Kokokokokokodák!
Velikonoční pohádka pro dospělé, kteří odložili věk
Za devatero horami a devatero řekami se od nepaměti rozkládá království Kokodákov. Tam na vysokánském kopci, kterému říkají Slepičí pařát, stojí už po staletí hrad Kurnikštejn. V současné době vládne na Kurnikštejnu král Kokrháč s královnou Kvokandou.
Před několika dny učinil král Kokrháč veřejné prohlášení, že si přeje mít dcerušku. Prý pro to dělá všechno, co bylo v jeho královských silách. Ale jeho choť sobělibá královna Kvokanda si usmyslela, že její dcera musí být ze všech kuřat nejkrásnější a nemůže ji tedy vysedět z obyčejného vejcete.
Od té chvíle všichni poddaní, slepice i kohouti, chodí po královském dvoře se zobáky u země. Předstírají, že zobou, ale ve skutečnosti se třesou strachy (Mají dokonce husí kůži!!!), aby se král na svou paní nerozzlobil a nechtěl ji, kuřecí bože, vyměnit za jinou slepici! Naštěstí je Kokrháč moudrý vladař a ví, že by taková akce vedla z bláta do laguny. Nakonec by ho kvůli nějaké cizí slepici celebrity mezi nosnicemi a kapouny ještě pomluvily.
Rozhodnut, plácnul křídlem o trůn a hlasitě zakokrhal: „Má trpělivost si právě odskočila. Jestliže mi ani vrchní královský rádce Vejdumek, který má všechny nejlepší vlastnosti politika, není schopen poradit, poradím si sám.“
Znovu se ukázalo, že má-li společnost fungovat, musí být na špici nejkvalitnější osobnost. Nebýt krále Kokrháče, království by ani nekokrhalo, ani nekdákalo. Slepičí společnost to respektuje po tisíce let. Bez žebříčku hodnot se neobejde. Všeobecné zájmy hejna žebříček vyžadují.
Král, vědom si svého neotřesitelného postavení, pokračoval ve svém projevu a hlasitě se znovu rozkokrhal: „Mé roztomilé slepice, krásní a stateční kohouti! Jsem přesvědčen, že si zasloužíte mou plnou důvěru, a proto se s vámi rozdělím o jedno své tajemství. Kdysi dávno, ještě jako kohout adolescent, jsem pozoroval pod šípkovým keřem velkou černou slepici. Ani nezakvokala, snesla jediné vejce a pak vyplašená, zmatená a vystresovaná zmizela kdoví kam. Přihrnul jsem si opuštěné vejce pod křídlo, aby bylo v teple, a hádejte, co se stalo? Za třikrát sedm dní se z vejcete vylíhl plivník. Šťastný, že jsem ho nenechal umřít, mi do ušního laloku zapípal: ,Slibuji ti, že až budu velký a mocný plivník, splním ti každé přání´.
„A proto nařizuji, aby ihned předstoupili královští poslové před královský trůn.“
Než bys řekl „ko…“, poslové Černé Brko, Kropenaté Brko, Bílé Brko srazili před Veličenstvem pařáty do stoje spatného a v pozoru vyslechli úkol: Nalézt a přinést Superplivníka, který se zatím stal všeobecně uznávaným věhlasným čarodějem na celém kuřím světě a okolí.
Pátrací akce byla úspěšná. Než bys řekl „záprtek“, poslové čaroděje vyhledali, pak se obratně spojili ve slepičí rogalo, roztáhli letky, Superplivník nasedl a vítr, který je v Kokodákově jako doma, všechny v cukuletu přifoukl na královský hrad. Superplivník v dlouhém hávu z černomodrolesklého peří působil impozantně ve slavnostně vyzdobené audienční síni. Postavil se na druhou nejvyšší příčku jednacího žebříčku a odtud začal vysílat výstražné kokrhy všem, kteří na nižších pozicích by snad chtěli rušit jednání s vladařem. Všem, kdo takový nešvar přinesli ze slepičích parlamentů ze vzdálených zemí. Ostruhou na zvednutém běháku hrozil a varoval všechny,aby mu nekdákali do řemesla, nebo jim ty směšné a ubohé malé slepičí mozečky dočista vymeje. Jakmile si tak Superplivník zjednal absolutní ticho, požádal ho král Kokrháč, aby mu vyčaroval dcerušku, protože kohoutků už má stovky. Po této své žádosti se stáhl skromně do pozadí, sklopil hřeben a napjatě pozoroval, co se bude dít.
Nyní už bylo v audienční síni takové ticho, že by to znělo jako hromobití, kdyby někdo upustil slepičinec.
„Samozřejmě splním tvé královské přání,“ slíbil Kokrháčovi čaroděj. Přikázal Brojlerovi, který měl zrovna službu, aby přinesl ošatku královnou snešených vajec. Vybral to nejčerstvější, položil ho na nejvyšší příčku žebříčku, a proměnil se v malíře. Zčista jasně měl místo křídel lidské ruce, v jedné paletu s barvami, v druhé štětec. Začal malovat. Když spatřil ustaraný zobák mocnáře, musel skrýt pod laloky pobavený úsměv a dal si opravdu záležet.
Netrvalo to ani pět slepičích kvoků a mistr čaroděj (on je každý malíř tak trochu čaroděj) byl s dílem hotov. Pomaloval bílé vejce tak krásně, že mu všichni přítomní ihned říkali kraslice. (Konečně pověst o kraslici se pak přenášela od století do století, až se dostala i k nám lidem. Homo sapiens se ještě nyní předhánějí, kdo před Velikonocemi namaluje nejkrásnější kraslici, symbol života, kdo jich bude mít nejvíc. No znáte lidi, pořád se opičí.)
Král Kokrháč byl nadšen. Bohatě obdaroval Superplivníka za jeho mistrovské dílo (což se často nestává), nechal mu připravit deset pytlů krmné pšenice a obrovitánskou kytici zlatých pampelišek. Dvorní hejno se rozestoupilo do dvou špalírů a mezi nimi za doprovodu kokodákovského hudebního beatového tělesa „Krééé“ čaroděj prošel a opustil královský dvůr. Za hradní branou nad vodním příkopem už kroužilo osvědčené slepičí rogalo a dopravilo Superplivníka na jedho milovaný hrad Pukavec. Královna Kvokanda za zvuku chorálu „Kur je kur, a kdo je víc“ usedla slavnostně před očkama všech přítomných na malované vejce, které už nedočkavě leželo na královské ošatce, vystlané prachovým peřím a zelenými čtyřlístky.
Kolem královny se posadily dvorní dámy. Bílá Leghornka, Koroptví vlaška a Vlaška stříbrokrká, které královně krátily sezení vyprávěním o Caesarovi, o Spartakově povstání, prozradily intriky boháče Krassa, a to Kvokandu bavilo. Také odpočítávaly čas, aby jí lépe ubíhal. „L´-una, luna et cinque, l´-una e un quarto, l´-una e mezzo, le due meno un quarto, le due meno dieci.“ Ptaly se Kvokandy, v kolik hodin si přeje snídani. „A che ora vuole la colazione?“ a tak podobně. Královně také pouštěly televizi. Televize „Vejcochody“ měla dva hlavní programy. První byl Žloutek, program pro dobrou náladu, a druhý Bílek, program, který přináší pouze zdrcující zprávy a nikdy se neunaví: Jak se kohouti navzájem usmrcují, manipulují s kuřaty, obchodují s podkladky, zakládají vaječné mafie a podobně. Dvorní dámy věděly, že takové zlé a ošklivé informace organismu škodí. Vybíraly proto Kvokandě jen povzbuzující repertoár. Například „Ples ve sklepičí opeře“, „Jedna noc na hřadě“, nebo film „Svět patří slepicím“ (Zprávy o počasí raději nepouštěly, protože ty se v poslední době nějak stále častěji míjely s realitou.), „Nepřesedět, nepřesedět!“ důtklivě hlídal čas sezení královský dvorní lékař Krůůů a nervózně poskakoval kolem královské ošatky po jednom běháku.
Když uplynulo podle kokodákovského času přesně jednadvacet dní, ozvala se famfára. Sólový sbor královské filharmonie zazpíval unisono Kóóó´!. Královna vstala, protáhla se, narovnala hřbet a opatrně sestoupila z ošatky. Malované vajíčko puklo a malované kuře překvapeně vykouklo ze skořápek. Chůva, česká Zlatá kropenka, ho láskyplně osušila. Královský zázrak byl na světě. Hejno otevřelo údivem zobáky. Kuřecí slečna sklopila hřebíneček, cudně pokvokla a jediným pohledem okouzlila krále.
Byla krásná jako letní den, hřebíneček podobný korunce, zářil jako slunce, kolem krčku modrá obloha, hrudníček jako vrcholky Himaláje, bříško jak rozkvetlá louka, zadeček s biskoupkem jako mořské pobřeží. Superplivnik předvedl opravdu profesionální uměleckou práci. Leckterá miss by mohla slepičce závidět.
S kohouty nebylo od té chvíle k vydržení. Samým vzrušením poztráceli hlasy. Vydávali zvuky jako „króóó“, „krd krd krd“, „kry kry kry“. Nedalo se to poslouchat.
Šťastný král Kokrháč se tomu smál. Ve slavnostním vysokém krásně vystřiženém hřebenu přistoupil k malé princezně, zobnul ji láskyplně zobákem do zobáčku, a tak svou dceru přede všemi uvedl do královské rodiny.
Královna matka, Kvokanda, byla pýchou bez sebe. Přes nafouknuté laloky neviděla na krok a musela poroztáhnout křídla, když chtěla popohopknout dopředu.
Její dcerušku přiběhl pozdravit celý dvůr. Kočky, psi, kachny, králíci, husy i holubi, čuňata, kůzlata, telata a hříbata. To bylo kdákání, vrkání, mňoukání, štěkání, mečení, bučení, hýkání. Takový rámus královský dvůr ještě nezažil. Nakonec si všichni přítomní zacpávali uši, aby neohluchli a brali jeden po druhém „do zaječích“, ale i do kočičích, do psích, do kachních, do králičích, do husích, do holubích, do kůzlečích, do čuněcích, do telecích i do hříběcích.
Málem v tom hluku přeslechli slavnostní hlášení krále, který musel kokrhat z plných panovnických plic, aby všechny zúčastněné překokrhal: „Jak známo, narodila se nám dcera. Dali jsme jí jméno Kraslice pro velikou krásu, která ji zdobí. Rozhodli jsme se příchod princezny na svět náležitě oslavit. Ode dneška za patnáct denních rozbřesků jsme připraveni v Kokodákově uvítat hosty. Žádám všechny pilné slepice, aby toto naše pozvání vyslepičily po celé planetě Zemi. Bohatý program se bude skládat z těchto akcí: 1. recepce, 2. všeobecné popelení, 3. Kohoutí zápasy. 4. Výrok sudiček. Na Kurnikštejnu jsou již pro všechny přilétlé hosty instalovány moderní hřady. Dokokrhal jsem,“ uklonil se král.
Na zeměkouli nastal poprask. První přiletěli Bankivští z předhoří Himálaje. Jejich předkové tam žili v lesích. Říká se jim Gallus Gallus, žijí v mnohoženství – tedy v mnohoslepičí, ale jeden Gallus se mi svěřil, že mu tři slepice stačí. Jejich rodina kvoká i čínsky, snáší vejce v povodí řeky Indu, na Filipínách v Indonésii. Přiletěla také jedna slepice ze Západní Indie a hned se vytahovala, že nosí jméno po Francouzi Sonneratovi a také to hned potvrdila „c´est vrai!“ Dupla pařátem a šla uhasit žízeň.
„Tsek - Georgie – joyce,“ ozvalo se volání Kura Džunglového, rytíře se zlatou skvrnou na hřebenu, který přiletěl z Cejlonu. „Lafayetti, kamaráde, jak se máš?“ znali ho všichni.
Nechyběla ani kuří rodina Gange-Garů z Jávy. Právě přistála z Anglie nafintěná Sussexka se zlatými lemy místo šperků na křídelních krovkách. Miliony plotů přeletěly Hamburčanky, aby byly u toho. Až z Rhode Islandu se v červeno-hnědém kostýmu objevila Rodailenka. Vzala s sebou Plymutku. Kvokaly si do noty anglicky s Američankou Hempšírkou z New Hampsihu. Do kvokání jim bezustání kvokala Dominikánka ze Spojených států.
Nechyběly ani slepice z Ruska. Vousatá Orlovka probírala poslední události s Paduánkou, nabalenou proti mrazům. Ta měla na hlavě chocholku místo šály a v modelu „Chamois“ – smetanově žluté peří se žlutou kresbou - by zabodovala na každé módní přehlídce. Obě se smíchy popadaly za laloky, když spatřily obézní Langshanku, která sotva přiletěla ze Sibiře, snesla sto šedesát vajec, byla celá uondaná, ale tu slávu v Kokodákově si nemohla nechat ujít.
Kohouti, kteří je doprovázeli si zatím prohlíželi těžkou váhu Končinku, která se dostavila až z Číny! Ve skořicově hnědém modelu to Končince moc slušelo. Vyhládlá se po dlouhé cestě hnala ke krmítku, zatímco Angličanky si na ni ukazovaly pařáty a žárlivě kvokaly „Šanghaj, Šanghaj!“ a pak běžely za ostatními. Jmenný seznam hostů byl nekonečný: Hudánka, HolanĄdanka, Dorkinka, Wyandotka, Brahmánka, Východofrízští rackové, Lakenfeldky s černým krkem, já a další.
Ale pozor, abychom nepropásli královské pohoštění! Vždyť už je recepce v plném proudu. Každý může zobat podle chuti samé vybrané lahůdky. Čerstvý ječmen, dobytčí, sůl, oves, kukuřice, proso, mleté zrní, česnek, vařené brambory, rybí moučka, zbytky masa, slimáci, krmná pšenice, vápník, fosfor, sodík, cukr, písek na trávení. Prostě téměř vše, po čem se kur celého světa může utlouct. Uprostřed všech lahůdek fontána v podobě čtyř sedmihradských holokrček nabízí všem čerstvé vody, co slepičí hrdlo ráčí. Ruku v ruce, totiž křídlo v křídle s dlouhým zobáním na sebe nenechala čekat dobrá zábava.
„Dala byste si červa? Nebo dešťovku?“
„Snad trochu omítky.“
„Kolik plotů jste musela přeletět?“
„Je libo misku mletých skořápek?“
„Váš muž má překrásná ocasní péra.“
„Vidíte, jak tamhleta přibejvá? A zobe a zobe.“
„Také vás bolí běháky?“
„Nemáte žízeň?“
„Mám sklerózu. Dvě stě metrů odtud odejdu, a ztratím se.“
„Rozeznáte čtverec od kruhu?“
„Poznám i trojúhelník.“
„Podívejte se na tu mládež! Klofou se do hřebínků, do obličeje, do týla! Jsou čtrnáct dní po vyklubání a už takhle do sebe!“
„To víte, teta, puberťáci!“
„Život je boj. Oni tuší, co je čeká!“
„Podívejte, už rozestýlají hřady. Kurníky jsou útulné.“
Když se na obloze objevily červánky, kurové už neměli v žaludkách ani milimetr volného místa. Vydali se popelit do královských lázní. Slepice se zbavily cizopasníků a spokojeně usnuly. Kohoutům se to nějak nedařilo. Stále mysleli na princeznu. Ozývaly se výkřiky jako: „Lalůček sladký!“ „Pipinuško moje!“ „Kvokalinko, pojď ke mně!“ „Kdákaluško, poduško.“… Obklopeni stovkami slepic toužili po jediné – po Kraslici. Rozhodli se o ni bojovat.
Druhý den brzy ráno - se slepicemi - kohouti vstali a než se dostavil král Kokrháč s rodinou, už rozkohoucení nadskakovali vzrušením na zápasišti. Sotva král mávnul křídlem, lítý boj započal.
Starší kohouti se ukázali bojovnější. Postavili se proti sobě. Jeden s rozčepýřeným peřím jako indiánský náčelník v boji útočí na druhého. Slabší kohout ustupuje. Naříká. Boj je bez slitování. Jeden vyskočí, zobne druhého, ten mu to vrátí, pak aby získal čas, předstírá chvíli, že zobe zrní, které tam ve skutečnosti není, pak zaútočí. Každý má svou bojovou taktiku. Kdo ví, jestli ji někteří zápasníci Homo sapiens od nich neokoukali a neučili se od kohoutů, jejich otců, dědečků a pradědečků v Indii, na Borneu, na Filipínách a na Sumatře.
„Zásah!“
Bantamka Seibrightova, zakrslá slepička s dvojitým hřebenem, omdlela. A omdlévaly další. Boj byl čím dál urputnější. Sletěli se sem samí slavní bojovníci. Byli si vědomi své popularity, lidé by za ně byli ochotni draze zaplatit. V královském slepičím archivu je záznam, že za krále Jindřicha II. stál indický bojový kohout 50.000 liber. Však také byli zápasníci pěkně rozmazlení. Sezobli jen tak mimochodem dvěstě žloutků s pižmem, mandle, semena borovic, šafrán, kuřecí hrách a spoustu cukru.
Společnost uzavírala sázky. Leckterá slepice vsadila všechna vejce, která snesla. Existence kuřat šla stranou, jen když její oblíbenec zvítězil.
Teď právě proti sobě nastoupili dva kohouti z Argentiny. Číhavě stojí proti sobě. Bičují se ostruhami. Mají na nich nasazené trny, jeden z mědi, druhý ze stříbra, aby to víc bolelo. Vyskakují, klovou se zobany a ukazuje se, že borec s malajskými předky je neporazitelný. Vysoké běháky, široká prsa, už stojí všemi obdivován na žebříčku vítězů. Dělá si naděje, že možná získá něžný pařát princezny Kraslice.
Protože král Kokrháč při posledním svém kokrhání málem přišel o hlas, pověřil svého synovce Bergského Kokrháče, aby kohoutí zápasy ukončil. Bergský Kokrháč poslušně vyletěl na hradby, zatřepal křídly, postavil se, natáhl kaštanově hnědý krk a hlubokým hlasem „kykyryký“ ohlásil slavnostnímu slepičímu shromáždění poslední bod programu. Ohlásil ceremoniál sudby.
„Kokoko“, vyzvala sudička Sonnerati, aby všichni ztichli. Sudička Galus Galus z domoviny slepic pozdravila všechny zúčastněné „keri keri“, což také znamenalo: „A teď dávejte pozor!“
Sudič Gangegar přisedl k sudičkám, zakokrhal „kykrý“ a potom tato vyhlášená trojka zamhouřila svá kuří očka a soustředila se, aby podle svého nejčistšího svědomí a vědomí seznámila všechny přítomné s osudem krásné princezny, tak, jak ho viděla v duchu před sebou.
Slepice a kohouti sotva popadali dech zvědavostí a napětím, když Gangegar začal vykokrhávat: „Slyšte, slyšte! Natáhněte ušní laloky, ať vám sudba neuteče. Předkládáme tímto osud princezny: V krátkém čase přiletí z dalekého Japonska princ Fénix Biliontý První, jeho velevážený rod pochází ze Šikoku. Princ Fénix má tři metry dlouhý ocas, jeho poddaný kohoutek Chabo, rovněž z Japonska, mu musí ocasní pera nadnášet, jako vlečku nevěstě, aby si je princ neobrousil. Tentokrát mu pera natočí na papírové natáčky a princ bude mít lokny. Král Kokrháč mu představí svou dceru princeznu Kraslici, Zatím Poslední. Princ Fénix je tak urozený, že žije pouze na bidle, zkrátka má dobré bydlo. Na první pohled se zamiluje do Kraslice. Bude tokat. Vezme do zobáku červa, ale nespolkne ho, pustí ho a zase zvedne. Upozorní tak na sebe princeznu, aby nepřehlédla jeho jednání. Princezna se zvědavě přiblíží a nabízeného červa spolkne. Fénix jí bude holdovat. Oběhne ji kolem dokola (služebník s vlečkou s ním) a bude se před ní naparovat se spuštěnými křídly. Pak si dodá odvahy a těsně kolem ní zabrousí s jedním křídlem spuštěným (ve středověku toto dvorné chování asi okouká od kohoutů většina dvořanů). Princezna mu jeho dvoření neuvěří. Bude si myslet, že zájem o ni jen předstírá. Fénix se zamračí a dohoní ji. Princezna se přikrčí a dojde k páření. (Stane se tak pravděpodobně 1. května 2014.) Ze spojení vzniknou jednovaječná dvojčata, kohoutkové Kyky a Ryky. Jeden bude hezčí než druhý. Nebo druhý než první?“ zakoketovat Gangegar.
Slepice a kohouti nadšeně zatleskali. Ještě se trochu posilnili a po všeobecném loučení se zase rozletěli po celé naší planetě. Vždyť světoobčané by se bez slepic a kohoutů vůbec neobešli. Obzvlášť o Velikonocích.
A to je konec pohádky.
Text a ilustrace: Ludmila Lojdová
