičku. Dona byla skvělá plavkyně. Bála se střelby či hlasité rány. Na Živohošti, ale i v Praze u Vltavy, se s takovou ránou občas setkala. V tu chvíli skočila do řeky a během chvilky byla na druhé straně. Samozřejmě vyhrála veškeré psí závody v plavání. Také uměla chytat myši, zakousnout je a obloukem odhodit, a také vosy, které si šikovně jazykem postrčila na zuby-stoličky a rozdrtila je. I přes tyto kvality mi rodiče nedovolili mít ji doma, a když se Marta vdávala a Donu už nechtěla, darovali ji mí rodiče vrchnímu v restauraci na Žofíně, kde se prý bude mít dobře.

Co se jídla týče, měla se asi líp než u Marty a u mě, které jsme byly obě bez peněz, ale určitě se jí stýskalo, protože dvakrát utekla k nám do Podolí. Podruhé však jenom na krátko a lákala nás jít za ní. Tak jsme ji se sestrou Lídou následovaly. “To je dost, že jdeš domů,” vítal ji její nový “páníček”. – “Vždyť tady ty tvoje děti brečí hlady.” Dona se totiž chtěla pochlubit se svými pěti štěňátky…

 

Zařekla jsem se, že než si pořizovat psy a kočky a pak je dávat pryč, raději žádné mít v dalších letech nebudu. Studovala jsem, pracovala, měla řadu koníčků, s kterými by se péče o zvířata dala jen těžko skloubit. Snad až někdy, až budu v důchodu, pořídím si zase pejska, myslela jsem si.
 
Eva Střížovská 
* * *
Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 18.10.2019  14:35
 Datum
Jméno
Téma
 18.10.  14:35 Vendula