Chvála hospody
Na tuto chválu jsem se dlouho těšil a doufám, že zejména čtenáři také. Česká hospoda je přece fenomen fenomenů – instituce někdy doslova k nezaplacení! A navíc – pokud to nevíte - je to jediné místo, kde se ze savců stávají plazi! A tak další klepání do klávesnice bude pro mne potěšením opravdu převelikým.
Nevím, jak kdo, ale má maličkost se s touto ryze českou a na výsost chvályhodnou institucí seznámila už ve velmi raném předškolním věku. V Jičíně jsem se před válkou už jako tříletý zejména na jaře těšil na nedělní výlety do Prachovských skal, kde si naše rodinka v restauraci při Chatě klubu československých turistů „dávala do nosu“. Rodiče kávu se šlehačkou a já se starším bratrem malinovku a čokoládový dortík.
Když pak ve válce šlehačka i čokoláda „kamsi“ zmizely, seznámil jsem se s další bílou pěnou. Bylo to samozřejmě po cestě z blízké hospůdky, kam jsem občas chodil svému tatínkovi a dědovi pro pivo. Měl jsem drátěný košíček s otvory na tři půllitry, ale brával jsem jen dva. V jednom bylo světlé pivo a ve druhém černé. Mince na zaplacení jsem měl přesně odpočítané, občas jsem dostal od hostinského od cesty i lízátko na špejli. Bílé čepice na půllitrech lákaly a tak jsem si vždycky ten pamlsek obalil pivní pěnou Mok samotný mi samozřejmě tehdy nic neříkal. Tu blízkou jičínskou hospůdku jsem obdivoval zejména zvenčí, když tam přiváželi dřevěné sudy zlatavého i tmavého moku, které padaly do propadla v chodníku. Ještě více fascinující bylo, když stejní pivovarští koně přivážely led na chlazení. Ty velké kvádry ledu se v zimě řezaly na zamrzlém rybníku, a jak je po krutých válečných zimách uchovávali hostinští v létě, to mi zůstalo záhadou dodnes. Lednice totiž tehdy byly naprostou výjimkou!
S postupným dospíváním jsem chvály hodnost hospod poznával poměrně pomalu, ale jistě! Matička zlatá Praha je nejen stověžatá, ale i stohospůdková! Pražských věží je jak známo mnohem více než sto, a hospůdek jsou možná dokonce tisíce. Během pětiletého studia jsem samozřejmě „studijně“ navštívil většinu vyhlášených hospod na Malé straně a na Starém i Novém Městě, ale většinou jen proto, abych se pak mohl chlubit svým „maloměstským“ kamarádům doma. Očarovaly mě tak, že jsem dokonce na některé pražské hospůdky složil později jakousi „ódu“, z níž si dovolím předvést malou ukázku, kterou paní Marie Zeiglerová kulantně vložila do své koláže.
Naše studentská parta však logicky preferovala - „osvěžovny“ v nejbližším okolí našich vysokoškolských kolejí. Jak kolem Albertova a Budče, tak i výše na Vinohradech jich bylo několik, na které nelze zapomenout. To už mně pivo docela chutnalo, cenami nebudu zbytečně dráždit, protože srovnávat nelze. Do některých hospůdek jsme chodili na opečené buřtíky s „oblohou“, do jiné okukovat švarnou mladou servírku, do další naopak poslouchat starou houslistku, která zpívala prostonárodní staropražské písničky a do jiných na klasický karambolový kulečník.
Z těchto malých hospůdek mi uvízla hluboko v paměti hospůdka v Grégrově ulici, která až do konce padesátých let byla soukromá. Bylo zde asi jen šest stolů, starý kulečník a dokonce i staré rozladěné pianino, na něž sem tam někdo - a někdy i já - občas něco zabrnkal. Nápojový i jídelní sortiment IV. nebo spíše V. cenové skupiny nám naprosto vyhovoval, a i když jsme mariáš častěji hráli na koleji, u těch hospodských stolků to bylo jaksi stylovější. Nacházeli jsme tu vše, co nám stačilo k mimo studijnímu štěstí, a to prosím bez ženských lákadel. Tedy, abych byl upřímný – alespoň většinou!
Ale konec nostalgickému vzpomínání – vraťme se do současnosti. Každý by měl mít alespoň jednu „svou“ hospůdku a v ní „svůj“ stůl se správnými spolustolovníky!
A na závěr ještě malý apel. Je třeba neskonale obdivovat a podporovat zejména malé vesnické hospůdky, které to nemají lehké. Na svůj provoz si totiž musí většinou vydělat během několika letních měsíců, protože jinak třeba „premávají“ nanejvýš pouze o víkendech nebo v zimě při nějakých těch hasičských plesech. Ale klobouk dolů – piva a štamgastů si stále váží.
Takže – milé české hospůdky – velká chvála vám – chvála, chvála, chvála, stokrát a ještě jednou chvála!
Vladimír Vondráček
Foto internet, koláž Mara Zieglerová
